Červen 1991 – sny o konfederaci a konec okovaných bot (2016)

Přidal: Premek |

Červen 18, 2016

V roce 1991 získala nervozita v česko-slovenských vztazích alarmující podobu. Už v březnu byl při procházce Bratislavou napaden prezident Václav Havel. Nikam nevedla ani jednání o společném státě. Podobné to bylo 17. června na zámku v Kroměříži… Připravil Jan Sedmidubský.

Natočeno 2016. Premiéra 17. 6. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h) v cyklu Archiv Plus.

Lit.: Sedmidubský, Jan: Červen 1991 – sny o konfederaci a konec okovaných bot. In web ČRo Plus, červen 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Přesně před 25 lety, 17. června 1991, se v Kroměříži odehrálo jedno z obřích setkání české, slovenské a federální politické reprezentace – další milník v maratónu jednání o státoprávním uspořádání Československa.

Klaus: Nepřijatelné! Totálně, absolutně, nekonečně.

Atmosféru patřičně „zhustil“ Václav Klaus, když se 5 dní před tím velmi hněvivě vyjádřil na adresu poněkud záhadné politiky slovenského premiéra Jána Čarnogurského. Do značné míry právem, protože právě do tohoto období spadají první Čarnogurského poněkud dvojsmyslné výroky o samostatné „židličce a stoličce“ pro Slovensko a o opuštění federace až v budoucnu, kdy to bude pro Slovensko výhodné.

Je třeba říct, že česká veřejnost v tomto souzněla s federálním ministrem financí a Čarnogurského postoj většinově považovala za vypočítavost. Reakce slovenského premiéra se v rozhlasovém archivu zachovala. Čarnogurský se vyjádřil v duchu svého obvyklého „nechumelismu“, že se vlastně vůbec nic neděje a všechno se vyřeší postupnou integrací Slovenska do evropských struktur, čímž dal nechtěně Klausovi za pravdu.

Přijmout návrh ústavy – ale pro jaký stát?

Jednání v Kroměříži bylo specifické tím, že si nekladlo za cíl dospět ke končené dohodě ohledně návrhu československé ústavy a obou ústav národních, ale pouze zjistit, co že si všichni ti zástupci oněch 22 stran a hnutí (musela jich být dobrá stovka, ne-li víc) vlastně o budoucnosti federace myslí a jak si ji představují. Přičemž ještě navíc platilo, že mnozí si pod stejným výrazem představovali něco zcela jiného, popřípadě vůbec netušili, s jakou terminologií zacházejí.

Tak například moravisté prosazovali tříčlennou federaci a čerstvě vzniklé Mečiarovo HZDS koketovalo s myšlenkou konfederace, přičemž tuto formu nesmyslně označovalo za společný stát. Prezident Václav Havel nechal během jednání distribuovat anketu s 19 otázkami, na které se dalo odpovědět jenom ano či ne, ale ani to nepomohlo. Někteří politici prostě některé otázky ignorovali a na jiné nebyli vůbec schopni odpovědět. Přesto se k jistému konsenzu došlo – chceme federaci. Dlouhodobý pokrok v jednání ovšem tento závěr nepřinesl.

Blouznění Françoise Mitterranda

Lehce absurdní protiklad slovenským představám o konfederaci vytvářela tehdy mezinárodní konference, kterou do Prahy svolali Václav Havel a François Mitterrand a která neměla na programu nic menšího než úvahy o evropské konfederaci. Těžko říct, co tímto pojmem francouzský prezident myslel. Na tiskové konferenci to konkrétněji nevysvětlil. Jak je vidět i z vývoje Evropy po dalších 25 letech, byla to nejspíš jedna ze slepých uliček myšlení státníků v oné euforické době po pádu komunistických režimů v Evropě.

Navíc šlo o luxusní starosti v situaci, kdy se na dvorku Evropy začala rozpadat Jugoslávie, směřovala k totální dezintegraci a její národy k občanské válce. Na adresu Slovenska francouzský prezident poznamenal, že nemá ten dojem, že by chtělo opustit společný stát. Celé to připomínalo dávný Peroutkův výrok: vesnice hořela, panna se česala!

Klub vousáčů a okovaná bota

V Československu onoho měsíce června 1991 došlo také k završení procesu, který přece jen přispěl k pocitu stability: ze země odešly poslední oddíly donedávna okupační sovětské armády. Nebyla to samozřejmost. S odchodem sovětských vojáků tehdy velmi bojovalo Německo (Sověti právě v červnu pozastavili odsouvání svých jednotek s absurdním argumentem, že Spolková republika nedostatečně rychle začala stavět nové byty pro navrátivši se sovětské vojáky v SSSR) a například Maďarsko tvrdě narazilo při jednáních o zaplacení škod způsobených Sověty při pobytu v zemi.

Zároveň je potřeba dodat, že mnozí Češi (Slováci tuto otázku nejspíš moc neřešili) vkládali do odchodu okupantovy „okované boty“ příliš velké naděje a doufali, že to bude další impuls pro vyrovnání země s komunistickou minulostí. To byl pochopitelně omyl, odchod Sovětů a debata o minulosti spolu zas až tak nesouvisely. V tomto kontextu je spíš komická zpráva z rozhlasových novin o tom, jak si v poslední den pobytu sovětských vojsk v Československu dali na Václavském náměstí dostaveníčko vousáči, kteří oslavili odchod „sovětské okované boty“ tím, že se oholili – údajně poprvé od okupace 1968. Skutečně povedené vítězství nad přesilou. Hlasatel měl co dělat, aby nevyprskl smíchy.

Radiodokument