Ovčáčkova drzost vítězí (2016)

Přidal: Premek |

Březen 1, 2016

Petr Honzejk. Na Hradě zastává významný post individuum, které se ještě nedávno nechalo krmit komunisty a teď si bere do úst slova jako svoboda a demokracie. Z pohledu zaměstnavatele dělá Jiří Ovčáček svou práci dokonale… Glosa.

Natočeno 2016. Premiéra 1. 3. 2016 (ČRo Plus, 18:33 h.) v rámci cyklu Názory a argumenty.

Lit.: Honzejk, Petr: Petr Honzejk: Ovčáčkova drzost vítězí. In web ČRo Plus, březen 2016 (text glosy). – Cit.: Existuje drzost. Existuje velká drzost. Existuje i neuvěřitelná drzost. No pak tu máme vystoupení Jiřího Ovčáčka.

Mluvčí prezidenta vyvinul zvláštní techniku, kdy drzost přesahuje všechny rozměry, takže proti ní už vlastně nelze protestovat. Na drzost totiž můžete efektivně upozorňovat, jen pokud se rýsuje na pozadí normální komunikace.

Když je ale tak obludná, že zabere celý obzor a zavalí komunikační prostor, přestává být rozpoznatelná jako drzost. Stává se standardní výpovědí a její obsah přijatelným faktem.

Naposledy Jiří Ovčáček tuhle techniku aplikoval při vyjádření ke kampani vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky, která si dovolila upozornit, že i Češi byli v minulosti v situaci, kde statisíce z nich hledaly záchranu v jiných zemích. Ovčáček prohlásil, že jde manipulaci srovnatelnou s komunistickou propagandou 70. let.

Od bývalého redaktora komunistických Haló novin je to taková drzost, že ji člověk vybavený standardní morálkou musí nutně vytěsnit. Kdyby to neudělal, musel by si nutně pustit písničku Karla Kryla Veličenstvo kat, kde se zpívá „Vrah o morálce káže“ a při vědomí, že přesně to dělá osoba zaměstnaná jako mluvčí prezidenta republiky, neprodleně zemřít studem.

Připustit si, že na Hradě zastává významný post individuum, které se ještě nedávno nechalo krmit komunisty a teď si bere do úst slova jako svoboda a demokracie, staví se do role vykladače smyslu československého exilu a mistruje lidi, kteří proti komunismu aktivně bojovali, skutečně není snadné.

Jednodušší – a vlastně do jisté míry duševně sebezáchovné – je před tím zavřít oči. Stejně jako to bylo sebezáchovné v jiných případech, například při Ovčáčkových výpadech proti Ferdinandu Peroutkovi.

Nutným důsledkem pudu mentální sebezáchovy ale bohužel je, že neuvěřitelné výroky Jiřího Ovčáčka musíme brát tak či onak vážně. Část lidí je přebírá rovnou jako fakta, část se s nimi pokouší polemizovat. Výsledky to samozřejmě nemá, protože Ovčáček s nikým ve skutečnosti nepolemizuje. Jen opakuje a rozvíjí své drzosti, takže se celý proces replikuje.

Genialita téhle techniky tkví v tom, že proti ní neexistuje obrana. Tam kde drzost přestává být vnímatelná jako drzost, a protiargumenty stékají po dalších drzostech, které opět nejsou vnímány jako drzosti, nelze vyhrát.

Výsledek? Ovčáčkovy výroky se stávají akceptovatelnými a rozleptávajíce pravdu na bláto, zatékají do všech pórů veřejného prostoru jako tekutý slovní beton, pod kterým postupně mentálně tuhne celé Česko.

Asi není třeba zdůrazňovat, že v zemi zatuhlé v požadované pozici se pak lépe vládne. Nebo přesněji, že se lépe ovládá. Z pohledu zaměstnavatele dělá Jiří Ovčáček svou práci dokonale.

Eseje, fejetony, přednášky