Josef Věromír Pleva o rozhlase

Přidal: Přemek |

Červenec 16, 2008

Vzpomínku Josefa Věromíra Plevy na počátky svého působení v brněnském a pražském rozhlasovém studiu čerpáme z knihy Pět dní z šedesáti let, která vyšla v Brně v roce 1984 k 60. výročí prvního brněnského rozhlasového vysílání:

Než mě ministerstvo školství ustanovilo pracovníkem rozhlasu, působil jsem od 21. 3. 1932 spolu s dr. Ryšavým jako externí pracovník brněnského školského rozhlasu a dostával jsem volno ze školy pouze na přímé porady a vysílaní, které se konalo jako reportáž ze školy nebo i z jiného místa a podniku. To ovšem bývalo zřídka. Většinou jsme spolu s dr. Ryšavým napsali rozhovor s nějakým odborníkem v řemesle nebo se spisovatelem, někdy jsem zdramatizoval ukázky z klasických knih pro mládež, jako jsou pohádky od Boženy Němcové nebo Karafiátovi Broučci a národní pohádky, podle toho, pro který ročník nebo školu byl pořad určen.
V dubnu 1937 jsem byl dekretem ministra školství a osvěty Ivana Dérera ustanoven stálým pracovníkem Čs. rozhlasu v Brně. Budova byla na Stadiónu na Kounicově, dnes Leninově ulici. Dostal jsem vlastní kancelář a mou prací bylo vysílat hry, přednášky i úryvky z knih a dramatizace povídek pro školy a mládež. Tedy jsem se stal interním pracovníkem Čs. rozhlasu, mým šéfem byl Dalibor Chalupa, který měl svoji kancelář vedle mé a měl na starosti veškeré literární e divadelní pořady. Šéfrežisérem byl tehdy Josef Bezdíček a ten určil i mne, abych režíroval drobné dramatizace povídek a rozhlasových her.

Práce v rozhlase se mi líbila. Byli tam tehdy příjemní, přátelští lidé, ať to byl můj šéf Dalibor Chalupa nebo jeho spolupracovník dr. Zdeněk Blažek a dr. Vetterl. Později se u Dalibora Chalupy jako spolupracovník objevil i spisovatel dr. František Kožík. Tehdy byla v rozhlase i populární dvojice bratří Šindlerů, kteří založili veselý seriál pořadů, v nichž vystupovala i herečka. Byly to příběhy na pokračování: stréček Křópal s Jozéfkom Melhobó a tetičkó Křópalkó.

Sám jsem tehdy pro rozhlas školský i mládežnický napsal řadu her i zdramatizovaných pohádek, např. O Budulínkovi, nebo zdramatizované kapitoly z knih pro děti. Dokonce mého Malého Bobše, jeho dramatizaci v osmi pokračováních přejala i stanice Praha. Pro školy jsme vysílali přenosy i z míst mimobrněnských, například s šéfem brněnského orchestru Břetislavem Bakalou jsme dělali přenos z oslavy padesátého výročí gymnázia v Kyjově, které se tehdy nazývalo po svém zakladateli Klvaňovým gymnáziem. Šéf rozhlasového hudebního vysílání i dirigent orchestru B. Bakala tam předtím nacvičil pro naše vysílání se staršími studenty písně. Vysílání se konalo odpoledne po vyučování a potom jsme poseděli s profesorským sborem v místní restauraci při dobrém kyjovském víně.

Podobných přenosů jsme měli více, například přenos z remízy elektrických drah v Brně-Pisárkách, i ze školy, na níž jsem učil, než jsem odešel do rozhlasu, na tehdejším Babákově náměstí, dnes náměstí Míru.

Naše práce pro školy měla takový úspěch, že nám jej záviděla tehdy i stanice pražská. V létě roku 1938 přijela delegace pražského rozhlasu v čele s ředitelem pražské rozhlasové stanice do Brna se žádosti, abych přešel jako pracovník Školského rozhlasu do Prahy. Nabídli mi o dvě stě korun měsíčně vyšší plat. Nástup v pražské stanici jsem odmítl s odůvodněním, že jsem v Brně rád, že jsem velice spokojen se svou prací a také že i ředitel rozhlasu v Brně Antonín Slavík i můj šéf Dalibor Chalupa se ke mně chovají přátelsky, a že tedy bych rád zůstal dál v Brně. Delegace odjela a ředitel Slavík mi poděkoval za to, že jsem zůstal brněnské stanici věrný.

Osud však rozhodl jinak. Delegace přijelo za týden dokonce s generálním ředitelem Šourkem a sdělili řediteli brněnské stanice, že si mne v Praze přejí a že můj plat bude zvýšen o pět set korun měsíčně. Odmítl jsem zase, ale ředitel Slavík namítl: „Pane Plevo, tohle neodmítejte, protože to pro vás znamená mnoho, vy uděláte v Praze kariéru…“

Tak jsem se tedy rozhodl, že do Prahy půjdu, když si to přeje i můj oblíbený ředitel Slavík. Vyhověl jsem mu opravdu s těžkým srdcem. Vždyť v Brně mě práce bavila. Objednával jsem pořady i od brněnských spisovatelů a básníků. Zvláště rád se mnou spolupracoval přítel Vítězslav Nezval. Napsal mi rozhlasovou hru pro děti Jak se z klubíčka ježek vyklubal. Také mi rád vyhověl, když jsem žádal, aby mi udělal i hudební pásmo pro střední školy. Napsal hezký pořad Básník a hudba, který realizoval šéf hudebního vysílání dr. Karel Vetterl s dirigentem Břetislavem Bakalou. K Nezvalovu dalšímu pořadu k vánocům 1937 Ozvěny vánoc vybral hudbu rovněž dr. Vetterl a orchestr řídil zase Břetislav Bakala. V pořadu tehdy účinkovali Skřivan, Höger, Lázničková a i sám autor Vítězslav Nezval. Od Vítězslava Nezvala jsem pro Nový rok 1933 dostal i hru Novoroční střevíček, v únoru téhož reku jsme od Nezvala hráli Básníkův kabaret, v němž účinkovala herecké Vlasta Fabiánová, herci Josef Skřivan, Konstantin Mátl a verše recitoval sám Vítězslav Nezval.

Bohužel Praha naléhala, abych se již přestěhoval a nastoupil hned v pražském rozhlase. Stěhoval jsem se tedy v červenci 1938 a s Nezvalem, který bydlel na Vinohradech na náměstí krále Jiřího v nájemní vile na Bašce, jsme hledali byt, aby byl blízko bytu Nezvalově. Našel jsem jej v nájemní vile v Havlíčkových sadech} vila se jmenovala Kleovka.

Téhož roku si pražský rozhlas do Prahy vyžádal i spisovatele a mého šéfa v Brně Dalibora Chalupu; ten se přestěhoval později.
Tím skončila krátká kapitola mého působení v brněnském rozhlase, ale osud chtěl tomu i že moje působení v Praze skončilo ještě daleko dřív než v Brně.

V Praze byl mým šéfem ve školském rozhlase i ve všech vysíláních pro děti a mládež dr. Jindřich Heller.
Neuplynul ani rok a opouštěl jsem Prahu a rozhlas vůbec. Dne 30. června 1939 zavolal dopoledne telefonem dr. Hellera z ministerstva školství sekční šéf dr. Burian, aby dr. Heller a tajemník školského rozhlasu Josef Pleva přišli ihned k němu na ministerstvo školství.

Když jsme přišli na ministerstvo, přijal nás sekční šéf dr. Burian sám ve své pracovně: „Volal jsem vám proto, abyste již zítra propustil z rozhlasu svého pracovníka Josefa Plevu. Přišlo na Plevu devět udání, že je komunista a že v dnešní vážné době možné, aby pracoval v rozhlase pro školy a mládež. Přečtěte si, pane dr. Hellere, co o Plevovi píše dnešní číslo časopisu Arijský boj.“ Když dr. Heller článek přečetl, podal časopis i mně. Článek byl tučnými písmeny nadepsán: „Jak dlouho ještě bude v rozhlase naše děti otravovat ta kreatura Josef Pleva bolševickým jedem?!“ A pak následovaly paličské řádky o mně, jaký jsem zbožňovatel ruských bolševika a že jsem jistě i členěn komunistické strany a že takový člověk musí být okamžitě z rozhlasu propuštěn.

Když jsme přišli zpít do budovy rozhlasu, řekl mi dr. Heller: „Pane Plevo, já si vás jako pracovníka velice vážím a domnívám se, že není ještě vše ztraceno. Zajděte za panem generálním ředitelem dr. Šourkem a sdělte mu, co jsme se dozvěděli na ministerstvu.“
Dr. Šourek mne přijal velice vlídně, a když jsem mu řekl o tom, co jsme se ne ministerstvu školství dozvěděli s panen dr. Hellerem, dr. Šourek na to řekl:

„Podívejte se, pane Plevo, nikdy se nejí kaše tak horká, jak se uvařila. Já si vaší práce vážím. Když nemůžete již pracovat ve školském rozhlase, dám Vás do literárního, vím, že jste vydal v Družstevní práci knihu Eskorta, četl jsem ji a je dobře napsána.“

Dokončení příště