Méně reálná základna pro naději Eduarda Goldstückera (2015)

Přidal: Premek |

Říjen 30, 2015

Před patnácti lety, 23. října 2000, zemřel v Praze profesor Eduard Goldstücker. Významný levicový intelektuál a zároveň jeden z mužů československého roku 1968. Zajímavé ukázky s jeho hlasem pro vás v rozhlasovém archivu vybral David Hertl.

Natočeno 2015. Premiéra 23. 10. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.; 30 min.) v cyklu Archiv Plus.

Lit: Hertl, David: Komunismus po zásluze zemřel, řekl Goldstücker. In web ČRo Plus, říjen 2015 (článek + nahrávky k poslechu a stažení). – Cit.: Nezlomily ho ani čtyři roky ve vězení, ani vpád okupačních armád v srpnu 1968, ani neúspěchy levice po roce 1989. Eduard Goldstücker celý život věřil v socialismus.

Z ministerstva do vězení

Eduard Goldstücker se narodil 30. května 1913 v Podbielu u Dolního Kubína na Slovensku. Vystudoval germanistiku a romanistiku na Karlově univerzitě v Praze. Za druhé světové války emigroval do Anglie a zapojil se do odboje.

Po působení v československých diplomatických službách koncem čtyřicátých let, kdy byl naším vyslancem v Izraeli, byl v roce 1951 zatčen a po osmnácti měsících na samotce ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen na doživotí. Čtyři roky strávil v komunistických koncentračních táborech v Jáchymově a Leopoldově. Po revizi procesu byl v roce 1955 rehabilitován. V šedesátých letech vedl katedru germanistiky Filozofické fakulty UK.

S Kafkou nepřišel jako první

V roce 1963 zorganizoval první oficiální konferenci o díle Franze Kafky v Československu (v Liblicích), o rok později vyšla jeho studie Na téma Franz Kafka. V socialistickém Československu hrál roli Kafkova „objevitele“. Záměrně se zamlčovalo, že prvním vydavatelem Kafkových textů byl ještě před válkou Ferdinand Peroutka, nebo že už v roce 1960 napsal o Kafkovi knížku spisovatel Emanuel Frynta – vydat ji ale mohlo pouze nakladatelství Artia v němčině a angličtině, v Československu se prodávat nesměla.

Goldstücker se zajímal i o díla řady dalších autorů, mimo jiné Franze Werfela, Egona Erwina Kische, Thomase Manna, Heinricha Bölla či Stefana Zweiga. Od mládí publikoval v mnoha časopisech doma i v zahraničí, například v Kulturní tvorbě, Literárních novinách, Plamenu, Listech či anglickém exilovém titulu Nové Československo.

V letech 1967 až 1970 byl členem předsednictva ústředního výboru Svazu československých spisovatelů. Soustředil se na česko-německé literární vztahy 19. století, proslul však především jako odborník na pražskou židovskou německy psanou literaturu počátku dvacátého století. Podařilo se mu vzbudit zájem veřejnosti o pražskou německou kulturu.

Sověti chtěli impérium, ne demokracii

Byl jedním z nejaktivnějších představitelů Pražského jara 1968. „Bylo posledním pokusem reformovat komunismus, ale invaze předznamenala zánik marxismu-leninismu. Ten přišel po dvaceti letech,“ řekl později pro francouzskou agenturu AFP: „Svobodná demokratická společnost měla být cílem Lenina po revoluci v Rusku v roce 1917, ale místo toho byla nastolena diktatura. Pražské jaro se záměru demokratizovat socialismus přiblížilo nejvíc. V roce 1968 jsme my českoslovenští komunističtí intelektuálové byli přesvědčeni, že to je v zájmu socialismu,“ dodal Goldstücker.

Chybou pražského vedení KSČ podle něj bylo, že věřilo, že SSSR a jeho spojenci pražské snahy o demokratizaci pochopí. „SSSR neměl zájem uskutečnit harmonický socialismus, Lpěl na udržení imperiální moci. To byla tragédie Československa. Naši komunističtí intelektuálové věděli, že v dobách studené války nemohou čekat pomoc od Západu. Ten nechtěl Moskvu provokovat a v Pražském jaru viděl jen způsob, jak oslabit SSSR,“ uvažoval po letech Goldstücker.

„Po 21. srpnu 1968 jsem pochopil, že komunismus nebyl reformovatelný a že bylo třeba ho zrušit, pokud jsme se chtěli rozvíjet. Perestrojka o dvacet let později přišla pozdě. Sovětský systém se rozpadal. Již nejsem komunista. Komunismus po zásluze zemřel,“ dodal v roce 1998 Goldstücker. Podle vlastních slov byl v čele seznamu osob, které chtěli Sověti po vpádu zadržet, ale jemu se podařilo včas uprchnout z dovolené ve Vysokých Tatrách přes Vídeň do Londýna.

Období let 1969 až 1990 strávil Goldstücker v emigraci ve Velké Británii, kde působil jako profesor srovnávacích literatur v Sussexu. Přednášel i na řadě dalších univerzit (Kostnice, Stockholm, Los Angeles). Do Prahy se vrátil v roce 1991. Po rozpadu Československa se stal členem takzvaného „duchovního parlamentu“, jakéhosi společného kulturního prostoru pro výměnu názorů mezi dvěma sousedními státy (dalšími členy byli například Jiří Hanzelka, Miroslav Horníček, Jozef Króner, Eduard Haken, Fedor Gál nebo Ivan Klíma).

Dlouhodobě se zasazoval za zlepšení vztahů mezi Čechy a Němci, v březnu 1996 vyzval v rakouském deníku Die Presse „k úsilí o překonání bolestné minulosti s odvahou a dobrou vůlí“. O rok později jej posluchači Českého rozhlasu zařadili mezi deset nejoblíbenějších osobností pořadu Host do domu; společně s Goldstückerem to byli také Václav Klaus, Antonie Hegerlíková, Vlasta Chramostová, Ladislav Smoljak, Luděk Munzar a Zdeněk Svěrák. Zemřel 23. října 2000 v Praze.

Patnáct let od úmrtí Eduarda Goldstückera připomíná pořad Archiv Plus. Zazní unikátní záznamy z rozhlasového archivu s hlasem Eduarda Goldstückera, například z roku 1968 nebo z konce 80. let z vysílání BBC. Archiv Plus si kdykoli poslechněte nahoře v článku nebo v audioarchivu.

Radiodokument