Červenec 1991 – na dovolenou do pekla (2016)

Přidal: Premek |

Srpen 3, 2016

Konec června a začátek července roku 1991 se v Evropě odehrál ve znamení politického otřesu – Slovinsko a Chorvatsko vyhlásily nezávislost na Jugoslávii. Co z toho vzešlo, vám skrz unikátní rozhlasové záznamy té doby připomene Jan Sedmidubský.

Natočeno 2016. Premiéra 15. 7. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.) v cyklu Archiv Plus. Repríza 8. 7. 2021 (ČRo Plus, 26 min.) v cyklu Archiv Plus.

Lit.: Sedmidubský, Jan: Červenec 1991 – na dovolenou do pekla. In web ČRo Plus, červenec 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Začátek prázdnin je vždycky hektická a neklidná doba, nejinak tomu bylo v roce 1991. Pro toho, kdo si naplánoval dovolenou v tehdy už poněkud neklidně působící Jugoslávii, se ovšem otevírala poměrně hororová perspektiva.

Místo klidné cesty autem či autobusem na Jadran dlouhé fronty u benzínových pump, důkladné prohlídky na hranicích (nevezete zbraně?), jugoslávskou armádou zablokované hraniční přechody mezi Slovinskem a jeho sousedy a místo klasických dopravních informací spíše dobře míněná ráda, kudy projet, abyste vůbec dojeli ve zdraví. Paradoxně vedla tehdy bezpečná cesta k moři přes Sarajevo, kde válka začne přesně o tři čtvrtě roku později.

Svorník odporu: vztah k Srbům

Blesk z čistého jadranského nebe to ale nebyl – už od jara 1991 se rozpad Jugoslávie dal očekávat. Zejména dvě svazové republiky, Slovinsko a Chorvatsko, dávaly najevo, že si budoucnost představují nanejvýš ve formě jugoslávské konfederace. Svorníkem odporu obou národů byl vztah k Srbům.

Srbská politická reprezentace v čele se Slobodanem Miloševičem se už koncem 80. let postupně chopila vesla víc než pevně – i toho federálního, jugoslávského. Spolu s autonomní Černou Horou tvořili Srbové i blokační většinu v kolektivním vedení Jugoslávie, což třeba zapříčinilo, že rotační systém jugoslávských prezidentů střídajících se podle národnosti přestal fungovat.

Temné stíny minulosti

Kapitolou pro sebe bylo například zneužívání federální armády pro potlačení republikových (i srbských) demonstrací nebo podivné tajné transfery ve svazovém rozpočtu. Armáda navíc podle místních zvyklostí hrála ve společnosti velmi podstatnou roli, především na jihu země, a přitom nebylo jasné, kdo jí vlastně má právo velet. Nelze zapomenout na tradici partyzánských bojů a na Titův tvrdý režim, který ale dával především Srbům pocit hrdosti – dokázali se bránit nacistům a zároveň i Stalinovi.

Na druhé straně tu neblaze čnělo dědictví chorvatských fašistů – Ustašovců. Sama o sobě tato odlišná historie byla pro soužití národů Jugoslávie problém a to, co Tito svou existencí držel pohromadě, totiž mýtus socialistické Jugoslávie, se koncem 80. let už začalo rozpadat. Přesto si asi nikdo neuměl představit rozsah nadcházejících válek na území už pomalu bývalé Jugoslávie.

Co nejdál od Srbska

Po slovinském a chorvatském vyhlášení nezávislosti 26. června 1991 se dala do pohybu jugoslávská federální armáda a začala obsazovat Slovinsko i části Chorvatska. Narazila ovšem na ozbrojený odpor slovinských i chorvatských jednotek domobrany. Byla to situace, na kterou nebyla tehdejší Evropa a její politici vůbec připraveni.

Přesto snad zaslouží zmínku tehdejší mise evropských společenství do Jugoslávie – výsledkem jednání byl krátkodobý příslib, že vyhlášení nezávislosti se „pozdrží“ o čtvrt roku, aby bylo možné dojednat civilizovaný rozchod a způsob dalšího soužití Slovinska, Chorvatska a Srbska. Nešlo ale o víc než malou naději.

Tak do toho a hodně štěstí!

Českoslovenští politici museli dění v Jugoslávii sledovat se zvláštními obavami vzhledem k česko-slovenským tenzím, které už v té době trvaly víc než rok. Slovenský premiér Ján Čarnogurský si také pospíšil blahopřát lidu Slovinska a Chorvatska k vyhlášení samostatnosti. I v tehdejších rozhlasových diskusích se nedala obejít otázka, jež zněla osudově – znamená rozpad státu automaticky krvavou řež? Byla vždy v zárodku odmítnuta s argumentem, že vztahy mezi Čechy a Slováky se, naštěstí, v ničem nepodobají problematickému soužití balkánských národů.

„Neopustím zemi v nouzi.“

V tomto vydání Archivu Plus uslyšíte nejen unikátní zvuky ze zpravodajství Československého rozhlasu z prvních dnů konfliktu, včetně telefonátu tehdejší čerstvé rozhlasové zpravodajky v Jugoslávii Jitky Obzinové, ale také část rozhovoru redaktora Vladimíra Pavrovského s Čechy usazenými v hlavním městě Chorvatska. Přestože chápali spíš Chorvaty a Slovince než Srby, snažili se zachovat chladnou hlavu a dávali vinu spíš politikům než obyčejným lidem.

Jedna z Češek usazených v Záhřebu od začátku 70. let na toto téma řekla: „Často se mě teď lidé ptají, proč neodjedu, vždyť mám v Československu rodinu a měla bych kam odejít. A na to jim říkám jedno: přišla jsem tehdy do země, která mě okouzlila, byla nádherná, kvetoucí a po všech stránkách svobodnější než tehdejší Československo. Neopustím ji, když je teď v nouzi.“

Radiodokument