Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Co si počít, když po vás jdou?

Přidal: Premek |

Červen 17, 2015

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 23/2015 jako recenze rozhlasového vysílání)

Pokud si dnes ještě někdo vybaví jméno Karel Cop, většinou to bývá v souvislosti s filmem – v šedesátých a sedmdesátých letech se pravidelně objevovalo v kolonce „dramaturgická skupina“. Řekne-li se však v rozhlasovém prostředí, vybavá se poučenému posluchači vynikající komedie Hodiny, v níž Josef Kemr coby pan Mrázek pašuje přes polské hranice desítky natažených a tikajících hodinek.

Není to však jediná komedie, kterou Cop pro rozhlas napsal. Ve stínu Hodin stojí další, neméně povedený satirický kus s názvem Muž, po kterém jdou. Není lehké konstatovat, proč – na rozdíl od často reprízovaných Hodin – leží tato komedie na pomyslném zaprášeném regále archívu a na světlo přijde jen výjimečně. Snad je to ještě bližší sepětí s dobou vzniku (což koneckonců k satiře patří), snad nedostatečně zajímavé prostředí… kdo ví? Naštěstí během jednoho květnového víkendu došlo k nápravě a posluchači si mohli Copovu hru znovu poslechnout.

Hlavním hrdinou je účetní Václav Puchmeltr – úředníček, jakých je v továrnách a úřadech na stovky, na tisíce. Nikdo se jich nezastane, nikdo si jich neváží – a všichni po nich jdou. Není tedy divu, že v okamžiku, kdy se o Puchmeltra začne zajímat kádrové oddělení, náš hrdina zbystří a zpanikaří. Společně se svým protřelejším bratrem Josefem pak sestaví nechtěně dadaistický životopis, pokouší se založit na svém pracovišti revoluční pěvecký spolek, zkrátka snaží se zachránit si kůži, aniž tuší, že jeho nadřízení se o něj začali zajímat kvůli případnému povýšení…

Autor Karel Cop a režisér Jiří Horčička vytvořili nesmírně dynamickou a vtipnou komedii, ve které hraje hlavní roli rytmus a hudba hlasů. Jednotliví herci – především Karel Máj v roli Puchmeltra a Lubomír Lipský v roli jeho bratra Josefa – podávají vysoce stylizovaný herecký výkon, především scény v Puchmeltrově domácnosti vynikají rytmem a dramatičností až odzbrojující. Podobně fungují i propracované úvodní a závěrečné scény z telefonní ústředny Máslosvazu, v němž tempo udávají zvonění telefonu, hlas dívek z ústředny a také jejich synchronizované udivené pohvizdování, zaslechnou-li „na drátech“ něco nečekaného. V hemžení postav a postaviček zaujme ještě Jiřina Jirásková coby roztomile ráčkující sekretářka nebo Oldřich Musil jako úředník – konformista.

Doboví recenzenti uvítali tuto satirickou komedii velmi příznivě – konečně bylo v rozhlase slyšet něco, co bylo skutečnou komunální satirou a ne její bezzubou nápodobou. Režisér Horčička později nastudoval Copův text i v Německu.

Úspěch a přesně zacílená satira se však neodpouští – to, že se nahrávka vůbec dochovala až do dnešních dnů, způsobila paradoxně její „závadovost“; ukázky z ní byly totiž používány při stranických školeních jako závažné příklady ideologické diverze.

Co řekne hra Muž, po kterém jdou dnešnímu posluchači? Mnohé její atributy jsou již mimo současný svét, přesto však dodnes rozesměje aspoň trochu znalého posluchače, když si zcela opilý Puchmeltr počne zpívat Lví silou, vzletem sokolím a manželka se jej zoufale snaží umlčet. Navíc nám její současná repríza umožnila slyšet další příklad vynikající Horčičkovy režie – a důkaz toho, že se není třeba bát archívu.

Historie rozhlasových her