Páteční večer – Role pohovky v říši nevědomí aneb Velký muž z „malého kumbálu“ na severu Moravy dobývá Vídeň a svět (2016)

Přidal: Premek |

Květen 4, 2016

Kompozice rozhovorů, reportážních záběrů, literárních ukázek a hudby k 160. výročí narození zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Připravil Jiří Kamen.

Natočeno 2016. Premiéra 6. 5. 2016 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 120 min).

Lit.: -jk- (= Kamen, Jiří): Role pohovky v říši nevědomí aneb Velký muž z „malého kumbálu“ na severu Moravy dobývá Vídeň a svět. In web ČRo 3 Vltava, květen 2016 (článek). – Cit.: Kompozice rozhovorů, reportážních záběrů, literárních ukázek a hudby k 160. výročí narození zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Z psychoanalytického hlediska představuje hlavně Morava pro Freuda místo prvořadé důležitosti: v Příboře prožil první tři roky svého života. A všichni dobře víme, co dětské zážitky pro psychoanalytika znamenají. Prvním Freudovým pacientem se stal on sám. V sebeanalýze vyplouvaly potlačené dětské vzpomínky. Dokonce se mu vrátila znalost češtiny, o které se domníval, že ji dávno zapomněl. Při této terapii, kterou aplikoval sám na sebe, hrála – jak jinak – dominantní úlohu sexualita. Vzpomínka na ošklivou starou chůvu Moniku Zajícovou, od které se poprvé dověděl „o Bohu a pekle“, evokovala kořeny jeho prvního sexuálního zážitku.

Freud patří mezi dlouhou řadu německy píšících spisovatelů a myslitelů, v jejichž životě sehrála důležitou roli česká kojná nebo chůva. Útlý spisek o tomto „českém vlivu“ na německou literaturu sepsal Pavel Eisner. Na erotické zážitky s českou chůvou ve Vídni vzpomíná i Elias Canetti, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Freud a Příbor je téma, kterému se věnoval například Peter Demetz, germanista žijící v USA. Demetz v našem pořadu vystupuje, o své návštěvě Freudova rodného domu říká: „Nic zvláštního jsem neviděl, byl to normální starší dům, který původně patřil zámečníkovi, který tam měl dílnu, a nahoře byl malý pokoj a tam kdysi sídlila celá Freudova rodina, otec, matka, Sigmund a bratr, takže se nedivím, že se později rozepsal o raných traumatických zkušenostech, poněvadž to není Freudův dům, ale Freudův kumbál, malá místnost, kde celá rodina přežila několik let, než se odstěhovala.“

České „události“ v životě a díle Sigmunda Freuda jsou podivuhodné.

Jako c. k. vrchní lékař se Freud účastní manévrů na Moravě, odkud píše Josefu Breurovi: „Stále si hrajeme na válku. To jediné, co je v Olomouci snesitelné, je velkoměstská kavárna se zmrzlinou, novinami a dobrým pečivem….“

O obsluze v olomoucké kavárně v roce 1886 píše důstojník v záloze Freud, že „trpí vojenskými manýrami jako všechno ostatní. Když dva nebo tři generálové, kteří mi chtě nechtě ustavičně připomínají papoušky – ale savci se přece takovými barvami neodívají -, když ti generálové sedí někde pospolu, celá ta číšnická sebranka je obletuje a nic jiného pro ni neexistuje. Jednou jsem se v zoufalství uchýlil k těžkému chvástání. Popadl jsem číšníka za frak a křikl na něho: Poslyšte, jednou se také stanu generálem, přineste mi tedy sklenici vody. A to zapůsobilo.“

Další českomoravská Freudova epizoda souvisí s návštěvou jednoho židovského rytce, kde se tehdy mladý lékař z Vídně představoval jako dr. Wahle z Prahy. Nešlo v žádném případě o úplnou mystifikaci, neboť doktor tohoto jména skutečně existoval a kdysi se ucházel o Martu, Freudovu ženu. A Freud na něj žárlil. Tuto epizodu zmiňuje Georg Markus v knize Sigmund Freud a tajemství duše.

Během vídeňské výpravy ve Freudových stopách navštívíme proslulou Věž bláznů nalézající se v areálu staré vídeňské všeobecné nemocnice. Milovník bizarních zážitků, si v kruhové stavbě, nazývané bábovka neboli Guglhupf, si přijde na své: v současnosti je tam instalované patologické muzeum s exponáty vyvedenými ve vosku, neveselou náladu v návštěvníkovi vyvolají především anatomické abnormality ze zvířecího i lidského světa uložené ve formaldehydu. Věž bláznů můžeme přiřadit k poněkud morbidním místům města Vídně, kde si můžeme zřetelně uvědomit, že Vídeň je tím pravým místem, kde Freud mohl „objevit“ pud smrti k Muzeu pohřebnictví nebo Kapucínské kryptě, kde jsou pohřbeni Habsburkové.

Věž bláznů byla postavena na pokyn císaře Josefa II. roku 1784 a jako psychiatrický ústav. V pětipatrové budově nás provázela doktorka Beatrix Patzaková, vědecká pracovnice patologického muzea. Mluvila o nejasnostech spojených s tvarem budovy, která byla postavena v roce 1784 jako psychiatrický ústav na pokyn císaře Josefa II, a také o instalaci bleskosvodu, který neměl zabránit požáru, ale měl pod budovou akumulovat sílu elektrického výboje a tak „vylepšit“ léčebný vliv místa. Malé komůrky ve Věži války, ve kterých pacienti přebývali, v návštěvnících vyvolají pochmurný dojem.

Právě ve Věži bláznů si zřetelně uvědomíte Freudův epochální význam pro nový přístup k lidské duši a k jejím nemocím než jaký se praktikoval před ním. Chladnou atmosféru těchto víceméně vězeňských zařízení, u Freuda vystřídala intimní nálada místnosti s pohovkou pokrytou orientálními koberečky a starožitnostmi na pracovním stole.

„Zajímám se o vídeňský fin de siecle. Je to velmi zajímavé období. Tento můj zájem je podmíněn nejen díly Arthura Schnitzlera nebo Stefana Zweiga, která mám velmi ráda, ale i rodinnou historií. Moje rodina přišla z Maďarska, pocházím z rodiny maďarských židů, kteří na přelomu století konvertovali ke křesťanství, což bylo pro mnoho rakouských rodin typické,“ říká Barbara Sternthalová, autorka knihy Sigmund Freud, život a dílo 1856-1939. Je to obrazová publikace. Přála jsem si ukázat Freuda tak, aby mu bylo možné hledět do tváře, aby mu bylo vidět do očí, aby bylo vidět, jak se pohybuje. Chtěla jsem ukázat dobu, ve které Freud žil, přiblížit lidi, s nimiž se stýkal a dopisoval si. O jeho soukromém životě ví jen velmi málo. Lidé většinou znají základní údaje, někdy pár zajímavostí, ale přehled o Freudově životě má jen málokdo.

„Jedinou místností, která byla v muzeu Sigmunda Freuda kompletně rekonstruována a zařízena původním nábytkem, je čekárna. Sigmund Freud nechal v roce 1938 všechen svůj nábytek převézt do Anglie. Na stěně visí klobouk Sigmunda Freuda, který si brával s sebou na dovolenou. K originálním exponátům patří i psychoanalytikova čepice, hůl a jeden z kufrů, s nímž v roce 1938 uprchnul před nacisty do Anglie. Tyto věci darovala našemu muzeu Freudova dcera Anna v roce 1971“, zahájil Peter Nömaier z privátní nadace Sigmunda Freuda naši prohlídku Mistrova muzea v Berggasse 19.

V pořadu navštívíme výstavu Pohovka – O myšlení vleže (Die Couch Vom Denken im Liegen), jejíž autoři hledají odpovědi na otázku: Jak se mohl kus nábytku stát symbolem psychoanalýzy a psychoterapie?

Na stěnách Freudova vídeňského bytu nás zaujaly fotografie umělců ležících na pohovkách: Oscara Wilda, Karla Krause, Felixe Nadala, Toulouse-Lautreca, Edgara Degase, Giullauma Appolinaira, Marcela Prousta. Podle našeho průvodce tito umělci považovali polohu vleže za výchozí pozici pro své uvažování. Nemohly chybět práce surrealistů jako Maxe Ernesta, kteří také považovali pozici vleže za velmi inspirativní.

Výstava s názvem Pohovka – O myšlení vleže, by pochopitelně nebyla možná bez nejrůznějších pohovek jako exponátů. Převažovali nastavitelné pohovky značky Thonet, které se v psychoanalýze hojně využívaly. Skvostem výstavy byla pohovka navržená slavným rakouským architektem Otto Wagnerem. Součástí výstavy byla fotografie a různé exponáty z „lepších“ vídeňských sanatorií přelomu 19. a 20. století. „Tehdy byl při léčbě kladen velký důraz na stravu,“ vysvětluje Petr Nömaier, „nejedlo se pouze zdravě, nýbrž i mnoho, protože lékařská věda se domnívala, že když se pacient hodně a dobře nají, dostaví se rychleji pocit uvolněnosti a blaženosti. Proto zde vystavujeme i příbory z nejrůznějších sanatorií, které mají velkou designérskou hodnotu. Tehdy totiž umělci z Wiener Werkstätte pracovali pro bohatou klientelu, která pobývala v sanatoriích, a tak navrhovali předměty i pro tato zařízení. Architekt Josef Hoffmann například navrhoval vzory látkových dekorů pro sanatorium Burgesdorf… V budovách sanatorií byla preferovaná jednoduchost, pacienty nemělo nic vzrušovat. Byl k dispozici i holící krém pro nervózní muže.“

A naopak árie Isoldina smrt z Wagnerovy opery Tristan a Isolda obecně platila za mimořádně vzrušující a lékaři od jejího poslechu doslova odrazovali. V dobové knihovně jsme si mohli prohlédnout dobré a špatné knihy, samozřejmě z hlediska tehdejší psychiatrie. Dobré knihy sloužily k uklidnění nervů, špatné knihy dráždily pacientovy nervy. V oddílu dobrých knih jsme objevili například Marka Twaina, ve špatných Shakespeare, román Ivanhoe Waltera Scotta, básně Heinricha Heineho, romány J. F. Coopera a Ivana Turgeněva.

Z fotografií z vídeňských sanatorií je také patrné, že léčba bohatých a chudých pacientů se poněkud lišila. Zatímco ti sociálně výše postavení se věnovali malování nebo hudbě, tak „obyčejní“ pacienti v sanatoriích zametali dvůr nebo prali prádlo.

Radiodokument