Art’s Birthday – Čas generátorů a smyček aneb Když se minuta hudby vyráběla čtyři hodiny (2014)
Z historie Experimentálního studia v Plzeňském rozhlase. Vzpomíná hudební skladatel Jaroslav Krček a mistr zvuku Čestmír Kadlec. Připravila Wanda Dobrovská.
Natočeno 2014. Premiéra 16. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 23:15 0:57 h.; 102 min) v cyklu Hudební fórum speciál.
Lit.: -wd- (= Dobrovská, Wanda): Z historie Experimentálního studia v Plzeňském rozhlase. In web ČRo 3 Vltava, 13. 1. 2015 (článek). – Cit.: Hudební fórum speciál, který je příspěvkem k letošnímu projektu Art´s Birthday.
Když výroba jedné minuty zvuku trvala celý den…
Experimentální studio Českého rozhlasu v Plzni je dnes už muzeální záležitostí, ale současně je i legendou a pýchou novodobé tuzemské hudební historie. Jeho počátky spadají do poloviny 60. let minulého století. Hudebním skladatelům, mistrům zvuku, technologickým vývojářům a všem, kdo jsou vždycky zvědaví a ochotni zkoušet nové věci, nabídlo dosud jen tušený materiál, s nímž se dalo pracovat výlučně nebo souběžně s materiálem tradičně těženým z hudebních nástrojů a lidského hlasu. Studio fungovalo od roku 1967 do roku 1992 a vzniklo v něm kolem sto dvaceti původních elektroakustických skladeb, které jsou archivovány ve fonotéce plzeňského rozhlasu. Mnohé z nich jsou skutečnými klenoty nejen proto, že jsou zajímavé a nahlíženo specifickou estetikou zvukového umění často i skutečně krásné, ale také proto, že nechávají nahlédnout do málo známých oblastí tvůrčího odkazu skladatelů jako například Zdeněk Lukáš nebo Jan Hanuš.
Počáteční progresivní směřování Experimentálního studia v Plzeňském rozhlase bylo postupem času zbrzděno neochotou kulturního establishmentu věnovat elektronické hudbě pozornost – materiální i organizačně podpůrnou – přesto se do něho v průběhu 70. a 80. let vracelo několik skladatelů, kteří elektroakustickou hudbu přijali za výraz své stylové orientace: Karel Odstrčil, Václav Kučera, Miroslav Hlaváč, Eduard Spáčil.
Ze dvou místností, v nichž studio fungovalo, je dnes sklad, ale v Českém rozhlase Plzeň si této etapy svého sedmdesátiletého vývoje váží do té míry, že v prostorách vyhrazených expozicím staré techniky a dokumentům z historie Plzeňského rozhlasu je velký panel věnován i Experimentálnímu studiu. Po celý čas existence studia v něm pracoval mistr zvuku Čestmír Kadlec a on je také jedním ze dvou průvodců, kteří budou v Hudebním fóru Speciál 16. ledna na začátky a proměny Experimentálního studia vzpomínat. Tím druhým je hudební skladatel Jaroslav Krček, který ve studiu realizoval – za unikátních podmínek – unikátní projekt Rozmluvy s časem. Jako sondu do časů, kdy výroba jedné minuty hudby nebo zvuku trvalo někdy i celý den, nabídneme skladby Zdeňka Lukáše, Jana Málka, Miroslava Hlaváče, Václava Kučery a Miloslava Kabeláče.
Hudební fórum Speciál o plzeňském Experimentálním studiu je naším příspěvkem k podpoře západočeské metropole jako evropského hlavního města kultury 2015 a připojujeme se jím k oslavám Narozenin umění, jejichž rozhlasová party se letos rovněž vysílá z Plzně.
Lit.: Dobrovská, Wanda: Já umím hráti, my umíme taky, a to na studio, jak se na ně hraje? In Magazín Klubu Vltava 1/2015, s. 28–29 (článek). – Cit.: Když po listopadu 1989 začali do České republiky přijíždět všelijací věrozvěstové hudební moderny s „novinkami“, které jsme tu dávno znali, zkonstatoval člen jednoho takového akusmatického centra ve Francii, že jsme se u nás dosud nenaučili vnímat zvukové studio jako hudební nástroj a máme tedy v tomto směru co dohánět. My jsme si mysleli totéž o něm, neboť z představení známé Janáčkovy opery odešel o přestávce v domnění, že už je konec, ale ten jeho postřeh byl určitě moudrý bez ohledu na oprávněnost či neoprávněnost kritického ostnu. Nejstarší tuzemské profesionální experimentální studio mělo v té době téměř doslouženo a o hudbě, která v něm za čtvrtstoletí jeho existence vznikla, věděli v té době už jen zasvěcení.
O mnoho jiné to nebylo ani v 50. letech minulého století, kdy k nám začaly první informace o elektronické hudbě pronikat se značným zpožděním nejen oproti zemím jako Francie, Německo, Itálie, ale i třeba oproti sousednímu Polsku, kde už v té době finišovali s přípravami na zahájení provozu v novém Experimentálním studiu Varšavského rozhlasu. Na začátku roku 1961 proběhla na stránkách Literárních novin diskuse na téma „Hudba, která se rodí v laboratoři“, mezi diskutujícími byli mimo jiné i hudební skladatelé Jarmil Burghauser, Svatopluk Havelka, Jan Rychlík, Vladimír Šrámek nebo Václav Trojan. Zúčastnění se vesměs shodli, že by bylo dobré mít někde k dispozici elektronické studio, aby se podobné debaty mohly vést i s oporou praktických zkušeností, a přes nezbytné administrativní a edukativní aktivity vykrystalizovalo nakonec rozhodnutí zřídit elektronickou laboratoř v Plzni, kde má Český rozhlas budovu, která byla jako jediná ve střední Evropě vybudována přímo pro potřeby rozhlasového vysílání a vybavena nejmodernější technikou.
Dnes se „modernost“ tehdejšího technického vybavení zdá úsměvná a v Plzni jsou některé prostory v rozhlase přístupné jako muzeum, jehož součástí je i panel věnovaný elektronickému studiu. Ve své době ale v tomto studiu vznikaly skladby, které se i po skoro padesáti letech dají poslouchat jako zajímavá a plnohodnotná umělecká díla, a nikoliv jako pouhé etudy nebo experimenty.
Pamětníci vzpomínají na iniciační osobnost Miloslava Kabeláče: na úvodních seminářích pro skladatele se ujal kompozičních praktik, sám pracoval ve studiu krátce na začátku 70. let a hlavně – tvorbu elektronické hudby podpořil vahou své autority. Studio fungovalo od roku 1967 do poloviny 90. let a za tu dobu v něm čtyřiatřicet skladatelů vytvořilo celkem 119 skladeb. Někteří hudební tvůrci se do studia vraceli (Rudolf Růžička, Jan Málek, Arnošt Parsch), pro některé byla práce ve zvukové laboratoři jen testovací zastávkou (Ivo Jirásek, Ivo Bláha, Jan Slimáček), někteří z elektroakustické hudby učinili své estetické krédo. To byl zejména Karel Odstrčil a Miroslav Hlaváč. Ze všech skladatelů, kteří v Elektronickém studiu v Plzni působili, vytvořil Karel Odstrčil nejvíc skladeb, autonomních i scénických hudeb k baletům či filmům. Mnoho let pracoval na elektronických portrétech slavných osobností, jednotlivé skladby byly věnovány Einsteinovi, Madame Curie, Kafkovi, Gándhímu, Hemingwayovi, Louisovi, Amundsenovi, Gagarinovi, Agathě Christie a nakonec je pak všechny spojil do cyklu Kabinet voskových figur. Díky Karlu Odstrčilovi se také podařilo přenést misi elektronické hudby i do prvních let po listopadu 1989, protože založil Společnost pro elektroakustickou hudbu a obnovil soutěž, jejíž jediný ročník se stihl v Plzni uskutečnit ještě předtím, než začalo studio čím dál více strádat nezájmem a nedostatkem podpory ze strany oficiálních kulturněpolitických struktur.
Samotné studio zaniklo hlavně proto, že vývoj technologií pokročil do té míry, že zařízení pro záznam a editaci zvuku včetně kreativních úprav začala být dostupná jak rozměrem, tak cenou i jednotlivcům a rozhlasové studio ztratilo svou nenahraditelnou roli. Také elektroakustická hudba přestala být chápána jako samostatný žánr, jak tomu bylo v dobách opojení z nových zvuků, a stala se mnohem spíš dalším, respektive jedním z mnoha zvukových parametrů, které skladatel či hudebník zohledňuje v práci s materiálem hudební kompozice.
Hudba je živá, pokud zní. Život elektronické hudbě vytvořené v rozhlasových studiích zajišťuje většinou rozhlas zařazováním do vysílání. Za starých časů – v 60. a ještě i 70. a 80. letech – se sem tam pořádaly i koncerty elektroakustické hudby a pokud některá ze skladeb nebyla pro živého interpreta „a pás“, mohli jsme strávit devadesát minut v křesle v auditoriu a hledíce na reproduktory vpravo a vlevo na pódiu poslouchat elektronickou hudbu, aniž bychom pak měli komu zatleskat. To už se dnes prakticky nedělá, elektroniku lze včlenit do klasického instrumentaria. Jakou šanci na život ale mají ty staré skladby? Jak často je slyšíme z rozhlasového vysílání? Přitom jsou mezi nimi opravdu jedinečné projekty. Například půlhodinové oratorium Zdeňka Lukáše s názvem Nezabiješ, pro něž vytvořil libreto Zdeněk Barborka z holých vět o tom, kdo kdy v historii koho zabil počínaje Kainem, který zabil Abela, a konče někým, kdo zabil Vladislava Vančuru. Nebo téměř čtyřicetiminutová hudebnědramatická freska Václava Kučery Lidice, za niž autor v roce 1972 získal prestižní rozhlasovou cenu Prix d ́Italia. Nebo žánrově zcela unikátní kompozice Jaroslava Krčka Rozmluvy s časem (sám skladatel ji označuje za koncert pro dva hlasy a šest hudebníků).
Elektronická dimenze hudebnězvukového materiálu je skvělým prostředkem k reflexi takzvaných věčných témat (vlast, oběť, válka/mír, věrnost/zrada, smrt a podobně), touha po jejichž uměleckém uchopení může tvůrce snadno zahnat do pasti tendenčnosti nebo vlastní naivity. Známe to: divák či posluchač se pak z pocitu trapnosti až rdí. V české nové hudbě je dosud nepřekonaným příkladem ztvárnění takových náročných témat skladba Miloslava Kabeláče E fontibus Bohemicis / Z letopisů českých. V šesti částech cyklu evokuje autor základní symboly české státnosti – pražský chrám sv. Víta (tato věta je vytvořena ze zvuků zvonu Zikmund), Karla IV., Kosmovu kroniku a husitství. Nezbytný patos je kryt zvukovou inovativností, v skrytu navíc ještě nesmírným tvůrčím a pracovním nasazením v průběhu shromažďování materiálu ke kompozici a jeho editace.
Experimentální studio Českého rozhlasu v Plzni je uzavřenou kapitolou – hudba, kterou v něm vytvořili významní čeští skladatelé druhé poloviny 20. století si však zaslouží, aby se nad ní vody nezavřely.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Ještě jsem si vzpomněl na přímo související článek o Experimentálním studiu Českého rozhlasu v Plzni od stejné autorky, zmiňující řadu témat z pořadu (např. osobnost Miroslava Kabeláče, kompozici J. Krčka Rozmluvy s časem, oratorium Z. Lukáše Nezabiješ ad.):
Lit.: Dobrovská, Wanda: Já umím hráti, my umíme taky, a to na studio, jak se na ně hraje? In Magazín Klubu Vltava 1/2015, s. 28–29 (článek). Odkazy: ČRo Vltava, Issuu.