Páteční večer – Ludvík Aškenazy (2016)

Přidal: Premek |

Březen 15, 2016

Na svého otce, spisovatele a dramatika, vzpomíná Jindřich Mann. Aškenazyho dílo představují ukázky z rozhlasového archivu, nové adaptace a několik v češtině dosud nepublikovaných textů. Připravila Hana Soukupová.

Připravil ČRo České Budějovice v roce 2016. Premiéra 18. 3. 2016 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 120 min).

Lit.: Soukupová, Hana: Neznámý Ludvík Aškenazy v Pátečním večeru. In web ČRo 3 Vltava, březen 2016 (článek). – Cit.: Kdo vlastně byl Ludvík Aškenazy a proč tento mimořádně pilný prozaik a dramatik, autor desítek rozhlasových her, není tak známý, jak by si zasloužil?

Vysvětlení je stejné jako u mnoha dalších spisovatelů, kteří po sovětské okupaci emigrovali ze socialistického Československa a k nimž se pak čtenáři v pozdějších svobodných dobách už nestačili vrátit. Najednou toho bylo ke čtení tolik! A laskavé, skromné příběhy o človíčkovi, roztomilé pohádky a povídky Ludvíka Aškenazyho byly sice opět volně dostupné ve veřejných knihovnách, ale půjčovaly se málo. Jen Český rozhlas nezapomněl na autora, jehož hra Bylo to na váš účet získala v roce 1964 prestižní cenu Prix Italia. V rozhlasových databázích dnes najdeme pod jeho jménem více než stovku položek, vedle povídek a pohádek i hry, které původně vznikly v emigraci pro bavorský rozhlas a které počátkem 90. let překládal z němčiny do češtiny Miroslav Stuchl.

Škoda, že Ludvík Aškenazy nenapsal paměti. V jeho životě je totiž několik záhad a otázek, na které neznají odpověď ani jeho nejbližší. Scenárista a režisér Jindřich Mann zpochybňuje místo otcova narození i jeho mateřský jazyk, kterým nebyla čeština, ale polština a snad i jidiš. Jenže Aškenazyho rodiče zmizeli beze stopy za druhé světové války. On sám nastoupil v roce 1942 do československé vojenské jednotky, zúčastnil se bitvy u Sokolova a získal několik vyznamenání za statečnost. Po válce poznal v Praze dceru spisovatele Heinricha Manna a oženil se s ní. Tehdy také začala jeho dráha rozhlasového reportéra a zahraničního komentátora.

Ve svých prvních knihách se jednak vracel k válečné tematice, jednak zpracovával zážitky z cest. V roce 1948 však přišla mimořádná inspirace: Aškenazymu se narodil syn Jindřich, človíček ze slavných Dětských etud, které vyšly v roce 1955 a vnesly do tehdejší literatury nový tón – intimní, velmi poetický, naprosto neangažovaný. Později se Aškenazy už obrací přímo k dětem a mnohé jeho knihy stojí na pomezí dětského a dospělého světa.

V roce 1968 bylo L. Aškenazymu 47 let. Rozhodnout se pro emigraci jistě nebylo snadné, přesto rodina odešla do Mnichova. V Německu využil Aškenazy své zkušenosti filmového a televizního scenáristy, ale hlavním zdrojem obživy byl pro něj rozhlas. Psal hry i pohádky, ale už výhradně německy – podvakrát ve svém životě tak změnil jazyk svých děl.

Konec života strávil v italském Bolzanu, kde 18. března roku 1986 po dlouhé nemoci zemřel. Bylo mu jen pětašedesát let.

Radiodokument