Kvinna hittad död vid badplats (Smrt u jezera, 2013)

Přidal: Premek |

Březen 24, 2015

Hugo Lavett. Na pobřeží jezera blízko švédského Loftahammeru je nalezeno tělo ženy, nesoucí známky násilí. Hlavním podezřelým z vraždy je její muž. Strhující vyprávění, využívající výpovědi obviněného muže a policejní nahrávky, zaznamenává postup vyšetřování a následující události. Producent Robert Barkman.

Připravil Švédský rozhlas v roce 2013. Premiéra 7. 7. 2013 (kl, 15:03 h.).

Vítězný dokument Prix Italia a Prix Europa 2014. K poslechu zde.

Česká verze

Lit.: anonym: Woman Found Dead By Lake Shore – Produced by Hugo Lavett. In web Third Coast Festival, b. d. (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Presented by Sveriges Radio, Sweden, 2014, Collection Library Spotlight.

The body of a woman – violently injured – is found on the shore of a lake northeast of Loftahammer, Sweden. The prime suspect? Her husband.

Hugo Lavett brings us the true story of what happened next – with incredible access to the accused murderer and to police investigation tape.

Why did Hugo choose to integrate humor (and trombone) into this serious story? And did the local police department feel this documentary presented them in a fair light? Find out… in EXTRA.

Note! This feature is in Swedish. But you can easily follow along with the transcript, here. Worth it, we promise.
Producer

Hugo Lavett is a journalist and musician based in Stockholm, Sweden. His first radio feature, Woman Found Dead by Lake Shore, was awarded the Åke Blomström Memorial Prize and a silver medal for Best Narration at the 2014 New York Festival Radio Awards. He holds a Master from the Stockholm Academy of Dramatic Arts.
Extra

See a photograph of Ingemar and Yocke (the pooch), here.

BEHIND THE SCENES with Hugo Lavett

When did you first hear about Agneta’s murder?

As I explain in the feature, I had met Agneta and Ingemar the year before, when I visited their yard. But I had heard about them long before that. My friend Martin has a summer house in Loftahammar and his parents were close to them. I remember the exact moment when Martin called me and told me what happened. That Agneta was dead and Ingemar accused of murdering her. I had started to study Journalism at Stockholm University just the week before and I was on my way to school, standing on an escalator. So I was, from the beginning, quite interested in the story and the development of it – both personally and from a journalistic point of view.

Agneta’s death in September 2008 was just a local story in the newspaper; a woman found dead by the lake shore. The local press was crazy about it but it didn’t go national, probably because the case was “solved” right from the beginning: Ingemar murdered his wife.

In November 2009 the case was solved again, and it became front-page news all over Sweden. Ingemar appeared in some morning TV shows but it actually never became a talking piece, never went viral. Maybe because that month was the most hysterical and critical period of the Swine Influenza in Sweden and everyone was to be vaccinated, I don’t know. It sort of disappeared and I was surprised that no one made a bigger story of it. But I kept the idea in the back of my head, waiting for the right time to pick it up…

So when – and why – did you decide to tell the story?

In 2011/12 I took a master’s degree at Stockholm Academy of Dramatic Arts. For my graduation project I felt mature enough to tackle “The Moose.” I talked to my friend Martin and his parents who told me that Ingemar had moved from Loftahammar because the people living there still didn’t believe him to be innocent. Or at least didn’t believe in the moose. When I heard this I felt that this story had an importance still, and that “the moose” also could work like a metaphor or a symbol. It was more than a spectacular murder case. The tragedy had a deeper existential level to it. A story completely unique that could affect people, like, “it could have been me/my family/my parents,” and at the same time make a difference – a vindication for Ingemar and the family.

I’m amazed by the access you had to the police interrogation tape, and the collaboration of the investigators in your reporting. Was it difficult to get this access? What role does the tape serve in the narrative?

I had to go via Ingemar to get the tapes from the interrogations. Only he could demand them, since he wasn’t prosecuted and therefore the materialwas not made public. It took some weeks, but one day it arrived with the mail. Four CDs with hours and hours of recorded interrogations. And a fifth CD with a software program I had to install so I could play it on my computer.

When I heard Ingemar’s voice and the beautifully bad sound quality, I knew I had something that would lift this feature some levels. Not only because of the fact that Ingemar – 12 minutes into the first interrogation – mentions a moose and the interrogation officer ignores it, but because as a listener it really puts you in the room, you are there. The rawness of the material and the extreme situation, plus Ingemar’s voice sounding different from how he is in my interviews, prods the listener to start asking questions like, “Is this the voice of a killer?” “What is he hiding?” Or: “Can’t you hear he’s innocent?” It gives the feature this objective quality.

The structure and character development of this story is so tightly-constructed that it almost has a quality of a fictional police procedural (do you watch Law & Order in Sweden?). How did you think about structuring the story? Deciding which details of the characters to keep in (the trombone! The crucifiction comparison!) and which to edit out?

Of course we watch Law & Order in Sweden, we consume everything you Americans create! But I wouldn’t say it was an inspiration. During the process I was reading through the back catalogue of the Swedish crime novelists Sjöwall/Wahlöös books about inspector Martin Beck. Their books came out in the 60-70s and I found a lot of inspiration in their language: hard and precise but still poetic and with humour. Ingemar is a big humorist and I found Johan Bruun very funny in his “dryness” so I wanted to use that to create this bizarre touch (because it’s a bizarre story and life is bizarre). Like the crucifixion comparison, the YouTube-scene and my personal Bruun-favourite “We went up to the bus and had a quick cup of coffee and a sandwich we had taken with us because we knew it was going to be a long night.” It sounds really funny in Swedish, anyway.

The trombone was a personal – and very important – thing for me. When I visited the yard back in 2007 Ingemar demonstrated whole procedure with the farmyard bell and the solo, and it was so beautiful. And sort of twisted. Even before I made the first interview I knew I wanted to use the trombone somewhere in the beginning and at the end. I think that it was a way for me to get closer to the story, to put my own imprint on it – if someone else did it they probably wouldn’t even know about the trombone. And I felt that it was this perfect way to describe their relationship and the place where they lived. I also think the trombone helped me in the working process because it set the tone for the piece right from the beginning. I had to tell this crime story in a way so that a sudden trombone solo wouldn’t sound out of place.

When I finished school in early June 2012 I had just made the interviews and I had missed the deadline for the examination. I bought ProTools editing software, and the rest of the summer I sat home in my apartment, often still just in my underwear, editing the enormous amount of material I had gathered, reading the interrogation report, writing and speaking into a cheap microphone. When I got stuck I took an hour just reading or listening to a documentary (frantically noting and analysing). That is my memory of the rainy summer of 2012, but I felt no stress, just a joy, and a confidence with my material. I had a post-it note by the side of my computer with a time schedule I had worked out: “Intro 00-02.30, Background story 02.30-07… The Moose 32.40…” Something like that, something to lean on.

By late August I had edited it down to 65 minutes – but everything felt so important that I couldn’t cut it even by 15 seconds. So I sent it to Swedish Radio, like a demo song to a record label. They liked it and hooked me up with the producer Robert Barkman. Together we cut it down to 52 minutes and I re-read my narration. We killed so many darlings, but the feature found its angle.

How did the police department react to the feature? What about Ingemar and his family?

I wanted Ingemar and the family to listen to the documentary when it was finished. But they couldn’t manage so they had friends listening instead. “They say it’s a lot of trombone,” Ingemar reported back to me. Then a half year later or so I got a text from him saying he finally listened to it and he was overwhelmed. It has given him inspiration and a kick in the back to start writing a book about his experience, so that’s what he is up to now.

Some days after the feature aired I got a call from Johan Bruun, the forensic technician. He wanted to compliment me on a well-done job. From his perspective the police force succeeded – they eventually solved the case. They made some mistakes, he admitted that, but shit like that happens, and it took a long time. “It’s not like in the crime movies you see on TV,” he said. But he was truly sad that Ingemar still was a suspect in the public’s eye and hoped that this program would help change that – which I believe it has.

Is it true this was your first radio feature? What’s next for you?

Yes it was my first. It aired in July, 2013. Since then I’ve made two more. Not as ambitious as Woman Found Dead By Lake Shore, but two rather personal stories about two old heroes of mine. One feature a dead poet called Urban Torhamn, the other about a tricky skateboarder called Ali Boulala. For the moment I’m not working on anything. Well, during the winter and spring I’d been working on two big projects – but both fell through. So I’m back on square one. Which is OK.

Lit.: Kubalík, Štěpán: Téma a příběh. In web DokRevue, 29. 1. 2015 (recenze). – Cit.: Prestižní přehlídky Prix Europa 2014 se mezi desítkou nejlepších zúčastnil i český radiodokument Máma v kalhotách. Jak se liší od vítězného švédského díla?

Vítězové Prix Europa 2014

Již od roku 1987 se vždy na konci října koná v Berlíně největší soutěžní přehlídka evropské televizní a rozhlasové tvorby Prix Europa. Soutěž rozhlasové tvorby je rozdělena do pěti kategorií: rozhlasový dokument, rozhlasová investigativní žurnalistika, rozhlasová dramatická tvorba (rozhlasová hra), rozhlasový seriál (fikce) a rozhlasová hudební tvorba. V rámci loňského ročníku vybrala porota za vítěze v dokumentární sekci pořad švédského autora Hugo Lavetta Žena nalezena mrtvá na břehu jezera (Kvinna hittad död vid badplats / Woman Found Dead by Lake Shore), který byl poprvé odvysílán Švédským rozhlasem v červenci 2013. Tento dokument byl vloni také příznivě přijat na Newyorském festivalu rozhlasové tvorby (druhé místo v kategorii narativní dílo) a jeho tvůrce obdržel mezinárodní cenu Åke Blomströma.

Pro české publikum je zároveň zajímavé, že ze třiceti dokumentů přihlášených do soutěže Prix Europa byl mezi deset nejlepších vybrán i zástupce české tvorby, snímek Máma v kalhotách (poprvé vysíláno v listopadu 2012) redaktora českobudějovické redakce Českého rozhlasu, Ivana Studeného.

Čím tedy tato dvě díla upoutala pozornost poroty nejprestižnější evropské soutěže?

Lavettův dokument Žena nalezena mrtvá na břehu jezera během jednapadesáti minut odvypráví příběh vyšetřování úmrtí Agnety Westlundové (které probíhalo od září 2008 do listopadu 2009) Je vystavěný jako detektivka zapadající do dnes tak populárního žánru severského noiru; autor sám přiznává, že se během komponování vyprávění inspiroval příběhy o inspektoru Matinu Beckovi, které vycházely ve Švédsku v šedesátých a sedmdesátých letech. Zápletka se rozvíjí pomalu, posluchač je udržován v neustálém napětí až k závěrečnému rozuzlení případu, které přinese výraznou pointu. Vyprávění je poskládáno z výpovědí hlavního aktéra líčených událostí, manžela Agnety, Ingemara, jeho dcer, policejního vyšetřovatele, sousedů Westlundových, ale také z autentických záznamů policejních výslechů a rekonstrukce na místě činu a hlasu autora jakožto vypravěče, který ovšem manžele Westlundovy znal ještě před tragédií.

Dílo tak v prvním plánu působí především jako napínavá rozhlasová dramatizace, jako detektivka, která navíc je „podle skutečných událostí“, ale nejen to, zároveň i všechny vystupující postavy jsou samotnými účastníky těchto událostí a některé použité zvukové záznamy z těchto událostí něco dokonce zachycují přímo. Nicméně v druhém plánu se právě tato okolnost stává dominantní: když si posluchač uvědomí, že jsou mu předkládány autentické materiály, zjišťuje najednou, že dostal příležitost nahlédnout do skutečného postupu vyšetřování, do způsobu vedení výslechu, příležitost pocítit vrtkavost sousedských vztahů a odtažitost venkovských starousedlíků od nových obyvatel přistěhovavších se z města. Dále je mu umožněno proniknout do rodinných vztahů Westlundových, a to jak do soužití Agnety s Ingemarem, tak do jejich vztahu s dcerami. Ale především prožít zoufalství člověka, který v jeden moment ztratil životního partnera a zároveň byl obviněn z jeho vraždy. Lavettovi se zkrátka podařilo vyprávěním Ingemarova příběhu nejen umožnit posluchači vcítit se do jeho krajní životní situace, ale také organicky propojit několik obecnějších témat, která ji určují, totiž: fungování policejního aparátu ve Švédsku (jeho necitlivost vůči podezřelým, práce s vyšetřovacími hypotézami, podmínky ve vazební věznici), nedůvěru a předsudečnost společnosti (vyznačující se ohromnou setrvačností) vůči jednou stigmatizované osobě a také způsob života ve švédské středostavovské domácnosti.

Naproti tomu Studeného dokument Máma v kalhotách není založen na příběhu, ale na tématu. A to ve dvojím ohledu: jednak jeho cílem primárně není zprostředkovat konkrétní události či osudy; zároveň ale ani nenechává zvolené obecné téma vyvstat prostřednictvím vyprávění nějakého vybraného uceleného příběhu. Jedná se tedy o pravý opak švédského snímku. Tématem tohoto českého dokumentu je změna pohlaví, a to především, jak název díla naznačuje, ve vztahu rodiče a dítěte. Dokument zprostředkovává pohled do všedního dne v životě pětičlenné rodiny žijící v Českém Krumlově, v níž jediným přítomným rodičem je Matty, která/ý prochází tranzicí, tedy postupnou změnou pohlaví (v tomto případě z ženy na muže). Téma transgender lidí je závažné, mnohovrstevnaté a svými implikacemi se dotýká každého z nás a našich představ o tom, co to znamená příslušet k některému z pohlaví a jaká role v rodině mu přísluší (pokud by vůbec měly být rodičovské role takto odlišeny), Máma v kalhotách jej ale bohužel nedokáže nijak přínosně uchopit. Rozhovorům s jednotlivými členy rodiny, rodinnými přáteli či Mattyho partnerkou se nedaří pronikat k tématu samotnému: když už se k němu jednotlivé postavy přímo vyjadřují, tak pouze velmi povrchně a žádný hlubší vhled či vcítění neumožňují; a ve zbylých případech se spíše jen vrší další, s ústředním tématem nesouvisející otázky (např. celkem nahodilá okolnost, jakou je bilingvnost či multilingvnost Mattyho dětí). Domnívám se, že se částečně jedná o daň za rozhodnutí pojednat dokument jako pohled na každodenní běh života této výjimečné rodiny a ukázat jej jako více méně standardní. Což v důsledku ale přináší velmi hubený výsledek, totiž právě jenom toto zjištění: máme tu co do činění s více méně běžně fungující rodinou, byť se o ni stará transgender rodič.

Pokud bych měl na základě uvedených postřehů odhadnout, co u těchto dvou dokumentů vedlo porotu Prix Europa k jejich zařazení mezi nejlepších deset (a zvolení toho švédského vůbec nejlepším), bylo by to v jednom i druhém případě právě to, co je navzájem odlišuje. V případě Lavettova dokumentu šlo patrně o výstavbu příběhu, jeho atmosféru a možnost vcítit se do prožitků člověka v krajní životní situaci; to jest v podstatě umělecké kvality díla, přičemž tematické přesahy k obecným společenským jevům zase tak zásadní nejsou. U díla Ivana Studeného mi naopak připadá, že v první řadě sehrála roli právě podpora společensky významného tématu, nikoli kvalita jeho předvedení. Jako kdyby v tomto případě porota svou volbou dávala najevo, jak důležité je o genderové problematice hovořit, a to i (nebo zejména) v souvislosti s oblastí považovanou v tomto kontextu za nejcitlivější, tedy s výchovou dětí.

Na srovnání Lavettova a Studeného dokumentů se zároveň ukazuje ještě jedna zásada platná pro dokument obecně, totiž že vzdáme-li se vyprávění příběhu, musíme být připraveni jej nahradit něčím jiným, nějakým jiným sjednocujícím principem, který dokáže jednotlivé části prezentovaného materiálu propojit v organický celek. U Mámy v kalhotách takový princip, obávám se, chyběl.

Lit.: Nachmilnerová, Eva: Hugo Lavett: Smrt u jezera. In web ČRo 3 Vltava, březen 2015 (článek). – Cit.: Na pobřeží jezera blízko švédského Loftahammaru je nalezeno tělo ženy, nesoucí známky násilí. Hlavním podezřelým z vraždy je její muž. Strhující vyprávění, využívající výpovědi obviněného muže a policejní nahrávky, zaznamenává postup vyšetřování a následující události.

Švédský dokument Hugo Lavetta Woman Found Dead by Lake Shore / Kvinna hittad död vid badplats, získal v prestižní soutěži Prix Europa titul nejlepší Evropský rozhlasový dokument roku 2014 a ocenění získal i na loňské Prix Italia. Byl to přitom první dokument mladého autora, který krátce předtím ukončil studia žurnalistiky ve Stockholmu.

Mistrně zpracovaný příběh, nesoucí prvky severské krimi se zabývá tématem nespravedlivého obvinění z vraždy a následků, které s sebou toto stigma nese. Kromě důmyslného rozvíjení příběhu a postupného odhalování dalších skutečností, ve kterém jsme jakoby přímo zapojeni do průběhu policejního pátrání, je mimořádné i použití autentických nahrávek z vyšetřování. Tento materiál, který se autorovi s pomocí manžela zavražděné ženy podařilo získat od švédské policie, dává posluchači možnost zakusit extrémní situaci, kdy je manžel Agnety podezřelý z její vraždy.

Autor, Hugo Lavett, k tomu v jednom rozhovoru řekl: „Ingemarův hlas, který zní jinak, než když jsem s ním natáčel rozhovory, to všechno v posluchači vzbuzuje otázky: Je tohle hlas vraha? Co skrývá? Nebo: Neslyšíte, že je nevinný.“ Tento dotyk syrové reality dává dokumentu určitou objektivní kvalitu.

K otázce, jak moc ho inspiroval tolik populární žánr severské krimi, sám autor zmínil, že při práci na dokumentu pročítal sebrané dílo dvojice švédských novelistů Sjöwall/Wahlöös, autorů knih o inspektoru Martinu Beckovi, které vycházely na přelomu 60-70. let 20. století. Autor Hugo Lavett, který je v dokumentu hlavním vypravěčem příběhu, přiznává, že se inspiroval stylem jejich jazyka: tvrdý a precizní, ale přitom stále poetický a se špetkou humoru.

Lit.: anonym: Dokumentära mysterier – Kvinna hittad död vid badplats. In web Sveriges Radio, červenec 2013 (anotace). – Cit.: En höstdag 2008 hittas Agneta Westlund död vid en brygga i Loftahammar i Småland. Polisen griper direkt maken Ingemar. Han misstänks ha mördat sin fru med en åkgräsklippare. Men vad var det egentligen som hände?

Det är tio grader den där fredagen och regnet ligger i luften. Agneta har på sig en röd jacka, blåa jeans och gummistövlar. Ingemar Westlund sitter på gräsklipparen och ser inte Agneta när hon går ut i skogen med hundvalpen Yocke.

På lördagsmorgonen vaknar Loftahammar till nyheten om den döda kvinnan. Polisen går direkt ut med att det är maken som är misstänkt. Ingemar Westlund blir förhörd gång på gång och polisen lyssnar av hans telefon.

Hugo Lavett är frilansande journalist, utbildad på Stockholms Dramatiska högskola och vid JMK i Stockholm. Han har tidigare hörts som programledare för Kulturnytt och reporter för Kino i P1 och P4 Radio Stockholm. Kvinna hittad död vid badplats är hans första dokumentär.

Du kan kontakta Hugo på hugo.lavett@gmail.com