Páteční večer – Osoblažsko AD MMXVI, v čase znovuzrození (2016)

Přidal: Premek |

Červen 8, 2016

Dvouhodinové reportážní putování po 220 čtverečních kilometrech území u polských hranic, někdejším lénu olomouckých arcibiskupů, kterému se díky jeho úrodnosti přezdívá Slezská Haná. Poznáme dobrovolníky opravující příhraničním křovím pohlcený kostel v Pelhřimovech, projdeme se zahradami i zámkem ve Slezských Rudolticích, spjatými s osobností hraběte Hodice a mnoha skladateli, divadelníky i literáty, potkáme se s krajkářkami obnovené Osoblažské paličkované krajky, s kastelánem zámku Linhartovy, s chovateli koní ze Slezských Pavlovic, s pěstiteli brambor a cukrovky Müllerovými, jejichž rod tu žije už od 16. století, zaposloucháme se do varhan ze Svatomichalského kostela v Hrozové ad. Připravili redaktorka Dagmar Misařová a režisér Michal Bureš. Literární artefakty vybral a přeložil germanista Lukáš Motyčka. Hudbu vybrali Renáta Spisarová a Antonín Schindler. Technická spolupráce Jiří Vavrda.

Ukázky čtou Petr Kubes, Ivana Plíhalová a Stanislav Šárský.

Připravil ČRo Olomouc v roce 2016. Premiéra 17. 6. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:00 h). Repríza 9. 1. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Večer na téma.

Lit.: Bureš, Michal – Misařová, Dagmar: Osoblažsko AD MMXVI, v čase znovuzrození. In web ČRo 3 Vltava, 7. 6. 2016 (článek+ ukázka k poslechu). – Cit.: Dvouhodinové reportážní putování po 220 čtverečních kilometrech území u polských hranic, někdejším lénu olomouckých arcibiskupů, kterému se díky jeho úrodnosti přezdívá Slezská Haná.

Odbočili jsme z hlavní cesty, dopravní značka varuje před silnicí v havarijním stavu. Po třech kilometrech houpavého kodrcání mezi výmoly se objevuje zámeček, domy, kostelík. „Tam nejedeme,“ lakonicky konstatuje náš průvodce Ivo Dokoupil, „to je Polsko.“ Auto se dál brodí změtí jarně rašící zeleně a zastavuje v buši. Z něj jako zázrakem vystupuje nová sedlová střecha, znovu zasklená okna, běloba omítky, fortelné kování dveří – gotický kostel Svatého Jiří, do kterého 250 někdejších obyvatel české části, prusko-rakouskými válkami rozdělené obce Pelhřimovy pravidelně chodívalo. „Po válce se sem snažili usadit kysucké Slováky a volyňské Čechy, co by odsunuté Němce nahradili,“ rozhazuje rukama náš průvodce, „architekt Šlepeta měl tehdy za úkol vyprojektovat novou zástavbu hodnou socialistické vesnice. Noví obyvatelé ji odmítli, stejně jako vstup do JZD. Soudruzi tedy nově dosídlené vysídlili a vesnici roku 1949 pro jistotu srovnali se zemí.“ Kostel zůstal coby memento mori. Chátral, užíván státními statky pro sklad hnojiv. Nadšenci na Ivo Doukoupila, cestovatele a dobrodruha, napojení se rozhodli, že chrám opraví. Vstupujeme dovnitř. Místo oltáře uhlem vykroužená ryba a nápis Bůh žije.

Ve středu 2. května 1778 kolem čtvrté hodiny ráno byla krajina osoblažského výběžku na pomezí Království pruského a monarchie habsburské ještě zahalena noční tmou. Nad krajem stály cáry řídké mlhy, až působil dojmem prázdnoty a opuštěnosti. Po kamenité cestě od Nisy do Slezských Rudoltic zvolna klopýtal pár unavených koní, táhnoucích selský žebřiňák. Za vozem kráčel starý, téměř sedmdesátiletý muž v cestovním obleku s koženou brašnou – věrný služebník, komorník a sekretář říšského hraběte Alberta Josefa Hodice. Na žebřiňáku spočívala rakev s ostatky držitele lenních statků olomouckého biskupství a kapituly Slezské Rudoltice, Dolní Povelice a Fulštejn, který zesnul 18. března 1778 v Postupimi. Takto historik Milan Myška ve své knize Hrabě Hodic a jeho svět líčí poslední okamžiky bohéma, mecenáše, podivína a bonvivána, který na své sídlo zval skladatele, hudebníky, divadelní režiséry. Byl milovníkem okázalých produkcí, za něž by se nemusel stydět ani Král Slunce. Možná proto začali zámku s francouzským parkem, romantickým jezírkem a rozložitou kaplí, jehož žlutá fasáda září do daleka, přezdívat Slezské Versailles.

Hrabě Hodic byl osobním přítelem pruského císaře Bedřicha II., který do Rudoltic často jezdíval. Po roce 1945 byl zámeček zestátněn, stal se skladem léčiv a býval by se byl rozpadl, nebýt evropských fondů a nadšení obce. Dnes je, stejně jako zámek v Linhartovech, místem konání výstav, přednášek, koncertů. „Právě jsme vysadili nové rododendrony,“ říká starosta Mojmír Pargač, když parkem procházíme, „je to pro obec velké sousto, takový zámek, ale už k nám láká návštěvníky. Na akci není výjimkou tisíc lidí, co se sjedou z celé republiky. V červenci nás čeká tradiční rytířský turnaj.“

Připravují ho manželé Drozdovi. Na Osoblažsko odjeli z Prahy, kde nějaký čas žili a vydělávali si v reklamě. „Přemysl chtěl být rytířem,“ ukazuje Lenka na brnění stojící v rozlehlém pokoji Přemyslovského dvorce ve Slezských Pavlovicích, „ chtěl jezdit na koni, dřevec v dlani, tak jsme hledali, kde to uskutečnit. Začátky byly krušné, neměli jsme peníze, místní na nás pohlíželi s nedůvěrou.“ Dnes je Lenka v Pavlovicích starostkou, Přemysl sedlačí, dělá kovařinu, chová pstruhy a jesetery a jezdí po rytířských kláních různě po Evropě. „Je to divný,“ říká Přemysl, na rameni malého syna, dcerka poskakuje kolem, „ale funguje to. Když se člověk o něco snaží, dokáže to. Což zní jako z hloupý americký příručky, ale začínám tomu věřit.“

Rod Müllerových hospodaří ve Slezských Pavlovicích od 16. století. Procházíme rozlehlým gruntem. Brambory, cukrová řepa, lán obilí. Na dvoře našla místo Boží muka, která družstevníci hodlali rozmetat. „Nebyla to snadná doba,“ vzpomíná hospodář Pavel Müller, „máme sto hektarů a to se jim nelíbilo. Tata byl Němec, bojoval u wehrmachtu, když se po válce vrátil, neradi ho tady viděli. Když se postavil kolektivizaci, vzali do cihlou do hlavy. Bylo mu devětadvacet. Od té doby jsem vyrůstal sám s mamou,“ hlas se mu zadrhne, nemluvit o tom by bylo lepší. Sedíme v kuchyni, před sebou hrnky s kávou a tvarohový koláč. „Dneska mám hodnou ženu, kopu děcek, nejstarší syn hospodaří se mnou, já su už důchodce, mladší Eda vystudoval hru na varhany a teď pracuje v Německu. Měl by se oženit a konečně se usadit. Dcera chce být lékařkou… Život de dál.“

Naše putování doplníme o literární artefakty objevené a přeložené germanistou Lukášem Motyčkou, návštěvu v Zemském archivu v Opavě, hudbou Karla Ditterse z Dittersdorfu i dalšími příběhy a vzpomínkami.

Radiodokument