Divadelník poněkud výstřední (2016)

Přidal: Premek |

Březen 31, 2016

Životní ohlížení Radima Vašinky, se kterým rozmlouvá Marina Feltlová. Dramaturg Tomáš Černý.

Hovoří herec Radim Vašinka.

Natočeno 2016. Premiéra 2. 4. 2016 (ČRo 3 Vltava, 9:50 h.; 70 min) v rámci cyklu Víkendová příloha stanice Vltava. K poslechu zde.

Lit.: Šrámková, Vítězslava: Radim Vašinka: Divadelník poněkud výstředního charakteru. In Týdeník Rozhlas 20/2005 (9. 5. 2005) (rozhovor). – Cit.: Vybrané kapitoly z Nežádoucích textů si mohou čtenáři Týdeníku Rozhlas nejen poslechnout, ale i jednou za měsíc přečíst na straně dvacet. Jak ten pořad vlastně vznikl?

Vymyslel ho Ivan Štern, nynější šéf rozhlasové „Šestky“. Myšlenka připomenout autory zakázané minulým režimem byla v té chvíli docela živá. A snad, že za mlada býval členem starého Orfea a věděl, že jsem vždycky interpretoval básníky, kterým nic nevycházelo, protože byli v opozici, a taky znal můj způsob interpretace, ozval se mi. Dohodli jsme se, že půjde o publicistický pořad, kde z ukázek tvorby autorů a jejich konfrontace s tím, jak žili, vyplyne, jaká ventra byla doba. Když jsme začínali, byl jsem ovšem trochu vyděšený, protože jsem zatím nikdy nebyl zvyklý mít při realizaci rozhlasového pořadu absolutní svobodu.

Zmiňoval jste se, že vám s přípravou pomáhá vaše dcera Lucka.

Naplnit týdně padesát minut není zase taková legrace. Navíc zjišťuju, s kolika autory jsem se osobně blíž neznal, takže musím jít do knih, encyklopedií a slovníků. Ty ovšem nejspíš dnes nesmějí být zabarveny politicky, takže se z nich člověk málokdy dozví, kdo byl zavřený nebo podepsal Chartu, což já považuju za nesmysl, protože to přece taky vyváří portrét básníka. Jenže podle encyklopedií není rozdíl mezi prorežimním Skálou a vězněným Zedníčkem. A tak Lucka chodí ke Gruntorádovi do Libri Prohibiti, já jí dám tipy na básníky a ona zjišťuje, co všechno k nim Gruntorád má. Taky to čte a dělá předběžný výběr. Zajímá mě názor mladší generace a moc by se mi líbilo, kdyby to zaujalo i mladé posluchače. A ona je při přípravě pořadu tím prvním okem, které mou zkušenost a pohled rozšiřuje.

Možná ale téma přece jen zajímá víc starší generaci, protože je to součást našich životů. Pro mladé je to dávnověk.

Jenže nebezpečí totality není nikdy zažehnáno, takže i pro mladé je dobré vědět, jak se projevuje. Já mám sice s bolševikem bohaté zkušenosti, ale stejně mě nepřestává udivovat, co všechno mu na těch autorech vadilo. Někdy stačilo, aby byl básník surrealista a hned z něho udělali rozvraceče státu, u někoho zase vadil třídní původ. Ale nechci být jednostranný, tak jsem si vzal do hlavy vysvětlit, proč se třeba Halas při svých životních zkušenostech musel stát komunistou. A proč po osmačtyřicátém soudruhům vadily víc jeho projevy než básně, jejichž metaforice nerozuměli. Ta pro ně byla stejný oříšek jako odhalit protistátní pantomimu. Pořady se snažím rozlišit i žánrově, některé jsou třeba z dopisů z vězení, což je taky literatura, u takové Otky Bednářové rozhodně. Taky jsem tři večery sestavil z textů „žádoucích“ – z angažované poezie 50. let v plné parádě. Když to nechci dělat jen tak pro čárku, je s tím práce jako na kostele. Ovšem při každém natáčení mě těší, s jak výborným profesionálním týmem můžu pracovat. Stalo se mi třeba, že jsem o jednom autorovi napsal, že byl charakter. Skvělá paní Vohryzková, režisérka, se ale svým mírným způsobem hned ozvala, že jestli se neplete, byl označen jako agent StB. Měla pravdu, ale já to z jeho tvorby, ani ze života nepřečetl. Jenže ona i její muž (1926-1998, literární kritik, prozaik a překladatel ze švédštiny) s bolševikem měli své zkušenosti, a navíc ona toho spoustu ví a zná.

Pomalu půlstoletí působíte v malém divadle a jen o pár let méně spolupracujete s rozhlasem. Co vás víc baví?

I když jsem vždycky měl pocit, že by té práce v rozhlase mohlo být víc – i proto, že žádná z obou činností nikdy nebyla moc lukrativní – jsem radši před živými lidmi. Není nic příjemnějšího, než když cítíte, že jste diváka vtáhli do atmosféry textu nebo hry. Že dýchá s vámi a vy na něho můžete reagovat. Ticho mikrofonu je nehybné, bez napětí. Přesto pokud si interpret vytvoří silnou vnitřní představu a má srdce, může posluchače taky vtáhnout úplně dovnitř. V rozhlasovém studiu se snadněji soustředí a nemusí se tolik ohlížet na vnější okolnosti vystoupení.

Jste vystudovaný geolog, dokonce jste rok v oboru působil. Nevadilo vám někdy, že jste se vydal nejistou cestou divadla a poezie, a dokonce se touto kombinací rozhodl živit? Na rozdíl od Zdeňka Čecháčka, s nímž jste zakládal Iksku a který od divadla a poezie neupustil, ale zůstal u profese, v níž je dnes i podnikatelsky velmi úspěšný.

Když se dnes na to dívám, tak to jistě nepovažuji za ideální, ale co můžu dělat. Ta geologie nebyla nejšťastnější, rozhodl jsem se pro ni trochu naivně. Sice si myslím, že byla do života dobrá pro exaktní myšlení, které si člověk musel osvojit, ale po ní jsem dostal umístěnku do Ostravy, kde jsem musel ve čtyři ráno vstávat, abych dojel na pracoviště o hodinu později, než začínala pracovní doba, a pak jsem to musel v sobotu odpoledne napracovat. Takže o divadle jsem si mohl nechat jen zdát. Naštěstí se mi podařilo po roce se odtamtud do Brna vrátit a Adolf Kroupa mi sehnal místo na hvězdárně. V Iksce jsem si začal s inscenováním poezie a pod vlivem Ludvíka Kundery, za nímž jsme chodili a on nám rafinovaně tu a tam podstrčil nějaké knížky, třeba E. F. Buriana, jsem propadl ideji metaforického divadla. A už mi to zůstalo. Pak se mi nejednou – při pokusu dostat se na DAMU, i v roce 1963 při ročním angažmá v Divadle Na zábradlí – potvrdilo, že se svým pojetím divadla od běžné činohry odlišuji, nehodím se tam. A tak jsem musel jít dál cestou práce s amatérským souborem, kde jsem mohl dělat po svém. Na zájem a odezvu diváků jsme si dost dlouho nemohli stěžovat. Vedlo se nám i na přehlídkách. Zdeněk Čecháček vystudoval fyziku a matematiku a pracoval v laboratoři, při tom mohl s Divadlem X pokračovat. Hráli – pochopitelně už s úplně jinou partou a dělali jiný typ divadla – až do převratu, než začal podnikat.

Skoro před čtyřiceti lety, roku 1967, jste založil soubor Orfeus, který po docela vzrušujících peripetiích působí dodnes. Nejslavnější období asi bylo v prvním působišti na Malostranském náměstí 9, kde jste pod hlavičkou VUS a později Svazu klubů mládeže zadaptovali plesnivý sklepní archiv PZO Motokov a vytvořili divadlo-klub. V něm se scházeli v té době ještě téměř neznámí básníci, překladatelé, výtvarníci, muzikanti a mladí, přitahovaní nekonvenčním prostředím i „plebejským“ divadlem talentovaných naturščiků.

Byly to bohatýrské doby, i když jsme to tehdy tak nevnímali. Jenže brzy přišli Rusáci a strašně se fízlovalo. Na představení hry Šárky Smazalové Čaj, inspirované Krejčovým pojetím Čechova, přišel jednou neblaze proslulý tajemník Maslov (nebo Orlov? – teď už nevím) ze sovětské ambasády v doprovodu dvou estébáků a o přestávce se začali rozčilovat, že to, co děláme, je provokace. Atmosféra přestala být přátelská a já je musel zachránit před lynčováním, k němuž se nabízeli radikálnější diváci. A další den nás čekal vyhazov.

Psal se rok 1971, po výpovědi z klubu nastalo shánění nového zřizovatele (nezbytná podmínka existence v té době) a harcování s „nepohodlným“ souborem po různých prostorách v Praze – od agitačního střediska na Hřebenkách po branickou Dobešku.

Bez prostoru pro hraní jsme byli i po zhroucení režimu, tak jsme začali hrát divadlo u nás v bytě. Pravda, návštěvníci museli vyšlapat ta čtyři patra. Ale pak jsme dostali velkorysou nabídku, abychom si na divadlo upravili nevyužívaný kryt civilní obrany na Plzeňské 76. Tam Orfeus jako Krytové divadlo působí dodnes, už jedenáct let.

Musím říct, že Krytové divadlo mi trochu připomíná starý Orfeus, není tu sice starodávné sklepení, ale celek působí obdobně bizarně. Voní tu vynikající zelňačka paní principálové Ireny, útlocitnější mohou posedět nad sklenkou dobrého moravského vína a nastydlí nad mátovým čajem. Vybavení „co život dal“ je jednoznačným opakem barevných fotografií v časopisech, které nám vnucují životní styl. Chudoba je to nelíčená, ale svou přiznaností a jedinečností příjemná.

Nežili jsme si s naším divadlem nikdy nad poměry, ale vždycky jsme si mysleli, že kdyby se bolševický systém zhroutil, bylo by líp. Ale to jsme netušili, že diktaturu proletariátu nahradí diktatura peněz. A zatímco bolševika člověk kolikrát mohl ukecat nebo obejít, peníze jsou netečné, nemají oči, nemají srdce. Dostáváme sice něco málo od města, bez toho bychom byli v háji, ale většinou je to tak na jednu inscenaci. Pronajímatel prostoru je k nám velkorysý a úřad Městské části Praha 5 nám přidává na provoz – elektřinu, plyn a podobně. Živit se tím ovšem nedá, ani dělat rafinovanější, technicky náročnější inscenace.

V Krytovém divadle Orfeus se hraje dvakrát týdně, ve středu čeká diváky v salónu osobitý literární pořad, pokud je pátek, dočkají se slastí divadelních. Jak na poezii reagují dnešní mladí?

Na poezii na Plzeňskou moc lidí nechodí, v průměru tak patnáct. Na komedii, jako je třeba „Vrať mi moje játra“, je pořád vyprodáno, ale poezie je, bohužel, zcela nerentabilní. Kdysi jsem si na základě předchozích zkušeností říkal, že diváci, co k nám přišli na činohru a líbila se jim, přijdou i na poezii, ale ne. A to k nám málokdy přijde někdo, kdo k nám „nepatří“, i když většina z našich návštěvníků asi do divadla moc nechodí.

Pořád začínáte s mladšími amatérskými herci. Jaké to je?

Pochopitelně bych měl radši stabilní soubor. Tohle je dost dřina. Normální divadlo s normálně připravenými herci, i když mají řemeslo, ale dělat nemůžu. Pro mě je důležitý živý, nevycpaný člověk, recitátor a herec, který ví, co říká a proč. Jenže výstředníků, kteří potřebují dělat tenhle typ divadla, je málo a vždycky dorostou do věku, kdy to vnitřní nutkání už není tak silné, aby přehlušilo skutečnost, že se musí starat o rodinu a o zaměstnání. Těch mladých, kteří to chtějí zkusit, je čím dál míň, protože mají spoustu jiných, „nenamáhavých“ možností zábavy – třeba taneční kluby, kde jim vymejvá mozek jak hudba a poskakování, tak třeba marjánka.

Irena: Takoví se k nám stejně nehlásí. Mě spíš zaráží, že ti, co přijdou a chtějí hrát, se vždycky diví, že by měli zkoušet. Je to jistě náročné: dvakrát týdně zkouška a dvakrát hrají nebo tady mají službu. A přitom se také bojí o zaměstnání, kde musí víc nasadit, aby o ně nepřišli.

Principálovi Vašinkovi stojí už celé čtvrtstoletí po boku jako herečka a produkční i kantýnská dnes Krytového divadla jeho žena Irena Hýsková, někdejší hvězda začínajícího (ještě prostějovského) HaDivadla, která právě vstoupila do hovoru. Tak poslední otázku položme jí. Není vám líto, že jste přišla o nastupující slávu HaDivadla?

Myslím, že dnes je odpověď na tuhle otázku jednodušší tím, že se z HaDivadla stala taková konvenční avantgarda. Už je zaměnitelné. Vytratila se ta opravdovost začátků. Vzpomínám, jak jsem byla šťastná v těch pozoruhodných prostějovských inscenacích a vlastně mě udivovalo, proč všichni tolik touží po Brně a Praze. Když jsem začala dělat s Radimem, musela jsem především z mozku vypustit způsob stylizovaného herectví HaDivadla, to mi dalo dost zabrat. O našem způsobu života s Orfeem jsme mluvili mockrát. Někdy před osmi či deseti lety jsme si to i definovali. Zjistili jsme, že oba v divadle potřebujeme cítit osobní ručení. Takový je prostě náš způsob života. Se všemi riziky. A tak to i musíme brát.

Radiodokument