Portréty – Přemysl Janýr (2016)

Přidal: Premek |

Srpen 30, 2016

Novinář, publicista a dlouholetý člen sociální demokracie – takové by bylo stručné slovníkové heslo Přemysla Janýra, od jehož narození uplynulo 6. srpna devadesát let. Připravil David Hertl. Technická spolupráce Jan Schreier.

Hovoří David Hertl a publicista Pavel Hlavatý. Ukázky čte David Schneider. Ze záznamu hovoří Jan Binar.

Natočeno 2016. Premiéra 25. 8. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h). Repríza 5. 7. 2018 (ČRo Plus, 12:34 h); 8. 7. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h)..

Lit.: Hertl, David: Z jáchymovských dolů až k rakouskému kancléři. In Týdeník Rozhlas 34/2016 (článek).

Lit.: Hertl, David: Přemysl Janýr – z kopáče zaměstnancem rakouského kancléře. In web ČRo Plus, srpen 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Novinář, publicista, sociální demokrat – a také člověk obkroužený ve vídeňském exilu agenty Státní bezpečnosti a pomáhající lidem, kteří odcházeli z Husákova Československa. Takový byl Přemysl Janýr.

Tajemství maratonského běžce

Přemysl Janýr se narodil 6. srpna 1926 v Bratislavě, a protože jeho otec byl státním zaměstnancem, stěhovali se do Košic, Litoměřic a nakonec Českých Budějovic. Sociálně demokratickou tradici měl Přemysl v rodině: tatínek byl místopředsedou krajského výkonného výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické a podle vzpomínek spisovatele Ivana Binara se právě Janýrův otec znal s jiným socialistickým politikem, Rakušanem Brunem Kreiským.

V roce 1943 měl být sedmnáctiletý Přemysl vyloučen ze studia na českobudějovickém gymnáziu a odeslán do totálního nasazení. Odmaturovat mohl až v roce 1945; z jiných materiálů ale vyplývá, že v sextě přestoupil do gymnázia v Jičíně. Zajímavá je v této souvislosti Janýrova přihláška do nechvalně proslulého Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, podaná až v březnu 1944.

Členství v této mládežnické organizaci, pokoušející se vychovávat členy v duchu nacistických myšlenek, bylo od března 1943 povinné. Janýr se mu nejspíš dlouho vyhýbal, nakonec ale přihlášku podal. Lze se v ní dočíst, že v té době byl členem SK Budějovice a věnoval se vytrvalostnímu běhu, zvláště maratonu. Vytrvalost byla vlastností, která se mu v dalších letech měla ještě hodit…

Když byl Janýr komunistou

Po konci války vstoupil Janýr do sociální demokracie. Byl předsedou krajské komise sociálně demokratické mládeže v Českých Budějovicích a členem ústřední komise sociálně demokratické mládeže. V letech 1945 až 1949 studoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze. V sociální demokracii se Janýr řadil mezi její levé křídlo, i proto na sjezdu strany v listopadu 1947 podporoval na předsednickou funkci Zdeňka Fierlingera. Byl za to prý ze strany vyloučen. V únoru 1948 byl členem Krajského akčního výboru Národní fronty v Českých Budějovicích a fakticky pomáhal komunistům v nástupu k moci. Kladně se postavil i v létě 1948 ke včlenění sociální demokracie do KSČ.

Paradoxní je, že právě v této době byl Janýrův otec ze sociální demokracie vyloučen. O jeho synovi v té době KSČ uvažovala jako o kandidátovi do Národního shromáždění ve volbách v květnu 1948, nakonec ale nekandidoval. Pracoval jako zahraniční tiskový referent ve vedení svazu mládeže, později jako učitel na internátní škole KSČ při ministerstvu vnitřního obchodu. Už v dubnu 1949 ale organizace KSČ při Vysoké škole politické a sociální vystavuje Janýrovi kádrový posudek, ve kterém se píše, že jmenovaný „má dost zkušeností s masami, avšak nepoznal vůbec drobnou stranickou práci“ a hodnotí Janýra jako „soudruha velmi vyspělého a nadaného, majícího však tendenci k osobním interesům“. Nepřekvapí, že na podzim 1949 lze Janýra nalézt v dělnické pozici v podniku Sanitas.

Nejdřív kopáč, později u rakouského premiéra

V prosinci 1949 je Janýr zatčen a vyšetřován kvůli údajnému styku s americkým agentem. Po měsíci byl sice propuštěn, ale v březnu 1950 je zatčen znovu a odsouzen za napomáhání trestnému činu sdružování proti republice na čtyři roky. V říjnu 1950 je proces obnoven a Janýr novým rozsudkem odsouzen na deset let za velezradu a špionáž. Jak bylo později prokázáno, Janýr byl nevinný: nechal na vysokoškolské koleji přespat kamaráda své známé, o kterém nic nevěděl. Neznámý muž krátce poté emigroval a při následném rozkrývání jeho kontaktů v Československu padlo i Janýrovo jméno – to bylo vše.

Janýr si prošel jáchymovskými doly i věznicí v Leopoldově. Propuštěn byl v roce 1955, vystřídal řadu dělnických profesí (topenář, kopáč, řezač autogenem, kontrolor) a podle možností publikoval své povídky a fejetony. V srpnu 1965 byl rehabilitován a v roce 1968 nastoupil jako úředník kontrolního oddělení do Československé televize. Od jara do léta 1968 se angažoval při pokusu obnovit sociálně demokratickou stranu; po invazi vojsk Varšavské smlouvy odešel v říjnu 1968 do Vídně – oficiálně jako spolupracovník časopisů Zítřek, Reportér a Listy, kterým posílal zprávy.

V Rakousku se spojil s vedením Socialistické strany Rakouska (SPÖ), pro kterou pak dlouhá léta pracoval. Nejprve jako vědecký asistent jejího poslaneckého klubu, později v tiskovém odboru Úřadu spolkového kancléře, především v době kancléře Bruna Kreiského. Psal pro vídeňský tisk a rovněž přispíval do známého německého listu Der Spiegel. Publikoval politické články a komentáře v rakouském, německém, švýcarském i československém exilovém tisku.

Všude jsou, všude jsou…

Janýrova exilová aktivita (například jeho výrazná pomoc signatářům Charty 77, vyhnaným v rámci akce Asanace po roce 1978 z Československa) a jeho činorodá práce pro exilovou sociální demokracii nedaly spát Státní bezpečnosti. Ta na Janýra zavedla zvláštní svazek s názvem Demokrat, do kterého ukládala všechny možné informace. Nebylo jich málo, jde o téměř dva tisíce stran textu od spolupracovníků StB v Rakousku a Německu – a také Československu, protože Janýr se vytrvale pokoušel udržovat spojení s domácími sociálními demokraty.

Janýr estébákům vadil natolik, že připravili několik diskreditačních a kompromitačních kampaní. Pozornost, kterou StB Janýrovi věnovala, trvala dvacet let – poslední zpráva pochází z 24. listopadu 1989 a konstatuje, že Janýr přemlouvá lidi v čele SPÖ, aby legálně navázali kontakty se skupinami v Československu, které chtějí obnovit sociální demokracii. O perverznosti doby svědčí, že když si Janýr v červnu 1987 v kroužku svých nejbližších známých v Rakousku povzdychl, že „všude jsou lidi od Státní bezpečnosti“, za několik dní o tom věděla StB v Praze, protože jeden z těchto známých byl jejím spolupracovníkem…

Havel na Janýra nezapomněl

Po listopadu 1989 pomáhal Janýr s obnovou sociální demokracie v Československu. Vzhledem k velkým názorovým rozdílům mezi levicově a pravicově smýšlejícími sociálními demokraty a mezi domovem a exilem zůstal Janýr vždy spíš solitérem. Klíčové pozice v ČSSD nikdy nezískal, členem strany ale zůstal až do smrti, přestože se jej Miloš Zeman snažil v rozporu se stanovami strany vyloučit. Psal jako nezávislý publicista pro Právo a Lidové noviny. Zemřel po těžké nemoci 13. prosince 1998. V říjnu 1999 mu Václav Havel udělil in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

Radiodokument