Dobrá vůle – Průvodce na cestě truchlením (2015)

Přidal: Premek |

Říjen 18, 2015

„Cesta truchlením je dlouhá cesta, bolestivá, trnitá a plná slz,“ říká olomoucká psycholožka a socioložka Naděžda Špatenková, autorka knihy Poradenství pro pozůstalé. Pozůstalí podle ní potřebují někoho, kdo by je v těžké době doprovázel. Od roku 2009 proto v ČR prosazuje a řídí specializované vzdělávací kurz a sama je také průvodkyní pozůstalých na cestě truchlením. O její nedocenitelné pomoci a o svých zkušenostech vypráví Andrea Rašková, které před rokem zemřela matka. Příspěvek ke svátku zemřelých pro cyklus Dobrá vůle natočila Alena Blažejovská. Dramaturgie pořadu Lenka Svobodová. Režie Radim Nejedlý.

Vybrané citáty čte Vladimír Krátký.

Připravil ČRo Brno v roce 2015. Premiéra 24. 10. 2015 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 29 min). Repríza 2. 11. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.); 5. 11. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14.00 hodin.); 27. 10. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

Repríza 1. 11. 2015 (ČRo Plus, 13:10 – 14:00 h) v rámci cyklu Dobrá vůle Plus. Hosté Jakuba Šišky pak budou diskutovat o významu pohřebních rituálů.

Lit.: Svobodová, Lenka: Tak bohužel i ve veřejnoprávním médiu musím občas trochu zabojovat… In Facebook, 24. 10. 2015 (zpráva). – Cit.: Tak bohužel i ve veřejnoprávním médiu musím občas trochu zabojovat, abych se nenechala omezovat v tom nabízet posluchačům i taková témata jako je jejich vlastní smrt, nebo smrt jejich blízkých…Přestože právě od nich dostáváme velmi pozitivní ohlasy. Myslím, že to bude i případ tohoto dušičkového rozjímání

Lit.: Blažejovská, Alena: Průvodce na cestě truchlením. In web ČRo 2 Praha, říjen 2015 (článek + ukázky k poslechu). – Cit.: „Cesta truchlením je dlouhá cesta. Bolestivá, trnitá, plná slz. A mnohdy s cílem v nedohlednu,“ připomíná psycholožka Naděžda Špatenková. Podnětem k natočení dokumentu se stala její kniha Poradenství pro pozůstalé – principy, proces, metody (Praha, Grada, 2013).

Naděžda Špatenková svou knihu Poradenství pro pozůstalé dedikovala občanskému sdružení Dlouhá cesta. To poskytuje pomoc těm, kteří přežili své děti. Právě smrt vlastního dítěte bývá považována za nejobtížnější případ úmrtí, s nímž se člověk musí vyrovnávat.

Maminky a laické poradkyně z Dlouhé cesty se staly „spoluautorkami“ knihy, která jejich bolestné zkušenosti nejen reflektuje, ale přímo z nich vychází. Setkání se smrtí blízkých se ale nevyhne nikdo z nás. Mohou to být životní partneři, kdo zemře dříve než my sami. Nejčastěji jsou to ale naši rodiče.

Smrt je vždy nečekaná

„Bezprostředně po smrti blízkého člověka je pozůstalý v šoku. I když smrt očekával. I když se jednalo o starého, nemohoucího, vážně nemocného člověka, vždycky vás to zaskočí. Pak se můžete setkat s nápisem na parte: Zemřela náhle a neočekávaně ve věku 84 let,“ vysvětluje Špatenková.

„I když se to sice už dá čekat, v okamžiku, kdy je to vaše matka, tak to nečekáte. Protože byste chtěli, aby tu byla ještě pár hodin, pár dnů, pár let.“ Právě o smrti své matky a o tom, jak se s touto situací vyrovnávala, vypráví v dokumentu Aleny Blažejovské ing. Andrea Rašková.

Dopis umírajícímu

Kontakt na poradkyni pro pozůstalé Naděždu Špatenkovou si našla na internetu ještě předtím, než její maminka zemřela. V tomto případě se totiž na neodvratnou smrt čekalo až příliš dlouho.

Rada paní doktorky, aby dcera zformulovala a v myšlenkách odeslala mamince dopis, že je všechno v pořádku a může odejít z tohoto světa, přinesla úlevu všem. Ale i tentokrát, jak už to bývá, smrt pozůstalé zaskočila.

Průvodce neradí

Naděžda Špatenková v úvodu své knihy píše: „Nechci zde radit, co a jak radit pozůstalým. Pokusím se jen vysvětlit, co asi pozůstalí prožívají, jak zpravidla truchlení probíhá, jak se může zkomplikovat a kdy asi končí.“

Vychází z toho, že pozůstalí potřebují průvodce. Potřebují, aby je někdo v těžké době doprovázel. Aby nebyli ve svém zármutku osamocení. Aby se na cestě truchlením neztratili, nesešli z ní. A aby nakonec dorazili ke kýženému cíli. Co je tím cílem? Cítit se lépe než na počátku, vzpomínat na zemřelého, aniž by se zalykali slzami, a znovu si uvědomit, že život stojí za to, aby byl žit.

Nejhorší je den pohřbu

Andrea Rašková dosvědčuje, že zřejmě nejtěžším obdobím byl pro ni kritický týden od úmrtí matky do pohřbu. Jenomže pohřeb skončí a pozůstalý se vrací do svého bytu: „No a pak to nastalo. Je jakože po všem a teď to na vás padne.“

Podle Naděždy Špatenkové jsou pro pozůstalé obecně (a platí to i pro její knihu) zvláště důležité pasáže, kde jiní pozůstalí hovoří o svých pocitech. Tím, kdo může a měl by pozůstalým pomáhat, mohou být speciálně vyškolení experti. Ale taky dobrovolníci anebo svépomocné skupiny.

Poradenství pro pozůstalé je v zahraničí běžné

„Poradenství pro pozůstalé nemá v naší zemi žádnou tradici a zatím není příliš rozšířeno,“ uvádí psycholožka. V zahraničí je přitom plně etablované, existují školicí centra, vzdělávací kurzy. U nás je průkopnicí v tomto směru právě Naděžda Špatenková.

Od roku 2009 byla vedoucí pracovní skupiny pro tvorbu standardů v poradenství pro pozůstalé při Ministerstvu pro místní rozvoj ČR a v současné době se aktivně angažuje v Asociaci poradců pro pozůstalé.

Ji samotnou na cestu provázení truchlením dovedlo „vlastní zaškobrtnutí na této cestě, takové to zastavení, kdy člověk neví, kam dál, jak dál a nedokáže si sám pomoci“. Když jí před lety zemřela matka, pracovala na Lince důvěry, ale kolegové jí nedokázali poskytnout účinnou podporu.

Poradenství dnes

Dnes už je situace lepší. Od roku 2012 existuje v České republice státem uznaný hodnotící standard profesní kvalifikace Poradce pro pozůstalé. Obecné a odborné kompetence takového poradce jsou popsány v Národní soustavě povolání.

Vyškolené poradce lze najít mezi zdravotnickým personálem v nemocnicích, v hospicích, mezi duchovními různých církví a náboženských skupin, zaměstnanci pohřebních služeb. Ale fungují také poradci pro pozůstalé na živnostenský list.

Čas truchlit a čas přestat truchlit

Úkolem poradců přitom není radit pozůstalému, jak co nejrychleji truchlení ukončit. Spíše vytvářejí bezpečný prostor, ve kterém se mohou ventilovat emoce, kde se dá mluvit o problémech. Poradci taky pomáhají s praktickými záležitostmi, jako je například příprava pohřbu.

Podle Naděždy Špatenkové je čas truchlit a je čas přestat truchlit. Nelze však obecně říct, jak dlouho může nebo má truchlení trvat. Záleží to na mnoha aspektech: na osobnosti pozůstalého, ale i na tom, jak blízká osoba mu zemřela. „Splnění úloh truchlení není několikatýdenní záležitostí.“

Dokázat žít i po smrti blízkého

Shrnutí jejích poznatků pak může znít pro leckoho překvapivě: „Máme-li jít do krajnosti, pak můžeme konstatovat, že úkoly truchlení jsou s naprostou jistotou splněny až přirozenou smrtí pozůstalého. To znamená tehdy, jestliže pozůstalý dokázal žít život po smrti svého blízkého.“

V každém případě platí, že je dobře, když pozůstalý může mít na své cestě ze slzavého údolí na horu hoře nějakého průvodce – šerpu, který mu pomůže ten těžký náklad bolesti a zoufalství nést.

PhDr. Mgr. Naděžda Špatenková, PhD.
- psycholožka v Psychiatrické nemocnici Marianny Oranžské
- odborná asistentka na Univerzitě Palackého v Olomouci
- vedoucí Univerzitu třetího věku na UP v Olomouci
- autorka několika knih
- lektorka, spolupracuje s řadou institucí (např. Poradnou Hořec ve Fakultní nemocnici Olomouc, neziskovou organizací InternetPoradna.cz)