Portréty – Jiří Hochman (2016)

Přidal: Premek |

Srpen 4, 2016

Portrét novináře, který byl v 50. a 60. letech redaktorem výrazně prorežimních novin Obrany lidu a Rudého práva a spoluautorem publikace Emigranti proti národu, aby se v době takzvaného Pražského jara stal populárním redaktorem týdeníku Reportér. Život Jiřího Hochmana přiblíží Jan Sedmidubský. Technická spolupráce Jaroslav Novotný.

Hovoří Eduard Burget. Ukázky čte David Schneider.

Natočeno 2016. Premiéra 4. 8. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

Lit.: Sedmidubský, Jan: Jiří Hochman: Paměti psát nebudu… In web ČRO Plus, 4. 8. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Nechci totiž nikoho nakopnout. Většina lidí, o kterých bych musel psát, je už stejně mrtvá, a o mrtvých jen dobré…“ Tato slova napsal novinář a spisovatel Jiří Hochman svému příteli, redaktorovi a editorovi Janu Šulcovi. Ne že by neměl o čem psát, jeho život byl poznamenán typickým obloukem v myšlení komunistických intelektuálů, kteří v 50. letech jeli s proudem té nejtvrdší stalinistické žurnalistiky, aby se na konci dalšího desetiletí, po sovětské okupaci, rozhodli raději natrvalo odejít z oboru či přímo ze země, než by riskovali, že si budou muset lhát do kapsy podruhé.

Armádní novinář

Politicky měl jasno – do KSČ vstoupil už v roce 1946. Zažil 2. světovou válku jako dospívající mládenec a pro židovský původ otce se ocitl ve sběrném táboře ve Vrchotových Janovicích. Po válce se vrátil domů, ale s podlomeným zdravím, a po rychlém absolvování obchodní akademie na podzim 1948 odešel na vojnu. Časem se rozhodl, vzhledem ke zdravotnímu stavu trochu překvapivě, v armádě zůstat a nakonec to dotáhl až na hodnost majora. K tomuto rozhodnutí přispěl fakt, že už v době základní vojenské služby začal publikovat v armádních novinách Obrana lidu.

Psaní v uniformě mělo své výhody – kromě zmíněného deníku patřilo pod armádu nakladatelství Naše vojsko, noviny zvané Obrana lidu, existoval armádní film a koneckonců i armádní rozhlasové vysílání. To vše od konce 40. do konce 60. let nabízelo jednu z možností kariérního postupu pro lidi, kterým nebylo proti mysli formálně patřit do armády, ale místo padání na cvičišti se prostě zabývat tím, co je baví. Stojí za to připomenout třeba začátky spisovatelů Ludvíka Součka, Oty Pavla nebo Dušana Hamšíka, popřípadě filmových režisérů Karla Kachyni, Vojtěcha Jasného a Františka Vláčila.

I Jiří Hochman rozhodně prací v armádě neprodělal. V roce 1956 odešel jako major v záloze do redakce Rudého práva, a to rovnou na post zahraničního zpravodaje. Z následujících let také pochází jeho reportážní knihy, mimo jiné z Německa, Kuby, Španělska nebo Alžírska.

Proměna imperialistické Ameriky

Doslova formativní léta ovšem strávil ve Spojených státech v letech 1964 až 1967 a lze předpokládat, že odtamtud psal už své reportáže zcela jinak, než když se v roce 1953 jako autor spoluúčastnil sepsání ohavné publikace o českých a slovenských politických emigrantech, kde nenechal na demokratickém Západě nit suchou. Kromě jiného si Hochman pochopitelně zdokonalil angličtinu a získal cenné kontakty, které se mu budou jednou hodit.

Z redakce Rudého práva odchází Hochman za pět minut dvanáct před okupací – na přelomu června a července 1968. Na naléhání šéfredaktora slavného časopisu Reportér Stanislava Budína se přesune právě tam. Nutno dodat, že ačkoliv anachronicky zůstával po celý rok 1968 šéfredaktorem Rudého práva Oldřich Švestka, přece jen se asi poměry ve stranickém listu musely relativně uvolňovat. Ale s Reportérem se to srovnat nedalo.

Vnitřní exil v Provodíně a urna Josefa Smrkovského

Jak později Jiří Hochman napsal v jednom dopise, se Stanislavem Budínem také redakci Reportéra v květnu 1969 opouštěli skoro poslední. Na novináře, kteří včas neemigrovali a do poslední chvíle se snažili psát co nejsvobodněji, nečekala v Husákově Československu žádná růžová budoucnost. Stanislav Budín se odstěhoval na Českolipsko do vesnice Provodín a odtamtud vyrážel na sporadické cesty do Prahy. Začal se živit jako zámečník v Zákupech, brzy se ovšem ohlásily další zdravotní problémy a po onemocnění tuberkulózou plic nakonec Hochman získal v roce 1970 invalidní důchod.

Poprvé byl Jiří Hochman zatčen v lednu 1972. Byl obviněn z pobuřování proti republice a z šíření nelegálních tiskovin, sedm měsíců strávil ve vazbě a poté byl vyšetřován na svobodě. Kromě toho, že se mu kladlo za vinu vydávání knih v exilu (jeho knížka Jelení Brod, o které bude ještě řeč, byla vydána jako první položka exilového nakladatelství Index), přišlo v roce 1974 při opětovném zadržení obvinění absurdního kalibru, které jako satirik nemohl neocenit: prý ukradl urnu Josefa Smrkovského a propašoval ji do Vídně. Pravda byla jen to, že se Hochman v lednu 1974 skutečně účastnil pohřbu Josefa Smrkovského.

Drahý pane doktore…

Nicméně tato absurdita zřejmě přispěla k Hochmanově zoufalému činu, naspat poněkud sarkastický dopis Vasilu Bilakovi a v něm více méně požádat o vystěhování do ciziny. Kupodivu mu bylo vyhověno, plukovník StB před něj při jednom z posledních výslechů položil čtyři pasy – pro Hochaman i celou jeho rodinu. Od poloviny roku 1974 se tedy rodina Hochmanových usadila ve Spojených státech v Ohiu, kde se Hochman stal profesorem na místní univerzitě.

Když po patnácti letech přišla v Československu revoluce, Jiří Hochman se sice o dění v obnovené demokracii zajímal, ale jako novinář si zakázal jakkoliv současnost komentovat. Považoval sám sebe za příliš generačně vzdáleného a na rozdíl od svých mladých let neměl pocit, že by věci znal a chápal lépe než ti, kdo přišli po něm.

Jelení Brod a jiné grotesky

Jiří Hochman psal celý život lehce a rychle, ale kromě novinařiny se už na sklonku 60. let pustil i do beletrie. Stal se satirikem, jehož styl trochu připomínal fantastické povídky Karla Michala ze sbírky Bubáci pro všední den (vzpomeňme na Michalovu povídku zpracovanou ve filmu Bílá paní, kde se v malém městečku začnou dít vlivem ducha z místního hradu nevysvětlitelné záhady).

Zápletka Jeleního Brodu je z podobného světa: kterási vesnice v severních Čechách zmizí z mapy, nelze se do ní dostat a čas i život si tam kráčejí svou cestou. To znamená, že obec Jelení Brod nepostihne únor 1948 a jeho následky, nevládne tam komunistická totalita, kvetou tam živnosti a podobně. Kdo se jednou do Jeleního Brodu dostane, nemůže zpět ven, což úřady neřeší do té chvíle, než se začnou ztrácet funkcionáři.

Po této byrokratické grotesce napsal Jiří Hochman další knihu v podobném duchu Český happening, fiktivní kroniku jednoho města, která pak vyšla u Škvoreckých v Torontu. Podobně zúčtoval s Novotného érou, a to už koncem roku 1969, kdy z článků zveřejňovaných v Reportéru vznikla knížka s nazvaná Kronika místodržení v Čechách. V této parodii na staré spisy jsou snadno rozpoznatelní takřka všichni, kdo v politice let 1968 a 1969 něco znamenali, reformátoři i hrobaři reforem.

Z 90. let stojí za pozornost ještě jedna kniha úplně jiného rázu, která vzbudila pozornost spíš v zahraničí než u nás. Šlo o životopis Alexandra Dubčeka, vydaný pod názvem Naděje umírá poslední. Hochman ho stihl dokončit a Dubček autorizovat v létě 1992, těsně před Dubčekovou osudnou nehodou na brněnské dálnici. Zřejmě se dodnes jedná o nejucelenější a nejlepší biografii Alexandra Dubčeka, byť ve své době trochu zapadla – hlavně proto, že po roce 1993 u nás málokoho zajímalo se k Dubčekovi vracet.

Radiodokument