Osudy – Vladimír Just 1/10 (2015)

Přidal: Premek |

Duben 7, 2015

Rozhlasové vzpomínky univerzitního profesora, teatrologa a kritika. Připravil Jiří Vondráček. Technická spolupráce Jiří Slavičínský.

Natočeno 2015. Premiéra 6. – 9. 4. a 13. – 17. 4. 2015 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 10 x 30 min).

Lit.: anonym: Osudy Vladimíra Justa. In web ČRo 3 Vltava, duben 2015 (článek). – Cit.: Profesní i zájmová šíře činností a aktivit profesora Vladimíra Justa je neobyčejně rozsáhlá: vystudoval teatrologii, kterou dosud učí na FF UK v Praze, ale už čtvrt století pravidelně kriticky reflektuje televizi a další média, ve stovkách článků a v řadě knížek se soustavně věnuje ekologii, ochraně přírody a krajiny (zde se už přes dvacet let zaměřuje hlavně na problematiku Šumavy, jíž vnímá nejen jako přírodovědný, ale především kulturní a mediální problém).

Dvaadvacet let hrál nejprve amatérsky, od roku 1970 profesionálně divadlo, a to převážně ve dvojici s bratrem Jiřím (Divadlo Antitalent, Divadelní klub Olympik, Semafor, Ateliér, od 1975 Rubín), pro toto „autorské divadlo bratří Justů“ psal hudbu i texty k mnoha písním (vyšly i na dvou dlouhohrajících deskách).

V devadesátých letech se významně zasloužil o právní a občanskou rehabilitaci nespravedlivě stíhaného a ocejchovaného Vlasty Buriana, o němž napsal tři knihy (další tituly z celkem dvou desítek vydaných knih obrážejí jeho trvalý zájem o roli médií, divadla a kritiky v totalitní společnosti, o některé starší i novodobé soudní křivdy (od „kauzy“ Marty Chadimové až po osudy zapomenutého dramatika Miloše Hlávky), trvalá je též jeho odborná „posedlost“, s níž zkoumá ze všech stran faustovský mýtus.

Jak už z šíře tohoto tematického mnohohlasu vyplývá, nepůjde o přísně chronologické vyprávění. Autor začne sice regulérně „géniem loci“ – místa svého narození (Staré Město pražské, vzápětí Tábor) a mozaikovými reminiscencemi na dětství (bratr, rodiče, dva pozoruhodní dědečkové), ale v dalších dílech – zhruba od počátečních pokusů o hraní divadla i hudby – postupuje spíše asociativní metodou. Jde o volný proud vzpomínek, vynořujících se z více než půlstoleté hlubiny času.

Vypravěč záměrně spojuje časově odlehlé a nespojitelné, vážné a humorné, vypravuje svůj život s jeho neustálou kritickou (a sebekritickou) reflexí. A tak není divu, že se tu proplétání různých motivů a událostí kontrapunkticky střídá – na autorovo výslovné přání – s mnohohlasem Bachových fug…

Radiodokument