Vojtěch Trapl (1917-1998)

Přidal: Přemek |

Červenec 18, 2008

* 11. 5. 1917, Příbram
† 3. 5. 1998, Praha

Dramatik, scénárista a režisér, prozaik a překladatel.
Otec Stanislav Trapl byl profesorem na gymnáziu. Po maturitě na klasickém gymnáziu v rodišti (1936) studoval Trapl Právnickou fakultu UK. Po uzavření vysokých škol (1939) pracoval v Pražské úvěrní bance, poté v Pragfilmu na Barrandově. Za okupace byl členem ilegální organizace Předvoj. V květnu 1945 byl ustanoven předsedou podnikové rady Čs. státního filmu, v únoru 1948 jmenován prozatímním ředitelem filmových ateliérů a laboratoří a na podzim 1948 ředitelem Krátkého filmu. 1953–55 řídil Studio pro úpravu zahraničních filmů, 1955–60 pracoval jako režisér krátkých filmů ve FS Gottwaldov (Zlín), 1961–64 byl lektorem FS Barrandov, 1965–69 vedoucím referátu pro film a televizi při ministerstvu zemědělství (pracoval zde i jako režisér a scenárista krátkých filmů se zemědělskou tematikou). 1970 se vrátil do funkce vedoucího dramaturgické skupiny do FS Barrandov, v témže roce se podílel na zrodu normalizačního Svazu českých dramatických umělců a stal se členem jeho ústředního výboru. 1972 byl jmenován mimořádným profesorem na Fakultě žurnalistiky UK, kde vyučoval až do 1976, poté až do 1989 na FAMU. V 90. letech spolupracoval s nakladatelstvím Onyx jako překladatel a redaktor knih s duchovní tematikou.

Přispíval do Rudého práva, Tvorby, Květů, Světa socialismu, Čs. televize, Kulturní práce, Kulturního rozvoje, Záběru, Revue fotografie.

Byl autorem námětu či scénáře řady televizních her: Jeden za všechny (1972, r. Anna Procházková, sc. Zdeněk Pošíval), Chlap pravdu unese (1972), Jako padlý sníh (1972), Volání o pomoc (1973, vše r. František Filip, sc. + Jiří Štych), Výlety (1981, r. Jiří Adamec, podle hry Kytice pro panenku) a Na čí stranu (1984, r. Eugen Sokolovský). Pro televizi rovněž připravil řadu publicistických relací a pořadů o zemědělství (např. čtyři dvanáctidílné cykly Za vyšší intenzitu zemědělské velkovýroby, 1966–69).

Působil také jako scénárista a režisér celovečerních filmů Tobě hrana zvonit nebude (1975, podle stejnojm. hry), Vítězný lid (1977, podle TV hry Mrazivé ráno), které získaly 1978 a 1979 hlavní cenu Laceno d’oro na mezinárodním festivalu neorealistických filmů v italském Avellinu, dále pak filmu Velké přání (1981). Natočil také krátké filmy: Vítězství (1949), Poselství míru (1950, s Hugo Hruškou a Oldřichem Křížem), Maršovská kronika (1951), Země milovaná (1952), Petr Brandl, malíř světla v době temna (1953), Síla dostředivá a odstředivá (1956), Výroba ocelových trubek 1–2 a 3 (1956 a 1957), Stavba a funkce těla savce (1957), Život v kovech 1 (1957), Koželužny (1958), Les 1–4 (1958), Naši savci (1958), Pohyby země (1958), Volně žijící zvířata (1958), Zlaté ráno (1958), Cestou života (1959), Krystalizace ušlechtilé oceli (1959), Naše epoxy-pryskyřice (1959), Meliorace lesních půd degradovaných podzolizací (1960), Po deseti letech (1960), Tuhnutí oceli v ingotech (1961), Vnitřní vady ingotů uklidněných ocelí (1962) a Svatba z lásky (1966).

V 70. a 80. letech se dále věnoval původní dramatické tvorbě i úpravám již existujících dramatických děl.
Dále spolupracoval s Čs. rozhlasem na publicistických pořadech (Živá slova, A léta běží, vážení), na začátku 70. let mu byly v rozhlase uvedeny hry Ananké (1972, podle divadelní hry), Nepochopený (1972), Východisko (1973, podle divadelní hry), Hrana (1973).

Jako scenárista spolupracoval i na organizaci celostátních spartakiád (1961–75) a na přípravě koncertů ke stranickým výročím ve Sportovní hale v Praze.

Literární, filmovou, televizní a rozhlasovou tvorbu Vojtěcha Trapla zásadně ovlivnilo autorovo komunistické přesvědčení. V 70. letech se jeho jméno stalo symbolem normalizační dramatiky, čemuž také odpovídala estetická náročnost, dramatická konstrukce a umělecká věrohodnost Traplových děl. Psychologická prokreslenost postav ustupovala do pozadí a sloužila spíše jen k ilustraci zvoleného tématu (zpravidla se opakovalo klasické schéma kladný hrdina komunista versus škodící a morálně narušený oportunista). Traplova dramata, prózy a filmy byly psány především jako obhajoba socialistické společnosti a tzv. normalizace, autor jejich prostřednictvím polemizoval s kulturním a politickým vývojem společnosti v 60. letech. Proslulost získalo zejména prvoplánové drama a film propagandisticky vykreslující „tíživou“ atmosféru tzv. krizového období let 1968–69 (Tobě hrana zvonit nebude).

Podobné náměty i technika přepracovávání jednoho tématu pro různá média charakterizují rovněž autorova další díla.
Pod tematickou a tvarovou různorodostí Traplových dramat – aktualizovaná parafráze Sofoklovy Antigony Ananké (později s tit. Kréon, thébský král), hudební moralita Všechno se rozhodne na svatbě, dramatizace románové satiry Rudolfa Hrbka z období osídlování pohraničí Bublich je mezi námi i adaptace divadelní předlohy Jacka Londona Zlato – se skrývaly opakované návraty k obdobným, tendenčním příběhům o vztazích mezi jednotlivcem usilujícím o „obecné blaho“ a zmanipulovatelnou veřejností.

Takto formované vidění světa určovalo rovněž Traplovy prózy se zemědělskou tematikou (začátky kolektivizace v jižních Čechách v románu Brána, kterou procházíme…, problémy zemědělské velkovýroby v Kronice jitřního času) a v podobném duchu se nesla i dramata líčící život kolektivu brigády socialistické práce (Komu zahrát sólo…), osudy stavebního inženýra (Novosvětská) či příběh svobodné matky trahovaný v publicisticko-politické rovině (Kytice pro panenku). Na základě autorovy novely a televizní hry Mrazivé ráno vznikl film Vítězný lid, schematická kronika únorových událostí, ve své době nekriticky vyzdvihovaná.

Po listopadu 1989 se Trapl již autorské tvorbě nevěnoval. Publikoval však řadu překladů z díla Josepha Antona Schneiderfrankena, jehož duchovní nauka a její principy (důraz na osobní zodpovědnost, hledání „kosmického místa“ apod.) se v narážkách objevují již v Traplových normalizačních dramatech a prózách.

Autoři, režiséři, interpreti