Velké divadelní odhalení (2016)

Přidal: Premek |

Červenec 4, 2016

Vladimír Mareček. Fejeton. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Nastudovalo Brno v roce 2016. Premiéra 1. 7. 2016 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 – 19:00 h).

Lit.: Blažejovská, Alena: Velké divadelní odhalení – fejeton Vladimíra Marečka. In web ČRo Brno, červen 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Student Divadelní fakulty JAMU se vrací ke své návštěvě Mahenova divadla, kde shlédl představení Je třeba zabít Sekala. A co odhalil? Ne, to je jinak, to herečky se na scéně odhalují a divák uvažuje, zda je to nutné.

Vladimír Mareček o sobě říká, že je nadprůměrně nespolečenský člověk. Narodil se v Jihlavě roku 1994 a během středoškolského studia na osmiletém gymnáziu začal hrát na baskytaru, založil kapelu, složil pár písní a textů.

Také ale hrál v několika studentských divadelních souborech, pro které později napsal i pár scénářů a dokonce se, k překvapení všech svých známých, stal členem pěveckého sboru coby poněkud nevyzpívaný, přesto však mužný bas.

S koncem střední školy změnil své působiště na pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, odkud po roce přešel na JAMU, jelikož studium Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky ho prý naplňuje více než obor Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání.

V Brně začal navštěvovat divadlo hlavně proto, že je tam tma, ticho, nikdo se na něj neodváží mluvit a na rozdíl od filmů se nemůže na divadelní hry podívat v klidu doma. Dodává však, že jej k návštěvě divadel motivovali i spolužáci, kteří sdělovali: „Byli jsme na tomto a tomto představení a v té a té minutě se hlavní herečka svlékla a po zbytek hry tam pobíhala nahatá.“

Autor fejetonu je upřímný: „Takové vyprávění ve mně, jako v mladém a nevybouřeném muži, přirozeně vždy vzbudí příjemnou zvědavost.“ Ten divadelní zázrak si prý chtěl vyzkoušet na vlastní kůži, a tak se vypravil se spolužáky na představení Je třeba zabít Sekala.

„Pokud znáte původní filmovou verzi tohoto příběhu, asi vám ode mě přijde až hloupé, myslet si, že v Sekalovi nenajdu nahotu. Ale já zkrátka žil ve své poklidné maloměstské iluzi, že jsou věci, které se na divadle buď neukazují, nebo jen naznačují. Ale jak se zdá, patrně jsem zaspal velkou revoluci v umění. Kolem je zkrátka úplně jiný svět, než na který jsem zvyklý ze středoškolských a amatérských divadel, která jsem doposud navštěvoval nejčastěji.“

Na otázku, kde se v divadelnících vzala ta odvaha, ale i potřeba odhalit světu nejen své nitro, autor odpovídá: „Umělci mají jednoduše potřebu šokovat, což je vede až k tomu, že musí pokořit veškeré hranice, které dosud v divadle chatrně přežívají. Ve snaze ukojit svůj vrozený exhibicionismus se pak herci a herečky svlékají a obecenstvo aplauduje jejich odvaze, uměleckosti a modernitě přístupu k dramatu.“

Vladimír Mareček je však k tomu kritický: „Z tohoto důvodu pak vznikají představení, která, ač nerad, považuji za méně kvalitní. Alespoň ve srovnání se skupinou druhou. Skupinou, která nepotřebuje představení Švandy Dudáka modernizovat sborem prsatých duchů. Skupinou, která nenechá nastoupit Marii Stuartovnu k popravě třesoucí se spíše zimou, než strachem. Tato skupina využívá nahotu mnohem méně – jen tehdy a tam, kde je opravdu vhodná, ne samoúčelná.“

Rozhodně neplatí jednoduchá tabulka: od pasu nahoru umění, od pasu dolů porno. „Nejde totiž o to, co všechno vám herec na scéně ukáže, ale spíše o to, proč vám to vůbec ukazuje,“ shrnuje fejetonista.

Eseje, fejetony, přednášky