Srpen 1991: Letní přestřelky aneb Volební kampaň začíná (2016)

Do doby před 25 lety se přesuneme v pořadu Archiv Plus a připomeneme si, jakými politickými kauzami žila tehdejší československá politická scéna. Dostáváme se do srpnových dnů roku 1991. Připravil Jan Sedmidubský.

Natočeno 2016. Premiéra 5. 8. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.) v cyklu Archiv Plus .
K poslechu zde.

Lit.: Sedmidubský, Jan: Srpen 1991: Letní přestřelky aneb Volební kampaň začíná. In web ČRo Plus, srpen 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Všichni proti všem – takhle by se dala nejspíš charakterizovat atmosféra léta 1991 na české a slovenské politické scéně. Vymezování se vůči konkurenci nabralo tři čtvrtě roku před posledními parlamentními volbami v Československu na intenzitě.

Dubček v ohrožení

Občas to bylo až komické – tak například se toho léta poměrně otřásala pozice Alexandra Dubčeka, předsedy federálního parlamentu. Vzhledem ke štěpení politické scény v české části federace, kde nabývalo vrchu něco, co se po letech dá označit za „laciný radikalismus“, někteří usoudili, že levičák Dubček by se měl už odporoučet ze scény.

Různými důležitějšími i obskurnějšími cenami ověnčený ministr financí Václav Klaus si například po návratu z Austrálie stěžoval, že Dubček jezdí na podobné štace jako on a hlásá tam jakési bludy o tzv. „třetích cestách“. Podobná kritika vůči Dubčekovi zněla ovšem z více stran. Ještě ostřeji se Klaus vymezil vůči dalšímu „osmašedesátníkovi“, ministru průmyslu v české vládě Janu Vrbovi. Aniž by ho jmenoval, označil jeho ministerstvo za útvar sabotující privatizaci. 

Jak dopadly privatizace české vlády, je dnes známo, jak dopadla Klausova „česká cesta“ a privatizace kupónová, je známo rovněž. Pro osvěžení paměti se v archivu dochoval i příspěvek plzeňského zpravodaje o atmosféře ve Škodě, která na rozdíl od své mladoboleslavské sestry na privatizaci teprve čekala, včetně unikátního ani ne dvacetivteřinového rozhovoru s jejím tehdejším čerstvým ředitelem, pozdějším „kapitánem průmyslu“ Lubomírem Soudkem.

Neumíte vládnout!

Občanské hnutí se naopak vymezovalo, byť kultivovaněji, vůči ODS, opoziční sociální demokraté zase vůči neschopnosti vládních stran pohnout s česko-slovenským dialogem o společném státě. Se svou pověstnou delikátností zhodnotil situaci československé demokracie komunistický poslanec Miloslav Ransdorf: atmosféru v zemi označil za „stalinismus naruby“, což svědčilo hlavně o tom, že komunistické straně v létě 1991 už otrnulo.

Předseda sociální demokracie Jiří Horák označil vývoj česko-slovenských jednání za drama ve stylu Franze Kafky a vyzval vládnoucí strany, aby nespouštěly předčasně volební kampaň. I jinak bylo toho měsíce u nás rušno – Sládkovi Republikáni na několik dní okupovali prostranství před Československou televizí, na Karlově mostě se srotili anarchisté a dostali se do konfliktu s policií, na Strahově se konal sjezd Svědků Jehovových. Ale nejzásadnější byla celková atmosféra ohledně směřování státu a dalšího soužití obou národů v něm. A ta nebyla dobrá.

Varování Jánu Čarnogurskému

O konci Československa jako o reálné alternativě se v létě 1991 už mluvilo často a veřejně a stále častěji se objevovaly úvahy, i v souvislosti s rozpadem a válkou v Jugoslávii, že pokud se máme rozejít, udělejme to rychle a klidně. Na stole se totiž objevovaly další a další otázky, ve kterých nebylo jasno.

Slovenský premiér Ján Čarnogurský se navzdory očekávání nestal – po Vladimíru Mečiarovi – snazším partnerem k diskusi. Opět se to projevilo při dnes už zcela zapomenuté příležitosti. V polovině srpna 1991 odvysílala televize přímý přenos debaty z moravského sklípku ve vsi Prušánky, ve které se český a slovenský premiér snažili vysvětlit si svá stanoviska k různým česko-slovenským státoprávním věcem. Šlo o znovunalezení nezbytné minimální shody: stanovit si, co kdo má jakými pojmy na mysli.

Možnost referenda

Zdánlivě už jednou definované podmínky přežití státu, například společná zahraniční politika, jednotná emisní banka, jednotné energetické sítě, železnice, armáda, daně a cla – to všechno se začínalo pod nánosem různých veřejných úvah slovenského premiéra i mnoha dalších slovenských politiků drolit. Velmi často se mluvilo o referendu, ale bylo zřejmé, že ani jeho vypsání by nemuselo situaci Československa vyřešit.

Kromě nezvykle ostré reakce českého premiéra Petra Pitharta na adresu jeho slovenského protějšku Jána Čarnogurského byla příznačná i ještě jedna tehdejší tiskovka – mluvčí Občanského hnutí se na ní vyjádřil v tom smyslu, že Občanské hnutí bude hájit společný stát, i kdyby ho to mělo stát hlasy ve volbách. Bylo to sebenaplňující se proroctví. Do roka a čtyř měsíců bude po všem a občanské hnutí se nedostane do parlamentu.

Ve druhé polovině srpna 1991 pak přišel pro mnohé zcela nečekaný puč v Sovětském svazu, při kterém byl na pár dní zbaven moci generální tajemník a prezident Michail Gorbačov, a moskevské události znovu upozornily na křehkost naší porevoluční demokratické existence.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)