Modré stíny (2016)

Narodil se v Olomouci, po studiu gymnázia byl přijat na divadení fakultu AMU v Praze, kterou vystudoval pod pedagogickým vedením režiséra Luboše Pistoriuse a herce Jiřího Adamíry. Na jeho herectví mělo také velký vliv setkání s Adou Fryntovou, manželkou překladatele a básníka, snad vůbec nejvýraznějšího představitele nonsensové poezie v Česku, Emanuela Frynty. Jeho prvním angažmá bylo divadlo v Mladé Boleslavi, pak se přesunul do Městských divadel Pražských (Divadlo Rokoko) a současně hostoval v Národním divadle v Praze, Divadle v Řeznické nebo v Divadle Minor. Za své dosud nejvýraznější role, které ztvárnil, považuje Shakespearova Hamleta, Ibsenova Solnesse, či roli Salieriho v Shafferově Amadeovi. Při své práci měl možnost potkat velké osobnosti českého divadla, jakými byli a jsou Ladislav Vymětal, Jan Kačer, Janusz Klimsza nebo již zmiňovaný Luboš Pistorius, který režíroval jeho vůbec první divadelní představení v divadle Disk v Praze. V současné době rád spolupracuje s mladou talentovanou generací režisérů, k nimž patří Štěpán Pácl, Mikoláš Tyc nebo Martin Glaser. Právě s posledním z jmenovaných se podílel na vzniku výjimečné inscenace Arabská noc Ronalda Schimmelpfenniga, jednoho z nejhranějších současných německých dramatiků, která byla oceněna na Pražském divadelním festivalu prestižní Cenou Josefa Balvína. Vedle své divadelní práce si cení spolupráce s Českým rozhlasem a  katedrou bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Aktuálně ho lze vidět na jevištích v Olomouci, Brně a Praze.

Simona Postlerová (* 1964)

Herectví vystudovala na DAMU a už během studia hostovala v Národním divadle, kde od roku 1987 získala stálé angažmá. Poté vystupovala na několika dalších scénách a od roku 1992 je členkou uměleckého souboru v Divadle na Vinohradech. Televizní diváci ji mohou znát ze seriálů Chlapci a chlapi, Hospoda, Četnické humoresky, Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, Ordinace v růžové zahradě, Poslední sezona a dalších… Objevila se také v mnoha televizních inscenacích. Hojně se věnuje i dabingu, její hlas je spjatý s postavami jako Lorelai Gilmoreová (Gilmorova děvčata), Annie Hackerová (Jistě, pane ministře), Holiday Golightlyová (Snídaně u Tiffanyho).

Lit.: anonym: Zvláštní napětí. In web OneHotBook, 11. 1. 2017 (rozhovor s interprety). – Cit.: Rozhovor s interprety audioknihy MODRÉ STÍNY umožňuje nahlédnout do jejich herecké „kuchyně“ a ukazuje, kterak se narátoři připravují, jak pracují, ale také jak o své práci přemýšlejí…

V detektivce Modré stíny je spousta nejrůznějších postav, ale vy jste dva herci. Jak jste tedy mezi sebou měli rozdělenou četbu jednotlivých partů, pasáží…?

Simona Postlerová: Rozdělení měl samozřejmě pevně v rukou režisér a dramaturg. Vzhledem k tomu, že jsme byli jen dva na spoustu postav, bylo to pro nás herecky dost zajímavé. Jednak jsme četli coby vypravěč sami za sebe, druhak jsme se měli trochu vžívat do pocitů jednotlivých figur. Pokaždé v tom byla lehká stylizace do hrdinů, která ale nespočívala ani tak v různorodých modulacích hlasu, ale spíš ve vnitřní představivosti dané osoby. Člověk šel občas třeba témbrem lehounce výš, ale na tom tolik nezáleželo. Pan režisér nás občas korigoval: Pozor, teď sis to spletla, teď mluvíš jinou postavu. A já si uvědomila, že má pravdu; ačkoli to paradoxně pocitově působilo stejně, nakonec to znělo jinak, protože vnitřní nasazení bylo odlišné – buď v rytmu, nebo v názoru dané postavy.

Petr Kubes: Souhlasím. Já sám třeba hrozně rád čtu dialogy mezi mužem a ženou přesně v tomto duchu. Že se naladím na emoce postav a užívám si v sobě ty dva principy: mužský a ženský.  Vždycky mě baví, když můžu dělat dialogy všech přítomných postav, ale zároveň být vypravěčem, protože se v tom odráží i pohled mě samotného a dostává to takový hezký, pocitový spád. Najednou nejde o to věci ilustrovat, ale o snahu je nějakým způsobem spoluprožít a nabídnout posluchači tak, aby si to mohl sám pro sebe také vytvořit. Ovšem při téhle práci jsem byl strašně rád, že jsem měl tu úžasnou možnost točit s tak půvabnou a skvělou herečkou, jako je Simona – jsem rád, že jsem ty dialogy mohl točit s ní a že jsem si je nemusel nijak fabulovat.

Simona Postlerová: Díky tomu máme možnost být jistým způsobem spoluautoři – protože teď je to trošku také naše. Když si čtenář si koupí knížku, je čistě na něm, jak si ji představí. Při interpretaci ale máme jistý prostor svůj projev malinko zabarvit a vložit do něj, co si o těch postavách myslíme.

Měli jste tedy četbu rozdělenou na mužské a ženské postavy, nebo ještě jinak?

Simona Postlerová: Právě, že ne.

Petr Kubes: V Modrých stínech je hlavní vyšetřovatelkou komisařka Výrová, kterou četla Simona, ale když už byla ponořená ve své pasáži, vyprávěla všechno, co se v ní dělo. Tedy zároveň mluvila i za muže. To vytvořilo živou audioknižní koláž. V momentu, kdy bylo důležité tomu dát nějaké přesné kontury, tak za Výrovou samozřejmě mluvila Simona, i když já měl třeba zrovna polohu vypravěče. A samozřejmě jsme dodržovali rozlišení hlasů u jednotlivých postav.  Ale v okamžiku, kdy vyprávění dostávalo spád jakéhosi zúčastnění, ať už ženského nebo mužského, tak jsme se střídali podle toho, jak určil režisér, nebo jak to přirozeně vyplynulo.

Simona Postlerová: Vyprávění bylo rozdělené tematicky, ne podle toho, jestli zrovna mluvil muž nebo žena. A o to právě šlo. Když hraje prim téma Marie Výrové – a nejenom její téma, ale její záběr té kauzy – setkává se s mnoha lidmi a za všechny mluví ona. Příběh se ukazuje skrze ni tak, jak jej vnímá. Bylo to tedy rozdělené spíše situačně než genderově. A tím pádem to získalo zvláštní napětí. Protože najednou za určitého chlapa mluvila ženská, která ho mohla shodit nebo ukázat, co si o něm myslí.

Ztotožnila jste se tedy s perspektivou komisařky Výrové? Čím vám byla sympatická?

Simona Postlerová: Že je velmi citlivý, empatický člověk. Ale líbila se mi nejenom ona, ale hlavně ta forma, jakou jsme audioknihu zpracovávali. Právě ta jí dodala neobvyklé napětí, které je na ní zajímavé.

Petr Kubes: Mě na audioknihách baví totéž, co mám rád i v knihách. Že čtenář je aktivní spolutvůrce příběhu. My se snažíme číst natolik citlivě, aby ještě zbýval prostor pro fantazii posluchače. To potom utváří určitý celek i obraz jednotlivých postav: třeba jak komisařka nebo ti ostatní vypadají a působí. Na rozdíl od filmu, což je vizuální záležitost a člověk v něm spoustu věcí vnímá okamžitě, protože se mu rovnou ukazují. Ale kouzlo audioknihy tkví právě v tom, že v ní přece jenom může zůstat trocha tajemství.

Simona Postlerová: Když člověk klasicky čte knížku, představuje si ty aktéry po svém. V audioknize je to stejné, ale přece jen už posluchači trošičku nadbíháme, malinko jim postavy přibližujeme, ovšem jen lehounce a po svém. Lidé si stejně udělají svůj obrázek, a to je dobře. Ten trychtýř fantazie je prostě potřeba, jak v literatuře, tak v životě vůbec.

Jak se na takovou četbu ve studiu připravujete?

Simona Postlerová: Já se každopádně připravuji pečlivě.

Petr Kubes: Důležité je, že si knížku přečtu, udělám si o ní představu. Pak následuje technická část, kdy je třeba zvládnout styl, jakým je text napsaný, nafrázovat si věty, vědět, odkud kam jsou vedené dialogy, nebo kam směřuje určitý monolog… Prostě si to uspořádat v hlavě. A potom se tím při samotné práci už mohu nechat unést, protože je to intenzivní záležitost – šedesát, osmdesát stran za den. Jak se říká: štěstí přeje připraveným. Čím víc to člověk zná, čím víc se tomu věnuje, tím víc ví, odkud kam ty věci a situace spějí. Při samotné práci u mikrofonu je pro mě opravdu lepší se tím nechat vést. Naštěstí je u toho ještě dost jiných lidí, kterým mohu stoprocentně věřit a spolehnout se na ně. Mohu jim nabídnout svůj myšlenkový svět, svoje schopnosti a svůj pohled. Nechávám se inspirovat daným okamžikem a věřím, že v tu chvíli vzniká nějaká pravda, nějaký otisk. Pokud bych tam sám chtěl přesně dostat něco konkrétního, tak by mě to ani nebavilo, protože by mě to nepřekvapovalo. A ideální je, když jsem občas sám překvapený tím, co slyším.

Simona Postlerová: Tak to musí být. To je na tom nejkrásnější. Je samozřejmě třeba být opravdu připravený: mít text přečtený, opoznámkovaný.  Já si v něm dělám obloučky i značky, protože čtené slovo je úplně něco jiného než prosté hovořené, vyřčené slovo. Když máte souvětí na pět nebo šest řádků, tak si to v klidu přečtete v duchu nebo očima, ale… teď to řekněte nahlas, že ano. V takovém případě si udělám oblouček, který mi ukáže, kde je podstata daného souvětí. Je to docela urputná matematická práce, kterou je nutné odvést ještě doma: řemeslo, to je základ. Potom se už můžeme nechat unést, najednou na sebe koukneme a funguje to. Vzpomněla jsem si na kongeniálního, nejenom rozhlasového, ale i audioknižního herce Pepíčka Somra, kterého slyšíte a říkáte si, jak překrásně vypráví, máte z toho až husí kůži a při tom zní, jak když to vykládá úplně v pohodě „levou zadní“. Takový luxus, to je stoprocentní génius! A pak kouknu do jeho textu, který je opoznámkovaný asi deseti barvami… Tahle práce holt zahrnuje velkou vnitřní přípravu, nejenom tu technickou, ale i tu vnitřní, emocionální. A právě proto je to tak náročné, proto je z toho člověk tak unavený. Pokaždé si říkám: Jak to, že jsem tak unavená, vždyť jsem nic nedělala. Jo, nedělala!

Komisařka Výrová poslouchá pro uklidnění Boba Dylana. Čím se uklidňujete vy?

Simona Postlerová: Boba Dylana miluju! Opravdu. To není generační, to je nadčasové. Je to moje krevní skupina.

Petr Kubes: Já rád maluju, ale u toho zas moc klidný nejsem. Vlastně ani nevím, jestli chci být klidný. Spíš se někdy chci odreagovat něčím jiným, než tím, co právě dělám; přijít na jiné myšlenky. A když je řeč o hudbě, tak tu teď většinou poslouchám se svými dětmi. Pouštím jim, co mám rád a společně u toho blbneme. Třeba moje čtyřletá dcera si oblíbila Davida Bowieho.

Na knize je také zajímavé, že Michal Sýkora píše detektivku právě z Olomouce. Bavilo vás na čtení i tohle, vystihnout genia loci?

Petr Kubes: Olomouc je moje rodné město, takže všechny zmíněné uličky znám velmi dobře. Je to krásné město. Měl jsem tedy svoji představu, když text popisoval nějaká místa. Bylo o to lepší, že jsem příběh mohl číst se znalostí prostranství a souvislostí, o kterých se tam píše.

Simona Postlerová: To je vždycky lepší. Já Olomouc moc neznám, ale občas tam jezdíme s divadlem na zájezdy, takže určité destinace jsem si v hlavě propojila. Kdykoli totiž máme na zájezdu čas, vždycky chodím po městě, abych se s ním trochu seznámila. Zrovna Horní a Dolní náměstí i centrum Olomouce mám prochozené. Na Dolním náměstí jsem si dávala i kávičku, zmrzlinu. Takže určitou představu jsem měla, což je dobře. Aspoň malinko jsem vždycky tušila, kde vlastně jsem.

Jak se vám Modré stíny líbily jako detektivka, co vás na nich zaujalo?

Simona Postlerová: Zápletka se motá kolem okolností, které se nás aktuálně v porevoluční době stále týkají. V příběhu lze tedy snadno vidět množství zhuštěných skutečných problémů, které od té doby vyvstaly a vyšly najevo.

Petr Kubes: Mně se tam líbily záležitosti týkající se vztahů. Nejen archetypální témata, spíš to, co právě prožívám. Je tam třeba moc hezká pasáž, kdy jeden z hlavních protagonistů večer uléhá se svou ženou do postele na chalupě u dědy a docvakne mu, že rodina má nějaký smysl, že se tím uzavírá kruh… To ve mně rezonovalo. Nakonec autor má malé dítě, i já mám malé děti. Působí na mě obecně takové věci, které člověk ze života sám zná, takže se ho to nějak týká. Když je to navíc podtržené „něčím detektivním“, čeho je třeba se dopátrat, tím líp. (…)

Lit.: Macháček, Tomáš: Univerzitní zločiny. In web Naposlech.cz, 26. 10. 2016 (recenze). – Cit.:  Před časem se na audioknižním trhu objevila dvojice zkrácených příběhů Michala Sýkory, které byly původně natočeny jako četba na pokračování pro rozhlas. Šlo o Případ pro exorcistu, úvodní díl série Detektivové od Nejsvětější Trojice, a jeho volné pokračování nazvané Modré stíny. Snad i proto, že se těmto četbám nedostalo na Radiotéce, přílišné pozornosti, přispěchalo nyní vydavatelství OneHotBook s vlastní nahrávkou Modrých stínů. Osloví i posluchače, kteří doposud dávali přednost zahraničním titulům?