Glosa Jiřího Stránského 1/??? (201? – 2015)

Přidal: Premek |

Prosinec 24, 2015

Jiří Stránský. Úvahy. Redakce Jaroslav Veis.

Čte autor.

Natočeno 201? – 2015.

Obsah: O imigrantech a emigrantech. Premiéra 17. 4. 2014 – Grilování (ČRo Plus, 6:33 h.; 3 min.). Premiéra 2. 5. 2014 – Opovážení a opovážlivost. Premiéra 23. 10. 2015 – Chucpe. Premiéra 25. 11. 2015.

Lit.: Stránský, Jiří – Veselovský, Martin: Nelžu, ani to neumím, je to scestné, říká k důvodům neodvysílání své glosy v rozhlase Jiří Stránský. In web DVTV, 4. 2. 2016 (videorozhovor). – Cit.: Kodex Českého rozhlasu je mi jedno, píšu, co si myslím, a hlavně nelžu, říká ke své neodvysílané glose v ČRo spisovatel Jiří Stránský. Důvod, že rádio zrušilo glosy kvůli penězům, mu přijde legrační, pracoval podle svých slov za hubičku. (…)

Lit.: Stránský, Jiří: Budu zlobit dál. In Facebook, prosinec 2015 (glosa). – Cit.: Redaktor mých glos Jaroslav Veis mi přeposlal dopis od Petra Dudka, vedoucího redakce aktuální publicistiky: Že ty naše tříminutové glosy jsou tak drahé, že si je Český rozhlas nemůže dovolit. Nevím, co říct, abyste pochopili, proč si nás Český rozhlas nemůže dovolit, pro mě je to spíš jen cosi jako návod na receptu: co je třeba udělat, abychom si v glosách nedovolovali něco, co si nemůže veřejnoprávní rozhlas dovolit vůči několika málo osobám, které nedovolí, aby takoví nýmandi, co říkají ty glosy, si bez cenzury dovolovali na ně.

Někteří, co mě posloucháte, se možná pousmíváte, někteří máte vztek – víte, že své glosy a fejetony říkám či píšu na vlastní ústa už čtvrt století a za celou tu dobu mě nezajímalo, jestli si mě ten, co mě vyzval, může dovolit. Díky Ivanu Binarovi jsem snad tři (či kolik let) mluvil do Svobodné Evropy, později Šestky, chodil jsem za Vojtou Ceplem, abychom si místo ústavy (z které naskakuje husí kůže) povídali o skautství a jeho zákonech, které by tolik uměly pročistit parlament. Tři roky jsem říkal své fejetony či – chcete-li – glosy do Rádia Česko a bojoval jsem – společně s muklem Dominikem Dukou – o jeho zachování, jenže jeden náš prezident (co by nikdy nemohl být skautem) poručil nějakým svým lidem, aby tu blbou stanici zlikvidovali a že mu je jedno jak, ale poslouchat že ji nebude.

Ví se o mně, že jsem byl skoro deset let zavřený a šest a půl roku jsem jako vězeň a třídní nepřítel pod zemí kutal uran neboli smolinec, ví se vlastně o mně všechno, jelikož jsem se vždycky a za všech okolností snažil říkat, co si myslím i proto, že jsem se – podpořen minulostí svou i rodiny – bál říkat ono všechno s menším strachem než ostatní. I ve svých glosách pro RESPEKT, TÝDEN a podobně.

Je mi čtyřiaosmdesát. A už teď vím, že budu zlobit dál, byť někde jinde.

Ještě že Vánoce jsou plné pohádek a pohádky o utrácivých glosátorech se mezi nim ztratí.

Ležel jsem v Motole na JIP 1 se zápalem plic a vrátil se přesně v den, kdy nám Jaroslav Veis rozeslal, že končíme.

Takže i jemu – kromě přání k Vánocům – posílám taky výzvu:

Nekončíme. Aspoň já ne.

Veselé Vánoce.

Lit.: Stránský, Jiří: Chucpe. In web ČRo Plus, 25. 11. 2015 (text glosy). – Cit.: Dobrý a ničím a nikým nekažený den – počasím počínaje a blbci a ničemy konče. A těch teda je! S režisérem Bočanem píšeme takový triptych o Blanických rytířích, a samozřejmě nás už několikrát napadlo, jestli by se Bruncvíkův meč utínající hlavy všem nepřátelům České země nedal použít i na všechny, co nám kvůli kariéře otravují život.

Až jsme si uvědomili, že by se to mohlo týkat toho a onoho a že by – kdybychom byli důslední – nás bylo o mnohem míň, než si umíme představit.

A že je nám houby platné, že víme, že blbost je jen jiný druh lepry, jakou v sobě nese komunismus. Že stejně nakažlivá je xenofobie a veškerý odpor k veškeré jinakosti. Jelikož za vším vězí nějaký pocit méněcennosti. A hlavně závist – podle svatého Františka sestřička nenávisti.

Někdy před čtrnácti dny vypadla z úst (v jeho případě amplionu) zdrobněliny slova ovčák nějaká obzvlášť výživná blbost, že jsem se tomuto rádiu nabídl, že se proti němu posadím v pořadu PRO A PROTI. Jenže on se v dalších dnech pustil do obhajoby kravin svého šéfa s takovou vervou, že jsem se redakci PRO A PROTI omluvil. Jednak jsem mi došlo, že tenhle člověk je už delší dobu na seznamu těch, pro něž je slovo CHUCPE nejpřesnější charakteristikou, a jednak proto, že – své fosilitě navzdory – bych ho tentokrát musel přerazit.

Mnohokrát jsem se za uplynulých 26 let ve svých odhadech, co bude dál, spletl. I proto, že jsem si (nejen já) naivně představoval, že ti nejhorší komunističtí uchvatitelé vyhnijí, jak výstižně říká náš lid, což se nestalo a třeba takový Milouš jen kvete. A ti mladší (jeden z nich se jmenuje Veleba a je senátor, stejně jako ten slušovický kníže, a další a další) pořád ještě třímají otěže všeho možného.

O to větší jsem měl radost, když jsem alespoň díky přenosu viděl nedělní dodatečnou oslavu 17. listopadu na Albertově. A dokonce poznal pár tváří, které jsem v jejich maturitním roce navštívil v rámci vzdělávacího programu Příběhy bezpráví. O to víc jim přeju, aby se jim povedl jejich společný záměr: vyhnat z politiky nejen ty, co ani neumí zazpívat hymnu, ale co jsou stejní CHUCPE, jako zdrobnělina toho, co pase ovce.

Nenechte se jimi otrávit, prosím.

Lit.: Stránský, Jiří: Jiří Stránský: Opovážení a opovážlivost. In web ČRo Plus, 23. 10. 2015 (glosa). – Cit.: Ozývám se po půl roce. Mezitím mi bylo všelijak, nějaký čas to dokonce vypadalo, že umřu (což by hodně lidí uvítalo), ale těch, co si to nepřálo, bylo – zdá se – víc, takže se hlásím, že budu zlobit dál. Tentokrát na počest 28. října – nejstátnějšího svátku ze všech.

Pořád si kupodivu hodně pamatuju. Některé to pamatování je zasuto kdesi hluboko – vlastně už skoro nepřipadá v úvahu, že by na ně mohla přijít řada. Jenže!

Jenže se stane, že z nějakých záhadných důvodů si koupím noviny (jichž se – všech – začínám kvůli migraci štítit stejně jako těch, co s rozzářenýma šikmýma očima kolem sebe šíří nenávist ke všem migrantům), a z těch novin se dozvím, že prezident republiky se při letošním 28. říjnu chystá in memoriam vyznamenat někdejšího ministra kultury Pavla Dostála. Ještě že mě kriminál odnaučil se vztekat.

Pavel byl můj kamarád, byť o dost mladší, ale takových kamarádů mám víc a pyšním se tím. Znal jsem ho od časů, kdy jsem po druhém odsouzení nosil cimbál ve Státním souboru plísní a tanců, jehož stálou štací byla Olomouc.

Až jednou po představení (v polovině sedmdesátých let!) na mě čekal Pavel, abych mu podepsal svou zakázanou a ve stoupě se ocitnuvši knížku Štěstí. Takže když se v osmadevadesátém stal ministrem kultury, nabídl mi, abych mu dělal poradce. Řekl jsem mu totéž, co předtím Pavlu Tigridovi: s radostí a zadarmo mu budu říkat, co všechno dělá blbě, nic víc. Až jsem k němu zase přišel a on v ponoru. Že ho Šéf chce vyhodit. Jako že Miloš. A jestli by se proti tomu nedalo něco udělat. Cosi mě napadlo, ale bylo to tak banální, že jsem Pavlovi jen řekl, že to zkusím.

Tenkrát ve všech novinách, včetně Práva, byli dobří novináři, kteří mě už leta znali i jako předsedu Penklubu (ano, toho kavárenského). Zavolal jsem tam a řekl, co mi řekl Pavel. Už si nepamatuju, jestli hned nazítří, či až příští den mi Pavel volal, abych přišel na snídani. Že i on zapomněl, jak Bimbo (tak si říkali) nesnáší novináře. A oni se opovážili.

A on se zase opovažuje vyznamenat Pavla.

Přeju vám hezký den nerušený žádným blbcem.

Lit.: Stránský, Jiří: Jiří Stránský: Grilování. In web ČRo Plus, 2. 5. 2014 (glosa + nahrávka příspěvku). – Cit.: Uherské Hradiště není proslulé jen Letní Filmovou Školou odhalující mladým lidem svět toho nejlepšího z filmu minulého i současného, taky ale je – a to velmi smutně – proslulé věznicí, kde v padesátých letech mučil své vězně Grebeníček starší.

I kvůli němu bylo uherskohradišťské teritorium, proslulé odporem proti režimu. I množstvím jeho obětí. Při odhalení jejich památníku jsem před lety taky byl.

Kvůli tomu všemu se nejméně jednou za dva roky koná studentská konference o třetím odboji. Už jsem tam dvakrát byl a letos znovu především proto, že celá konference byla v režii střední hotelové školy. A ti studenti a jejich kantoři ji připravili i uspořádali bezvadně.

Vyvrcholila dopoledne v největším kině, kam si mě pozvali před stříbrné plátno a tam mě na hodně dlouho podrobili čemusi, čemu se taky říká grilování, po česku hromadný výslech: vyslýchala mě profesorka a studenti k tomu posílali papírky s otázkami.

Přestože mě vůbec nešetřili, měl jsem vlastně radost: potvrdili mi, co už jsem zažil na jiných školách – osud jejich země je zajímá a ne že ne. A že se nehodlají smířit s tím, co s ní prováděli komunisti a v tomhle čase se snaží provádět i většina politiků okouzlená vlastní kariérou a ne možností (že povinností, to snad ani netuší) pomáhat své zemi a jejím lidem. Ať už je to jejich smíření jakékoliv. Přiznávám, že v mnoha ohledech se mi líbí.

Cesta autem z Prahy do Uherského Hradiště je poněkud zarúbaná (jak tam zpívají), ale měli jsme kliku – už jsme jeli v čase, kdy ty dálniční výluky přeci jen pár týdnů trvají, a řidiči, pro které je dálnice nezbytností, objevili Ameriku: vyplatí se jezdit podle pravidel.

Když to všechno začalo, dost jsem se styděl – v Německu i třeba ve Francii jsou takové výluky na dálnicích kvůli opravám běžné, všude jeden pruh úzký pro osobní auta a druhý širší pro ostatní a všude je povolená osmdesátka a všude se jezdí v pohodě. A u nás to každou chvíli nějaký nepřizpůsobivý blb zastavil i na několik hodin. My ale už projeli bez jediného zastavení čtyřmi úseky a ani jednou se tam žádný bavorák či audina nevytahovaly.

Že by s námi oněch čtyřiadvacet let svobody přeci jen něco udělalo?

Lit.: Stránský, Jiří: Jiří Stránský: O imigrantech a emigrantech. In web ČRo Plus, 17. 4. 2015 (glosa + nahrávka k poslechu a stažení). – Cit.: Před pár dny jsem odkudsi z rádia poslouchal debatu o tom, že italská pobřežní stráž je už vlastně jediná, pro kterou je přednější lidi zachraňovat a odvézt na svůj břeh, než nezachraňovat a ponechat je osudu.

V té souvislosti mnohokrát zazněla slova emigrant a imigrant, až jsem to vypnul: čím víc se všichni snažili popsat rozdíl mezi nimi, tím míň se jim to dařilo.

Bylo okamžitě poznat, že nikdy před ničím neprchali, tím méně, aby si zachraňovali život. A tak se jen snažili přesvědčit posluchače, že dokud se uprchlíci na potápějící se bárce zachraňovali, byli ze svého pohledu a jistě i přesvědčení emigranty, ale v okamžiku, kdy je z potápějící se bárky vyložili do italské hlídkové lodi, stali se z nich imigranti.

Přestože s tím mám bohatou zkušenost, téměř pokaždé, když vypnu rádio či televizi, jelikož mě něčím naštvali či otrávili, zapomenu vypnout své asociace, takže když jsem pak nasedl do tramvaje, abych jel do další školy povídat si o tom, co se – z pohledu studentů – odehrávalo za třicetileté války, a trochu si to promyslel, abych se zbavil nepříjemného pocitu, že se opakuji, do přemýšlení o emigrantech a imigrantech se mi začal vnucovat rej tváří osmašedesátého roku ťukajících si do čel na znamení, že jsem nejspíš pomatený, když umím tolik řečí a nemíním emigrovat. To bylo krátce potom, co jsem se vrátil ze Štrasburku.

Jelikož jsem byl (a tedy i celá moje rodina) předchozích dvacet let zločincem, léto Pražského jara bylo prvním létem, kdy jsme mohli vyrazit k moři. Tam nás zastihla zpráva o okupaci a chvíli po ní přišel vzkaz, abych jel do Vídně, kde společně s dalšími filmaři mám čekat na zprávu od Miloše Formana, jestli Novou vlnu nečapne Paramount nebo někdo.

A protože nečapl, vrátili jsme se do Prahy. A tam si kamarádi ťukali na čela a vrtěli hlavami a říkali, že s těmi řečmi, co umím, a s odsezenými lety na uranu si opravdu, ale opravdu nemusím o sobě myslet, že jsem ekonomický emigrant.

Takže jsem musel odcitovat jednu z dávných moudrostí: každý člověk někam patří – já holt patřím sem.

Eseje, fejetony, přednášky