Portréty – Miloš Kopecký (2016)
Slavný český herec Miloš Kopecký. Byl členem KSČ, ale vyloučili ho. Natočil pořad, ve kterém pomlouval emigranty – ale přednesl i odvážný projev proti normalizačním politikům. Jeho složitou osobnost vám v kontextu politických událostí připomenou dnešní Portréty. Připravil David Hertl.
Hovoří historik Eduard Burget.
Natočeno 2016. Premiéra 18. 2. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 1. 1. 2019 (ČRo Plus, 13:34 h).
Lit.: Hertl, David: Mám tolik výhrad proti KSČ! In Týdeník Rozhlas 7/2016 (článek). – Cit.: Navenek suverénní bonviván, ale uvnitř složitá duše zkoušená těžkou duševní chorobou. Takový byl herec Miloš Kopecký, od jehož smrti uplyne 16. února dvacet let. Ne jen jako herce, ale jako politicky uvažujícího člověka přiblíží Miloše Kopeckého posluchačům Českého rozhlasu Plus další pořad z cyklu Portréty.
Ztvárnil množství divadelních, filmových a televizních rolí. Byl oblíbeným vypravěčem a častým hostem zábavných pořadů, účinkoval v rozhlase. Velkou popularitu mu přinesly role v televizních a filmových komediích, ale především doktor Strosmajer z Dietlova seriálu Nemocnice na kraji města. Pamětníci tvrdí, že daleko lépe hrál Miloš Kopecký v divadle, kde ztvárnil mimo jiné Richarda III., Harpagona či Higginse v Pygmalionu.
ČEKÁNÍ NA TRANSPORT
Cesta Miloše Kopeckého (1922 až 1996) k divadlu nebyla přímá. Původně měl být kožešníkem v zavedeném podniku svého otce v Praze. Kožešnictví se i vyučil, poté studoval reálné gymnázium a soukromě hudbu. Převzít rodinnou firmu ale odmítal. „Jednou jsem řekl otci: Slyšels o revoluci v Rusku? Samozřejmě neslyšel.“
Už za války utíkal z otcova obchodu za skupinou mladých umělců Tvar, kde přičichl k recitačnímu umění a později k herectví. Válečná léta byla pro Kopeckého zlomová: jeho matkou byla bývalá modelka a pozdější kloboučnice Marta Grimmová. Kvůli jejímu židovskému původu se s ní Milošův otec rozvedl a v očích syna tím způsobil její smrt: „Otec nad maminkou de facto vynesl ortel. Kdyby totiž rodiče nebyli rozvedeni, maminka by se neocitla v Osvětimi, ale zůstala by patrně v Terezíně, kde bylo možné válku přežít.“ Miloš Kopecký vzpomínal na hrůzný okamžik, kdy matku vyprovázel na vlak, který ji odvážel do koncentračního tábora. Už ji nikdy neviděl… Sám byl nacistickými zákony kvalifikován jako židovský míšenec a čekal na předvolání do transportu. Strachu čelil divokými flámy s kamarády. Dočkal se v srpnu 1944, kdy musel nastoupit do pracovního tábora v Bystřici na Benešovsku, kde zůstal do konce května 1945. Snad právě zde se rozvinula jeho duševní nemoc, maniodepresivní psychóza, která mu v pozdějších letech komplikovala uměleckou práci i soukromý život (otevřeně se k ní přiznal v rozhovoru pro časopis Mladý svět v roce 1979).
JSEM KOMUNISTA
Po válce vystřídal Miloš Kopecký řadu scén a v roce 1965 zakotvil v Divadle na Vinohradech. Poválečná léta jsou také obdobím jeho politického angažmá, spojeného se vstupem do komunistické strany. Literární historik Eduard Burget, který v pořadu Portréty hovoří, objevil v prvních číslech legendárního Peroutkova časopisu Dnešek rozsáhlou a zajímavou polemiku, kterou Kopecký vedl na stránkách tohoto pokračovatele předválečné Přítomnosti s jeho šéfredaktorem. Šlo o poválečné směřování republiky. Miloš Kopecký v dubnu 1946 Peroutkovi píše: „Jsem komunista.
Mám tolik námitek a výhrad proti KSČ, že kdybych je měl vypsat, byla by to brožura dosti obsáhlá. Ale je čas na to, abych vytýkal komunistům jejich vady, demagogii a jiné slabosti? Nejdříve je nutno umlčet reakci, ten skrytý fašismus, porazit nepřítele. Potom budeme delikátní, jako nikdy nikdo nebyl.“
Komunistické nadšení skončilo v roce 1954, kdy byl Kopecký z KSČ vyloučen; on sám tvrdil, že to bylo za neplnění stranických úkolů. Období s rudou knížkou později ironicky komentoval: „Dal jsem se k nim, protože jsem slyšel, že tam jsou největší kurvy.“ Jenže tak jednoduché to asi nebylo: Miloš Kopecký toužil po tvůrčí i osobní svobodě a obojí si spojoval s levicí.
JAK TO REŽIM ZREŽÍROVAL
Až do konce osmdesátých let natáčel rok co rok řadu filmů a často hrál v televizních inscenacích. Právě s televizí je spojen i silně tendenční dokument o emigrantech, vysílaný v roce 1984. Kopeckého přátelé a kritici se přou, zda byla jeho účast při natáčení dobrovolná, nebo zda autoři pořadu zneužili hercova špatného zdravotního stavu – podle některých svědectví byl Kopecký do televizního studia přivezen krátce poté, co absolvoval další léčbu svého duševního onemocnění.
Kopeckého popularita po odvysílání pořadu poklesla a dostával řadu nenávistných dopisů. Jeho příznivci považovali tento pořad za větší prohřešek než Kopeckého podpis pod „antichartou“, tedy Provoláním československých výborů uměleckých svazů z ledna 1977. Mnozí umělci tehdy v Národním divadle podepsali dokument, v němž se o signatářích Charty 77 hovořilo například těmito slovy: „Pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupina takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu…“ Umělci byli sledováni televizními kamerami, které divákům ukázaly tváře Karla Hogera, Ladislava Peška, Miloše Kopeckého či Radovana Lukavského a stovek dalších.
STÁLE TY STARÉ ZNÁMÉ TRUCHLIVÉ POSTAVY…
Už tři roky po pořadu o emigrantech promluvil Miloš Kopecký na IV. sjezdu Svazu dramatických umělců v Praze v květnu 1987 zcela jasně. Bylo to v době nastupující perestrojky v Sovětském svazu a Kopeckého odvážný projev vešel do dějin: „Vidím stále tytéž staré známé truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými zraky a prsním patosem, se kterým stačily tolik dobrých věcí pokazit, hlásat nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí. Nemají na to vybavení, nemají na to orgány, mají včerejšek příliš pod kůží, ve všech pórech, v nervech, každé buňce.“ Dlouho se vedly diskuse, zda byl Miloš Kopecký skutečně autorem tak nebojácného projevu. Rada blízkých jeho autorství dosvědčila – a kdo si zalistuje už zmíněnými starými čísly časopisu Dnešek, zjistí, že Miloš Kopecký dokázal bravurně formulovat své myšlenky už coby mladý muž.
Po listopadu 1989 vytvořil Miloš Kopecký kvůli podlomenému zdraví jen pár menších rolí. V říjnu 1989 mu totiž chirurgové odebrali skoro celý žaludek, zasažený zhoubným nádorem. Zemřel po krátkém pobytu v psychiatrické léčebně 16. února 1996. Naposledy se před kamerou objevil v pohádce Kouzelný měšec, která měla premiéru 22. února 1996 – šest dní po jeho smrti.
***
Lit.: Hertl, David: Miloš Kopecký: Selhal jsem. Kdo jste bez viny, hoďte kamenem. In web ČRo Plus, únor 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Navenek suverénní bonviván, uvnitř složitá duše zkoušená těžkou duševní chorobou. Takový byl herec Miloš Kopecký, od jehož smrti uplyne 16. února dvacet let.
Ztvárnil množství divadelních, filmových a televizních rolí. Byl oblíbeným vypravěčem a častým hostem zábavních pořadů, účinkoval v rozhlase. Velkou popularitu mu přinesly role v televizních a filmových komediích, ale především doktor Štrosmajer z Dietlova seriálu Nemocnice na kraji města. Pamětníci tvrdí, že daleko lépe hrál Miloš Kopecký v divadle, kde ztvárnil mimo jiné Richarda III., Harpagona či Higginse v Pygmalionu.
Čekání na transport
Cesta Miloše Kopeckého (1922-1996) k divadlu nebyla přímá. Původně měl být kožešníkem v zavedeném podniku svého otce v Praze. Kožešnictví se i vyučil, poté studoval reálné gymnázium a soukromě hudbu. Převzít rodinnou firmu ale odmítal.
„Jednou jsem řekl otci: Slyšels‘ o revoluci v Rusku? Samozřejmě neslyšel.“
Už za války utíkal z obchodu za skupinou mladých umělců Tvar, kde přičichl k recitačnímu umění a později k herectví. Válečná léta byla pro Kopeckého zlomová: jeho matkou byla bývalá modelka a pozdější kloboučnice Marta Grimmová. Kvůli jejímu židovskému původu se s ní Milošův otec rozvedl a v očích syna tím způsobil její smrt.
Miloš Kopecký vzpomínal na hrůzný okamžik, kdy matku vyprovázel na vlak, který ji odvážel do koncentračního tábora. Už ji nikdy neviděl… Sám byl nacistickými zákony kvalifikován jako židovský míšenec a čekal na předvolání do transportu. Strachu čelil divokými flámy s kamarády.
Dočkal se v srpnu 1944, kdy musel nastoupit do pracovního tábora v Bystřici na Benešovsku, kde zůstal do konce května 1945. Snad právě zde se rozvinula jeho duševní nemoc, maniodepresivní psychóza, která mu v pozdějších letech komplikovala uměleckou práci i soukromý život (otevřeně se k ní přiznal v rozhovoru pro časopis Mladý svět v roce 1979).
Jsem komunista
Po válce vystřídal Kopecký řadu scén a v roce 1965 zakotvil v Divadle na Vinohradech. Poválečná léta jsou také obdobím jeho politického angažmá, spojeného se vstupem do komunistické strany. V prvních číslech legendárního Peroutkova časopisu Dnešek lze objevit rozsáhlou polemiku, kterou Kopecký vedl na stránkách tohoto pokračovatele předválečné Přítomnosti s jeho šéfredaktorem. Šlo o poválečné směřování republiky.
Kopecký v dubnu 1946 Peroutkovi píše: „Jsem komunista. Mám tolik námitek a výhrad proti KSČ, že kdybych je měl vypsat, byla by to brožura dosti obsáhlá. Ale je čas na to, abych vytýkal komunistům jejich vady, demagogii a jiné slabosti? Nejdříve je nutno umlčet reakci, ten skrytý fašismus, porazit nepřítele. Potom budeme delikátní, jako nikdy nikdo nebyl.“
Komunistické nadšení skončilo v roce 1954, kdy byl Kopecký z KSČ vyloučen; on sám tvrdil, že to bylo za neplnění stranických úkolů. Období s rudou knížkou později ironicky komentoval: „Dal jsem se k nim, protože jsem slyšel, že tam jsou největší kurvy.“ Jenže tak jednoduché to asi nebylo: Miloš Kopecký toužil po tvůrčí i osobní svobodě a obojí si spojoval s levicí.
Jak to režim zrežíroval
„Je mi šedesát pět let, šedesát pět, mám celoživotní cyklofrenii těžkého zrna. V televizi, odmítnu-li, to si už ani neškrtnu a pozvolna ani ve filmu a rozhlase. Budu hrdinou zákulisí, divadelních klubů a kuloárů tak tři neděle, potom všichni zapomenou a vykašlou se na mne. Přirozeně a pochopitelně. Pak nebudu mít ani na benzin a nikdo mi nepůjčí ani korunu, nehledě k tomu, že půjčovat si nechci. K lopatě se mi nechce a při mé chorobě to není legrace. Cítím, jak se posírám už úplně. Leze na mne těžko sdělitelný strach. Suma sumarum: selhal jsem.“
Až do konce osmdesátých let natáčel rok co rok řadu filmů a často hrál v televizních inscenacích. Právě s televizí je spojen i silně tendenční dokument o emigrantech, vysílaný v roce 1984. Jeho tvůrci využili Kopeckého momentální popularity (ta byla po Nemocnici na kraji města na vrcholu) a patrně i jeho nepříliš dobrého zdravotního stavu a opakovaně jej přemlouvali, aby moderování pořadu přijal. Kopecký na okamžiky vyjednávání na Kavčích horách vzpomínal takto:
Kopeckého popularita po odvysílání pořadu poklesla a dostával řadu nenávistných dopisů. Jeho příznivci považovali tento pořad za větší prohřešek, než Kopeckého podpis pod „antichartou“, tedy Provoláním československých výborů uměleckých svazů z ledna 1977. Mnozí umělci tehdy v Národním divadle podepsali dokument, v němž se o signatářích Charty 77 hovořilo například těmito slovy:
„Pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupina takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu …“ Umělci byli sledováni televizními kamerami, které divákům ukázaly tváře Karla Högera, Ladislava Peška, Miloše Kopeckého či Radovana Lukavského a stovky dalších.
Stále ty staré, známé postavy…
Už tři roky po pořadu o emigrantech promluvil Miloš Kopecký na IV. sjezdu Svazu dramatických umělců v Praze v květnu 1987 zcela jasně. Bylo to v době nastupující perestrojky v Sovětském svazu a Kopeckého odvážný projev vešel do dějin:
„Vidím stále tytéž staré, známé, truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými zraky a prsním pathosem, se kterým stačili tolik dobrých věcí pokazit, hlásat nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí. Nemají na to vybavení, nemají na to orgány, mají včerejšek příliš pod kůží, ve všech pórech, v nervech, každé buňce.“
Dlouho se vedly diskuse, zda byl Miloš Kopecký skutečně autorem tak nebojácného projevu. Řada blízkých jeho autorství dosvědčila – a kdo si zalistuje už zmíněnými starými čísly časopisu Dnešek, zjistí, že Miloš Kopecký dokázal bravurně formulovat své myšlenky už coby mladý muž.
Po listopadu 1989 vytvořil Miloš Kopecký kvůli podlomenému zdraví jen pár menších rolí. V říjnu 1989 mu totiž chirurgové odebrali skoro celý žaludek, zasažený zhoubným nádorem. Zemřel po krátkém pobytu v psychiatrické léčebně 16. února 1996. Naposledy se před kamerou objevil v pohádce Kouzelný měšec, která měla premiéru 22. února 1996 – šest dní po jeho smrti.
Miloše Kopeckého ne jen jako herce, ale jako politicky uvažujícího člověka přiblíží posluchačům Českého rozhlasu plus další pořad z cyklu Portréty ve čtvrtek 18. února ve 20:10 hodin. O názorech Miloše Kopeckého bude hovořit historik Eduard Burget.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku