Nenávist (2016)

Přidal: Premek |

Březen 9, 2016

Desátý díl z cyklu Historie českého zločinu podle skutečnosti napsala Bronislava Janečková. Policejní spis o vraždě ve Volduchách z roku 1930 obsahuje 265 dokumentů, které poskytují unikátní obrázek průběhu jedné rodinné tragédie a jejího vyšetřování. Jejich prostřednictvím můžeme nahlédnout do dramatu rodiny Budínových v západních Čechách. I když jde o příběh starý 85 let, v obměnách se opakuje dodnes. Případ vraždy, v němž hraje hlavní roli nenávist, dokázali četníci z první republiky vyřešit s ohromující rychlostí. Cyklus je připravován ve spolupráci s Muzeem Policie České republiky. Scénář Bronislava Janečková a Tomáš Herajt. Režie Dimitrij Dudík. Zvuk Petr Šplíchal.

Účinkují Helga Čočková, Kamil Halbich, Václav Knop, Anna Theimerová, Jaroslav Plesl, Antonie Talacková, Jiří Knot, Ivan Řezáč.

Natočeno 2016. Premiéra 9. 3. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 26 min) v cyklu Historie českého zločinu. Repríza 4. 1. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 26 min) v cyklu Historie českého zločinu.

Lit.: Janečková, Bronislava – Herajt, Tomáš: Nenávist. In web ČRo 2 Praha, březen 2016 (článek). – Cit.: „On v baráku pořádek bude, až vy tu nebudete!“ Že jed slov je někdy horší než skutečný jed, svědčí případ domácího násilí a psychického teroru ze 30. let.

Obětí zločinu se stala 64letá Josefa Budínová (* 1866), vdova žijící na vejminku v rodinném domku s malým hospodářstvím ve Volduchách u Rokycan. Z domku č. p. 76 ji 11. srpna 1930 s náhlou nevolností převezli do nemocnice, kde k ránu druhého dne zemřela.

Na případu je překvapující chladnokrevnost a vypočítavost příbuzných, jejich lakota a hamižnost a touha po majetku. Zároveň ale i precizní práce Četnické pátrací stanice v Plzni, Četnické stanice v Rokycanech a plzeňského Státního zastupitelství a soudu. Už po dvou měsících byly pachatelé za mřížemi.

Rodinné drama

Vlastně jde o případ, který bychom dnes nazvali domácí násilí a psychický teror. V domě zavražděné spolu s ní bydlel syn Rudolf a dcera Marie (provdaná Ženíšková) s manželem Josefem. Synové Alois, Václav a Josef žili mimo rodný dům.

Byl to právě syn Alois, kdo první přišel s podezřením, že jeho matka byla otrávena. Zemřela prý po požití buchty, jejíž zbytky naházel slepicím, které následně zdechly. Jako důkazy s sebou přinesl chcíplou slepici, dva zbylé kousky buchty a lístek, který jeho matka napsala soudu.

11. srpna 1930, Volduchy

Pane soudce,
píšu vám co se děje v našem baráku. Moje vlastní děti mi usilujou vo život. Máně sem dala chalupu, ale s tim, že tu budu mít jednu světnici jako vejminek a že mi budou denně dávat domluvený množství másla, pšenice, žita a brambor. Všickni souhlasili a já jim teda barák dala.

(…)

Svědci toho všeho jsou mý hodný děti Alois, Josef a Václav, který mi poradili, abych se na vás vobrátila. Dnes ráno jsem si vyprala prádlo, umyla svou světničku a upekla buchtu… A zase je mi zle, pane soudce. Rači jdu hned s tim oznámením a žádám velectěnej soud Rokycanskej, aby vyšetřil tu mou záležitost.

Josefa Budínová

Otrava potvrzena

Policisté v domě kromě buchet zajistili ještě mouku a dvě lahvičky s neurčitým obsahem. Z bytu ale hned další den zmizela další mouka a vejce. Pitva prokázala v žaludku, slezině a játrech přítomnost barya. Baryum se našlo i ve vnitřnostech zdechlé slepice a v sáčku mouky s nápisem „Mouka od Budínové“.

Zbývalo zjistit, jak se tam baryum mohlo dostat. V drogériích totiž k sehnání jako prudký jed nebylo. Baryum se ale používalo ke zpracování kovů a zeť zavražděné Ženíšek dělal v továrně na kovové zboží, kde bylo baryum volně dostupné.

Rychlý proces

Výslechy všech obyvatel domku potvrzovaly podivnou rodinnou atmosféru. Syn Rudolf s matkou prý 10 let nepromluvil ani slovo. Právě kvůli chalupě, kterou Budínová slíbila nejdřív jednomu synovi, pak druhému, ale nakonec ji přenechala dceři Marii. V té rodině časem nenáviděl jeden druhého.

„Dovede si někdo představit to peklo, které jsme prožívali? Hádky, nadávky, křik, podezírání… Celých šest let. A naše pětiletá dcerka v tom od malička žila, brala to jako normální. Jednou mi s úsměvem řekla: Ty mrcho jedna. Jako by říkala: Maminko. Tohle byl ten nejhorší jed, který nám otravoval život.“

Dnešní kriminalistická praxe s obdivem hledí na práci svých předchůdců. I bez technických vymožeností už dva měsíce po činu bylo možné případ úkladné vraždy uzavřít. Syn zavražděné Rudolf by zproštěn obžaloby, zeť zavražděné Josef Ženíšek dostal 10 let zostřených jedním postem čtvrtletně, dcera zavražděné Marie Ženíšková dostala 12 let. Do poslední chvíle svou vinu popírala.

Autor:

Radiodokument