Ranní úvaha Jana Bárty 1/10 (2015)

Přidal: Premek |

Duben 22, 2015

Jan Bárta. Fejetony.

Natočeno 2015. Premiéra 20. – 24. 4. 2015 (ČRo 3 Vltava, 6:50 h.); 28. 9. – 2. 10. 2015 (ČRo 3 Vltava, 6:50 h.). Repríza 1. – 5. dílu 18. – 22. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 6:50 h.).

Obsah: 1. Kohouti kokrhají všude stejně. (5 min) – 2. Jen jedno je jisté – 3. Dopisy – 4. Lépe je dvěma nežli jednomu – 5. Závislosti. – 6. Zrak – 7. Sluch. (5 min) – 8. Čich – 9. Hmat – 10. Chuť.

Lit.: Bárta, Jan: Kohouti kokrhají všude stejně. In web ČRo 3 Vltava, duben 2015 (text fejetonu + nahrávka k poslechu). – Cit.: Ač žiji v Praze, časné ranní kohoutí kokrhání slýchám z oken svého panelákového bytu docela pravidelně. Znamená pro mne pohodovou zprávou o stabilitě světa. Bez překladatelů, vykladačů i jiných interpretů smyslu lidského života vím, že tam, kde kokrhá kohout, žijí lidé, kteří se starají. O sebe i o druhé. Ranní kohoutí zakokrhání mi rovněž připomíná domov, jenž nemá o nic konkrétnější umístění v prostoru, než že se nachází na planetě Zemi. Netesknívám po domově, když z rána slýchám kokrhat kohouty, ať už jsem kdekoliv.

Vím však přece jen o jednom hodně odlišném kohoutím kokrháním. Pozlacený kohout upevněný na staroměstské věži je vcelku profláklý. Nekokrhá jen z rána, ale celý den. Každou hodinu. Jeho kokrhání je řízeno důmyslným mechanismem, umístěným v pražské staroměstské věži a je připomínkou jednoho lidského selhání před dvěma tisíci lety daleko odsud. Díky němu právě kohout z neznámého dvorku na předměstí Jeruzaléma vstoupil do dějin jako žádný jiný. Kohout beze jména. Jméno toho, který v příběhu selhal, však známe. Jmenoval se Petr, a i když mu v průběhu staletí na znamení úcty stavěli sochy i chrámy, nelze popřít, že se tenkrát dopustil zrady.

Skřípavý zpěv plechového kohouta na staroměstských hodinách má své místo. Připomíná nám, že člověka nelze nastavit jako hodiny. Škoda jen, že orlojová produkce nás sotva přiměje ke zpytování vlastního svědomí. Možné pochybnosti o sobě samých zpravidla zaháníme mávnutím ruky a pobaveným smíchem. Vlastní selhání a zrady umlčujeme omlouváním, obhajobou, či je dokonce v kontextu dalšího chybování povýšíme na jediný možný způsob jednání.

Evangelijní příběh o kohoutím kokrhání a Petrově selhání je velmi smutný, ale na rozdíl od Jidášovy zrady nekončí tragicky. Petr totiž vzal vážně toho, který mu s věcností sobě vlastní připomněl, že upřímné snahy i dobré úmysly zpravidla kazí naše vlastní neschopnost je uskutečnit. Chlap Petr se tenkrát po zakokrhání kohouta rozplakal. Uvědomil si své selhání. Petrovi se podařilo prorazit krunýř zahleděnosti do sebe sama a vnímat o něco intenzivněji životní cesty druhých. Byla to jeho cesta.

Cesta nás, lidí, se od té Petrovy nijak zvlášť neliší. Odpovědnosti za ty, se kterými touto cestou jdeme, za naše bližní, se zbavit nemůžeme, navzdory zradám, kterých se na nich dopouštíme. Nicméně, měli bychom vědět, že zrady se můžeme taky dopouštět přílišnou soustředěností na sebe sama. Jak málo by stačilo změnit náš svět k lepšímu, kdybychom dokázali nezrazovat sami sebe pamatováním na bolesti a trápení druhých.

Staroměstským náměstím zní kohoutí kokrhání každou denní hodinu. Jeho zpěv doprovází pobavený smích diváků. A je to dobře. Mezi pozitivně naladěnými lidmi setrvávám rád. Jen se přimlouvám za odvahu nést odpovědnost za druhé a nezradit. Mohlo by se stát, že bychom tím zradili sami sebe.

Lit.: Bárta, Jan: Jen jedno je jisté. In web ČRo 3 Vltava, duben 2015 (text fejetonu + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jedno je jisté. Všichni musíme zemřít. Jde o zákonitost, na níž nelze nic měnit. Náš život začíná a taky končí. Na rozdíl od jistoty smrti, provází náš život v celé jeho délce řada věcí značně nejistých, často nejistých do té míry, že máme chuť souhlasit s tvrzením, že nic na světě není jisté. Že to bývá někdy k neunesení, je nasnadě.

V minulosti, stejně jako dnes, existovala různá schémata či návody, jak se nejistot života ve stínu jistoty jediné zbavit. Tutanchámonova hrobka v Egyptě, stejně jako třeba Leninovo mauzoleum u kremelské zdi v Moskvě, zůstávají tragikomickou výpovědí o marných snahách přelstít čas a změnit náš lidský úděl. Snad právě tato zkušenost minulosti v nás víru ve schémata i jistoty do nich kladené, podlomila. Díky tomuto zklamání jsme se však nestali moudřejšími. Naopak, zdá se mi, jako bychom dnes propadli nabídkám a řešením nejistot života ještě schématičtějším a povrchnějším.

„Být stále mlád…“ zpívá nestor popové hudby u nás, Karel Gott. Na tuhle notu o lidské touze vyvázat se z přirozených zákonitostí lidského života hrají farmaceutické a kosmetické firmy celého světa. Jak snadno podléháme pokušení uvěřit, že kvalitu života lze postavit na jistotách, jež si za příslušnou sumu sami obstaráme. Není divu, že pak v kontextu takového chápání životního údělu vnímáme omezené schopnosti, stárnutí, vrásky a bolesti kloubů jako naprosté selhání a neúspěch, jež nás vedou k neodvratnému konci. „Stáří a smrt, raději na ni nemyslet,“ slýcháme.

Naše civilizace se rozvíjela, mimo jiné, na poselství o utrpení, na poselství o kříži. Naši předkové vnímali po celá staletí kříž nejen jako symbol svázanosti s utrpením života vlastního, ale i jako symbol naděje a vítězství nad smrtí. Něco, co se událo sice mimo nás, ale pro nás. Něco, co lze charakterizovat slovy starodávného proroka: „Byly to naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal.“ Prostě je tu někdo, kdo nás sice nezbavuje lidského údělu konečnosti se všemi jeho nejistotami, ale kdo nám je pomáhá nést.

Proto se naši předkové dokázali radovat, přestože je v houfech kosily nemoci, jejichž jména dnes už ani neznáme. Proto byl jejich život naplněn vděčností. Byli si jisti, že někdo o nich ví a zná jejich úděl. Život, i se svými nejistotami se pak jevil k unesení a smrt vnímali, jako něco, co přijít nejen musí, ale taky má, neboť tak je to to nejlepší. Uvěřit tomu, že i smrt je pro nás něco, co do života patří, lze právě pro toho, který je s námi i ve smrti, protože jí sám prošel. Omezené schopnosti, stárnutí, vrásky i bolesti kloubů pak nemusíme vnímat jako naprosté selhání či neúspěch, ale jako to, co nás přibližuje k Tomu, který trpělivě snáší a bez podmínek nese s námi náš úděl.

Lit.: Bárta, Jan: Dopisy. In web ČRo 3 Vltava, duben 2015 (text fejetonu + nahrávka k poslechu). – Cit.: Navzdory informačním technologiím, navzdory všem současným vynálezům dorozumívací techniky a sociálním sítím, trvám na poněkud obstarožního způsobu dorozumívání mezi lidmi. Mám rád dopisy. Ty, které, když vlastní rukou napíšeme, pěkně složíme, vložíme do obálky se jménem a adresou a odneseme do nejbližší schránky.

Ne, nejsem agentem České pošty, ani jiné doručovatelské služby, ale jen si prostě myslím, že do našeho života i se všemi zmiňovanými vymoženostmi stále dopisy patří. Pravda, od časů mého dětství se cena za známku na dopis zvedla několikrát a snad i schránek na dopisy, nejdříve takových těch modrých domečků, v polovině šedesátých let minulého století hromadně přetíraných na oranžovo a později vyměněných za schránky s modernějším, méně zdobným designem, ubylo.

Schránky v těch prehistorických dobách bývaly skoro na každém rohu. I já měl tu svou. Byla zavěšena na rohovém domě znojemských ulic Engelsovy a Lidické, blahé paměti. Nejdříve jsem do ní chodíval házet s pocitem odpovědné důležitosti tatínkovy a maminčiny dopisy. Později jsem schránce s chutí svěřoval i své pokusy vlastní. Kde jsou ty časy?! Ve Vídni před několika lety prý schránky zrušili úplně a tak jsem vděčný, že u nás, tu starobylou tradici schránek na dopisy, ještě držíme. Jen aby bylo co do nich házet? A konečně, je nám vůbec takového psaní dopisů ještě třeba?

Ve srovnání s emailovými nebo esemes zprávami, napsání dopisu totiž vyžaduje nesrovnatelně vyšší náklady a stojí rovněž určitou námahu. A nejen fyzickou, ale i tu intelektuální. Obávám se, že na rozdíl od různých fitness center a tělu prospívajících zařízení, však kromě tradičního formulování a sdílení myšlenek na papír, mnoho jiných možností, jak procvičovat naše myšlení nemáme. Proto se přimlouvám za psaní dopisů. Učíme se jím soustředěnosti. Snahou formulovat myšlenky do slov a vět nás chrání před přívalem neustále nových informací. Posiluje v nás schopnost vyznat se v nich a vyhnout se manipulaci.

A pak je tu ještě něco. Tedy spíše někdo. Ten na konci cesty dopisu od schránky na ulici, či poště, k schránce v domě. Je tu ten druhý – adresát. Má svou tvář, a chce se mi říci, má své srdce.

Pokaždé, když otevírám malým klíčkem šedivou poštovní schránku na dopisy za vchodovými dveřmi našeho domu, jímá mne nepatrný moment napětí. Jakýsi závan adventu, zlomek doufání, že přijde konečně to, nač čekám. Pravda, většinou v ní nakonec najdu, pokud vůbec něco, jen všelijaká lejstra s výpisy z účtů a složenky k proplacení, přesto druhý den mne onen pocit z čekání na milé překvapení jímá znovu. Přimlouvám se za psaní dopisů, těch popsaných listů vložených do obálky a svěřených cestě i času. Nejen pro potěšení z jejich samotného psaní, ale pro radost srdce adresáta z naplněného času čekání.

Eseje, fejetony, přednášky