Nic než bolest (2015)

Přidal: Premek |

Únor 3, 2015

Připravil David Hertl. Během pětiminutového náletu 14. února 1945 shodily bombardéry na Prahu asi dvě stě padesát pum. Zemřelo 701 lidí a 1184 jich bylo zraněno. Zcela zničeno bylo 93 domů, 190 poškozeno těžce a 1500 lehce…

Natočeno 2015. Premiéra 13. 2. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.; 30 min.) v cyklu Archiv Plus.

Lit.: Sojková, Alena: Poslechnu si – Když nechybí osobitost (anotace). – Cit.: (…) Pozoruhodná je i práce redaktora Davida Hertla na Českém rozhlasu Plus. Tentokrát netrpělivě čekám na páteční večerní pořad Nic než bolest k připomenutí spojeneckého bombardování Prahy, jehož součástí bude i citlivé reportování Josefa Cincibuse (více na straně 8). (…).

Lit.: Hertl, David: Když na Prahu padaly spojenecké bomby. In Týdeník Rozhlas 7/2015 (článek). – Cit.: Letos 14. února uplyne už sedmdesát let od spojeneckého bombardování Prahy. Událost, která dodnes nebyla zcela objasněna, je zajímavá i z hlediska rozhlasové žurnalistiky. Pořadem s názvem Nic než bolest ji v předvečer smutného výročí připomene Český rozhlas Plus.

Do poloviny roku 1944 mohli být obyvatelé Prahy v klidu: protektorát a zvlášť střed Čech byl v hlubokém zázemí a spojenecké bombardování se této oblasti téměř netýkalo. Zvlášť Pražané postupně ztráceli z náletů strach – a to je ve válce vážná chyba. Nepomáhaly ani bezpečnostní pokyny nacistické okupační správy, ani třeba vysílání Hlasu Ameriky, kde před nálety varovali osobitým způsobem Jiří Voskovec a Jan Werich. K jejich oblíbeným heslům patřilo například „Dále od nádraží, dále, blíží se bombardování nenadálé!“ – anebo ještě výstižnější: „Kde se dělá pro nacisty, tam jsou bomby z nebe jistý!“

MĚSTO S ŘEKOU… DRÁŽĎANY?

Historikové, kteří rekonstruovali průběh událostí na Popeleční středu 14. února 1945, se shodují, že nad Prahu přiletělo dvaašedesát amerických bombardérů B-17 nejspíš omylem. Původně mohutná formace startovala z anglického Nuthampsteadu. Po příletu nad západ Evropy je čekala velmi hustá mlha a letadla tak musela vystoupat výš, kde pro změnu vanul silný vítr. Právě ten odklonil část formace, onu šedesátku letadel, asi o sto dvacet kilometrů. Když podle navigátorů měli být nad cílem, byli ve skutečnosti nad Prahou.

Hluboko pod sebou viděli Američané jen město s klikatící se řekou – a přestože někteří z navigátorů upozorňovali, že to možná nejsou Drážďany, vedoucí náletu rozhodl odhodit pumy. Podle jiné varianty byla Praha už předem určena jako náhradní cíl pro případ, že by bombardování Drážďan nebylo možné nebo nutné. Nálet byl opravdu tak nečekaný, že protektorátní rozhlas jej oznámil až pět minut před zahájením bombardování.

Letadla se totiž nad sluncem prozářenou Prahou objevila v podstatě najednou, a přestože pozemní protivzdušná obrana na bombardéry začala pálit, německé stíhačky do vzduchu vůbec nevzlétly a žádný z bombardérů nebyl sestřelen. Nálet byl veden zhruba od Radlic směrem ke Floře, zasaženy tak byly pražské čtvrti Pankrác, Nové Město, Vinohrady, Vršovice, Nusle a Žižkov. Bombardéry shodily na město asi dvě padesát pum. Zemřelo 701 lidí a 1184 jich bylo zraněno. Během pětiminutového bombardování bylo zcela zničeno 93 domů, 190 poškozeno těžce a 1500 lehce. Tragickou shodou okolností bylo navíc v Praze málo hasičů, protože velká část jich byla povolána na odstraňování následků masivních náletů na Drážďany. Rychlý sled událostí a už zmíněný vlažný přístup Pražanů k ohlášeným náletům byly příčinou toho, že krátký nálet si podle odborníků vyžádal více mrtvých, než kolik stálo bombardování Coventry za celou válku…

BOŽE, NENÍ SLOV

Tragické události nezůstaly bez odezvy ve vysílání rozhlasu. Důkazem je pořad Doba-práce-události z 15. února 1945, který připravoval proslulý rozhlasový reportér Josef Cincibus (1906-1980). Ten musel popsat následky náletu bez použití reportážního mikrofonu. Těžko zjistíme, zda mu bylo natáčení s mikrofonem v rozbombardovaných ulicích zakázáno (nacistická propaganda se mohla obávat negativních reakcí pozůstalých a poškozených obyvatel – po náletu zůstalo bez přístřeší jedenáct tisíc lidí), nebo zda to opravdu bylo tak, jak Cincibus v pořadu uvedl: „Nemohli jsme tentokrát jít do ulic Prahy s mikrofonem – v těchto ulicích je příliš mnoho utrpení a příliš mnoho bolesti.“ Nezbylo mu než „jen“ popsat to, co po náletu ve městě viděl. Úkolu se zhostil mistrovsky. I po letech se při poslechu reportáže tají dech. Reportér využil nikoli toho, že by popsal všechny hrůzy, které viděl, ale naopak – jen naznačoval a několikrát větu nedokončil. „Před chvílí jsem mluvil před zříceninou školy s jedním ze svých známých. Zaprášen a zamazán po hledání v troskách, v očích slzy, v obličeji bolest, říká mi -,Teď jsem našel maminku!‘ Bože, není slov, která by se dala říci…“ A podobně popsal zážitek z návštěvy jedné pražské kavárny, která přechodně sloužila jako místo pro shromažďování mrtvých těl: „Vešel člověk, zakrvácený, s obvazem na ruce, a na otázku, co si přeje, říká -,Mám tu ženu a dítě. Sám jsem si je vyhrabal.‘ – Těžko se líčí. Jde k ubohé hromádce, člen pomocné služby s ním, a pod přikrývkou je mladá žena a dvouleté dítě. Chlapeček, bosé nožičky. Nebudu mluvit dál.“

Byla to doba, kdy násilí ještě nebyly bagatelizováno dennodenním omíláním na televizních obrazovkách, doba, kdy často stačilo jen napovědět. Cincibusova věta „nebudu mluvit dál“ zní v dnešní době záplavy slov jako z jiného světa.

NIC NEŽ BOLEST

Tragické události, spojené s náletem na Prahu v únoru 1945, připomene i Český rozhlas Plus. V pátek 13. února odvysílá v rámci cyklu Archiv Plus pořad Nic než bolest, ve kterém uslyšíte nejen onu mimořádnou reportáž Josefa Cincibuse, ale také vzpomínky na bombardování Prahy v podání Ladislava Peška nebo rozhlasovou reportáž z pietního aktu, během které se Praha 18. února 1945 rozloučila se stovkami mrtvých. Pamětníci si také připomenou pravidelné hlášení o bezpečné „náletové situaci“, které protektorátní rozhlas vysílal každou celou hodinu. A zazní i ukázka toho, jak rozhlas ohlašuje skutečný poplach, vyvolaný blížícími se bombardéry.

Lit.: Hertl, David: Nic než bolest. 14. února 1945 spojenci bombardovali Prahu. In web ČRo Plus, únor 2015 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Letos 14. února si připomeneme 70 let od spojeneckého bombardování Prahy. Událost, která dodnes nebyla zcela objasněna, je zajímavá i z hlediska rozhlasové žurnalistiky.

Do poloviny roku 1944 mohli být obyvatelé Prahy v klidu: Protektorát a zvlášť střed Čech byl v hlubokém zázemí a spojenecké bombardování se této oblasti téměř netýkalo.

Zvlášť Pražané postupně ztráceli z náletů strach – a to je ve válce vážná chyba. Nepomáhaly ani bezpečnostní pokyny nacistické okupační správy, ani třeba vysílání Hlasu Ameriky, kde před nálety varovali osobitým způsobem Jiří Voskovec a Jan Werich.

K jejich oblíbeným heslům patřilo například „Dále od nádraží, dále, blíží se bombardování nenadálé!“ – a nebo ještě výstižnější: „Kde se dělá pro nacisty, tam jsou bomby z nebe jistý!“

Město s řekou… Drážďany?

Historikové, kteří rekonstruovali průběh událostí na Popeleční středu 14. února 1945, se shodují, že nad Prahu přiletělo 62 amerických bombardérů B-17 nejspíš omylem.

Původně mohutná formace startovala z anglického Nuthampsteadu. Po příletu nad západ Evropy je čekala velmi hustá mlha, a letadla tak musela vystoupat výš, kde pro změnu vanul silný vítr.

Právě ten odklonil část formace, onu šedesátku letadel, asi o 120 kilometrů. Když podle navigátorů měli být nad cílem, byli ve skutečnosti nad Prahou.

Podle jiné varianty byla Praha už předem určena jako náhradní cíl pro případ, že by bombardování Drážďan nebylo možné nebo nutné. Nálet byl opravdu tak nečekaný, že protektorátní rozhlas jej oznámil až pět minut před zahájením bombardování.

Hasiči byli v Drážďanech

Nálet byl veden zhruba od Radlic směrem ke Flóře, zasaženy tak byly pražské čtvrti Pankrác, Nové Město, Vinohrady, Vršovice, Nusle a Žižkov.

Bombardéry shodily na město asi 250 pum. Zemřelo 701 lidí a 1184 jich bylo zraněno. Během 5minutového bombardování bylo zcela zničeno 93 domů, 190 poškozeno těžce a 1500 lehce.

Tragickou shodou okolností bylo navíc v Praze v těch dnech málo hasičů, protože velká část jich byla povolána na odstraňování následků masivních náletů na Drážďany.

Rychlý sled událostí a už zmíněný vlažný přístup Pražanů k ohlášeným náletům byly příčinou toho, že krátký nálet si podle odborníků vyžádal více mrtvých, než kolik jich zemřelo v Coventry během bombardování za celou válku…

Není slov, která by se dala říci

Tragické události nezůstaly bez odezvy ve vysílání rozhlasu. Důkazem je pořad Doba-práce-události z 15. února 1945, který připravoval legendární rozhlasový reportér Josef Cincibus (1906 až 1980).

Ten musel popsat následky náletu bez použití reportážního mikrofonu.

Těžko zjistíme, zda mu bylo natáčení s mikrofonem v rozbombardovaných ulicích zakázáno (nacistická propaganda se mohla obávat negativních reakcí pozůstalých a poškozených obyvatel; po náletu zůstalo bez přístřeší 11.000 lidí), nebo zda to opravdu bylo tak, jak Cincibus v pořadu uvedl:

„Nemohli jsme tentokrát jít do ulic Prahy s mikrofonem – v těchto ulicích je příliš mnoho utrpení a příliš mnoho bolesti.“

Nezbylo mu, než „jen“ popsat to, co po náletu ve městě viděl. Úkolu se zhostil mistrovsky.

I po letech se při poslechu reportáže tají dech; reportér využil nikoli toho, že by popsal všechny hrůzy, které viděl, ale naopak – jen naznačoval a několikrát větu nedokončil.

„Před chvílí jsem mluvil před zříceninou školy s jedním ze svých známých. Zaprášen a zamazán po hledání v troskách, v očích slzy, v obličeji bolest, říká mi – Teď jsem našel maminku! Bože, není slov, která by se dala říci…“

A podobně popsal zážitek z návštěvy jedné pražské kavárny, která přechodně sloužila jako místo pro shromažďování mrtvých těl: „Vešel člověk, zakrvácený, s obvazem na ruce, a na otázku, co si přeje, říká – Mám tu ženu a dítě. Sám jsem si je vyhrabal. – Těžko se líčí… Jde k ubohé hromádce, člen pomocné služby s ním, a pod přikrývkou je mladá žena a dvouleté dítě. Chlapeček, bosé nožičky… Nebudu mluvit dál.“

Byla to doba, kdy násilí ještě nebylo bagatelizováno dennodenním omíláním na televizních obrazovkách; doba, kdy často stačilo jen napovědět. Cincibusova věta „nebudu mluvit dál“ zní v dnešní době záplavy slov jako z jiného světa.

„Nespolehlivý“ Cincibus

Rozhlasová reportáž z Prahy den po náletu překvapivě neoplývá množstvím ideologických klišé, která by se dala v této souvislosti očekávat. Cincibus se omezil na konstatování, že „Pražené pochopili, co je teror“. K výslovnému odsouzení Američanů (nebo Britů) za nálet ale v pořadu nedošlo.

V paměti mnoha lidí je přitom Josef Cincibus dodnes uložen jako kolaborant s nacisty. Byl to on, kdo pro posluchače protektorátního rozhlasu komentoval pohřeb Reinharda Heydricha, různá nešťastná shromáždění Čechů na podporu „Říše“, natáčel také rozhovory s dělníky, kteří odsuzovali atentát na Heydricha a schvalovali tresty všem, kteří s atentátem nějak souviseli…

Sám Cincibus byl v březnu 1945 zatčen gestapem a obviněn ze sabotáže (právě pro způsob, jakým v rozhlasu komentoval některé události).

Ještě v květnu 1945 Cincibus a další hlasatelé protektorátního rozhlasu dali své funkce k dispozici, předstoupili před takzvaný „národní soud“ a nakonec vystoupili ve vysílání rozhlasu s prohlášením, ve kterém se vyjádřili k tomu, co za Protektorátu dělali.

Národní soud je uznal na národně spolehlivé… Při prověrkách po únoru 1948 byl komunisty shledán nespolehlivým a z rozhlasu byl v září 1950 vyhozen.

Tragické události, spojené s náletem na Prahu v únoru 1945, připomene i Český rozhlas Plus.

Uslyšíte v něm nejen onu reportáž Josefa Cincibuse, ale také vzpomínky na bombardování Prahy v podání Ladislava Peška nebo rozhlasovou reportáž z pietního aktu, během které se Praha 18. února 1945 rozloučila se stovkami mrtvých.

Pamětníci si také připomenou pravidelné hlášení o bezpečné „náletové situaci“, které protektorátní rozhlas vysílal každou celou hodinu; a zazní i ukázka toho, jak rozhlas ohlašuje skutečný poplach, vyvolaný blížícími se bombardéry.

Radiodokument