Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Dvě (až čtyři) variace na jedno zmizení

Přidal: Premek |

Červen 18, 2015

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 24/2015)

Po Srpnu 1968 nebylo mnoho témat, která by mohl ambiciózní rozhlasový dramaturg otevírat – navíc byl-li v hledáčku svých nových normalizačních nadřízených. Tento problém tehdy řešilo mnoho tvůrčích lidí, včetně brněnského dramaturga Karla Tachovského.

Ten nebyl u nových rozhlasových šéfů příliš dobře zapsán: během své práce v brněnském studiu dokázal kolem sebe nashromáždit velké množství autorů, kteří se často původně nevěnovali dramatické tvorbě, pod jeho vedením však vytvořili pozoruhodné texty – ať už šlo o Antonína Přidala (Všechny moje hlasy, Sudičky) nebo Miloše Rejnuše, který napsal celou sérii textů ovlivněných atentátem na J. F. Kennedyho (UrHamlet, Děsně moc práce), Ludvíka Kunderu (Zvědavost, Naprosto lhostejné, Bezpodmínečný horizont, Večer všech dnů, Dva ve vánici)… Sám Tachovský pak napsal několik rozhlasových her, o jejichž protitotalitním vyznění nemohlo být sporu (Kudy bloudí Odysseus, Upoutaný Prometheus, Chatrná paměť pana Z.). Jaký div, že musel počátkem sedmdesátých let našlapovat velmi opatrně.

Tachovský se tehdy pokusil o pozoruhodný experiment; mezi „své“ autory rozeslal v podstatě banální námět: : v rozhlasové pátrací relaci je zveřejněna výzva k pátrání po jisté staré paní, šestapadesátileté Marii Pokorné, která se ztratila ze svého bytu a její rodina po ní pátrá. Jak toto nenápadné hlášení rozvinout v dramatický příběh, nechal Tachovský plně na autorech.

Osloveni byli Antonín Přidal, Ludvík Kundera, Zdeněk Rotrekl, Jaroslav Střítecký či Věra Podhorná (jeden z pseudonymů Věry Hormanové, známé také jako Květa Legátová). Většina z nich texty skutečně odevzdala, projekt však na několik let zmizel z realizačního plánu; snad tu bylo příliš „podezřelých“ jmen, Tachovský musel navíc v roce 1970 z rozhlasu odejít. Nadále s ním však spolupracoval: v letech 1970-1971 byl natočen cyklus Vraždy z archivu, v němž Tachovský (ovšem pod pseudonymem Karel Kalenda) oživil staré kriminální případy z Brna 19. století…

K „variacím na jedno zmizení“ se vrátil až v roce 1971 dramaturg Jaromír Ptáček. Došlo však k výraznému zeštíhlení textů: nerealizovala se Stará žena Zdeňka Rotrekla ani Malé smutné štronzo Ludvíka Kundery. Do rozhlasového studia se dostaly jen dvě dramatické hříčky: Spolužačky (Věra Podhorná) a Jmenovaná Marie Pokorná (Jaroslav Střítecký).

Oba autoři k námětu přistoupili víceméně podobně: za náhlým zmizením staré paní Pokorné stojí v podstatě banální důvod: důchodkyně starající se jen o vnoučata a bez vlastních koníčků či zájmů náhle začne hledat nový smysl života (v příběhu Věry Podhorné tento proces spustí návštěva filmu Světáci). Obě hry byly nakonec realizovány pod názvem Dvě variace na jedno zmizení a herecké příležitosti tu dostali Jana Janovská, Josef Husník, Milan Vágner, Karel Kabíček, Miroslav Středa, Zdena Herfortová či Jana Ebertová. Režijně hry zpracoval Jan Tůma.

Původně nerealizovaný scénář Ludvíka Kundery Malé smutné štronzo vycházel z podobně laděné fabule: stará paní se zde schovává u své přítelkyně, která bydlí naproti domu, v němž žije rodina hlavní hrdinky. Tak může sledovat z okna, jestli ji její děti postrádají. Kundera volí výrazově střídmý styl: vše se odehrává v jedné časové rovině, v jednom pokoji. Od “všeobecně lidských” příběhů, které budou ve velké míře realizovány v bezzubé rozhlasové dramaturgii pražského i brněnského studia sedmdesátých a osmdesátých let, se liší dobře napsaným dialogem a citem pro psychologii postav. Snad proto byl nežádoucí autor později vzat na milost. Malé smutné štronzo bylo realizováno v brněnském studiu roku 1988 v režii Zdeňka Kozáka s Helenou Trýbovou a hostující Věrou Kubánkovou v jediných dvou rolích (premiéra 31. 8. 1988).

Historie rozhlasových her