Téma – Anna Politkovska a její děti (2010)

Přidal: Premek |

Březen 21, 2016

Připravil Libor Dvořák. Politický dokument o údělu ruské novinářky.

Autor natáčel v Moskvě s dnes už dospělými potomky Anny Politkvoské, Věrou a Iljou. Dále v pořadu hovoří novináři Andrej Šaryj z ruské redakce RFE, novináři Petra Procházková a Jan Petránek, rusista Milan Dvořák, uslyšíte názory filozofa André Glucksmanna a také ukázky z deníků Anny Politkovské.

Natočeno 2010. Premiéra 19. 9. 2010 (ČRo 6, 20:10 h.) v cyklu Téma. K poslechu zde.

Lit.: Sedmidubský, Jan: Anna Politkovská a její děti. In web ČRo 6, září 2010 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Následující údaje pocházejí ze zprávy Mezinárodní federace novinářů a Svazu novinářů Ruska z loňského roku: v letech 1993-2009 při výkonu své profese přišlo o život 86 pracovníků médií a dalších 38 žurnalistů bylo nejspíš kvůli své práci zavražděno. Zmíněná zpráva ruským úřadům vyčítá, že drtivá většina těchto vražd zůstala nepotrestána.

Za „období naprosté beztrestnosti“ vrahů ruských novinářů označuje zpráva léta 1993 až 1996. Největší počet vražd novinářů – 20 – byl spáchán v roce 2002. Situaci posledních let studie charakterizuje jako „částečnou spravedlnost“. Pokud se už podaří před soud postavit pachatele, soud v polovině případů končí osvobozujícím rozsudkem a téměř nikdy nebývá odhalen a stíhán ten, kdo si vraždu objednal a zaplatil. Zpráva rovněž poukazuje na to, že na neklidném severním Kavkaze, včetně Čečenska, jakož i v Petrohradu nebyl až do roku 2007 ani jeden z vrahů postaven před soud. Mezi oběti přitom patří i lidé, kteří nejsou známi jen v Rusku, ale po celém světě.

Tato nesmlouvavá kritička čečenské války, šikany v armádě, celkové glajchšaltace společnosti, ale hlavně Putinova režimu a bývalého prezidenta a současného premiéra osobně, pocházela z rodiny významného sovětského diplomata, působícího na půdě OSN. Po skončení vysokoškolských studií působila v listu Izvestija, poté v podnikových novinách ruské letecké společnosti Aeroflot. Rozhodující z novinářského hlediska ale byly články, které psala až do své smrti pro jediné skutečně opoziční médium v Rusku: list Novaja gazeta. Byla to práce, která jí přinesla mezinárodní proslulost a uznání.

Anna během posledních velmi dobrodružných deseti let své kariéry zažila opravdu ledacos: V roce 2001 byla z Čečenska, odkud líčila průběh druhé čečenské války, doslova vyhnána a jistý čas dokonce trávila ve Vídni, kam ji i s rodinou zapudily temné vyhrůžky, pocházející neznámo od koho. Roku 2002 patřila k týmu vyjednavačů během obsazení moskevského Divadla na Dubrovce, jehož tisíc návštěvníků se stalo rukojmími padesátičlenného čečenského komanda. O dva roky později byla na cestě do Beslanu zřejmě přiotrávena čajem. O další dva roky později její novinářskou i životní pouť ukončily čtyři kulky zatím nepolapeného vraha.

Ústřední tématem dokumentu Libora Dvořáka bude vlastně jednoduchá otázka: Jak je možné, že se takové věci dodnes v Rusku dějí a že smrt opozičního novináře je považována za téměř všední záležitost?

(…)

Radiodokument