Portréty – Tomislav Kolakovič (2016)

Přidal: Premek |

Září 16, 2016

Katolický kněz, který byl jedněmi považován za agenta Vatikánu, druhými za komunistického špiona. Přesně takový byl život Tomislava Kolakoviče – muže, který se za války dostal do Sovětského svazu, bojoval proti Mao Ce Tungovi v Číně, setkal se s Matkou Terezou a účastnil se i druhého vatikánského koncilu. Přiblíží ho Portréty a David Hertl.

Natočeno 2016. Premiéra 15. 9. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h) k 110. výročí narození T. Kolakoviče. Repríza 2. 4. 2018 (ČRo Plus, 16:33 h.); 10. 4. 2023 (ČRo Plus, 13:34 h.); 5. 7. 2024 (ČRo Plus, 14:10 h.). K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Tomislav Kolakovič – jezuita, který snil ruský sen. In web ČRo Plus, září 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jezuitský kněz, který se v letech 2. světové války rozhodl jít do stalinského Sovětského svazu a hlásat tam křesťanství. To je jen malý střípek ze života Tomislava Kolakoviče, který zasáhl i do osudů katolíků na Slovensku a v Čechách. A nejen tam.

Rodák (1906) z města Podgorač v Chorvatsku ve skutečnosti jmenoval Stjepan Tomislav Poglajen. V šestnácti letech vstoupil k jezuitům, maturoval na gymnáziu v Travniku a následovala další studia: filosofie ve Francii, teologie v belgické Lovani (v roce 1935 byl vysvěcen na kněze), sociologie v Paříži a Lille, spirituality východních církví na papežském Orientálním ústavu v Římě. Podle některých informací hovořil plynně chorvatsky, německy, francouzsky, italsky, rusky a později i anglicky. Jiné prameny připouštějí i jeho výbornou znalost některých dialektů čínštiny.

Život Tomislava Kolakoviče, obestřený stále mnoha tajemstvími, přiblíží posluchačům pořadu Portréty publicista Pavel Hlavatý.

Člověk není jen hmota

Po studiích působil Poglajen jako profesor francouzštiny a filosofie v Travniku a zároveň redigoval jezuitskou revue Život, vydávanou v Záhřebu. To vše se odehrávalo ve druhé polovině 30. let, v době přiostřující se mezinárodní situace. Poglajen se do povědomí mnoha studentů i čtenářů zapsal jako tvrdý polemik s ideologiemi, které odporovaly křesťanskému pojetí světa – tedy s fašismem, nacismem, komunismem.

Jeho pozdější působení na univerzitě v Záhřebu se odehrávalo v prvních letech 2. světové války. Území pozdější Jugoslávie bylo rozděleno mezi řadu různých okupačních pásem a „svobodných“ států – a Poglajenova kázání proti totalitám začala zajímat policejní orgány. „Je hanbou katolicismu, že mohlo vzniknout něco takového, jako je komunismus. Průkopníky sociální spravedlnosti musíme být my, protože věříme, že každý člověk je druhý Kristus, má božskou hodnotu. Komunismus redukuje člověka jen na hmotu, nástroj. My chceme člověka zaměřeného na Nekonečno,“ napsal Poglajen.

Aby svými názory nezpůsobil problémy řádovým bratřím, změnil si Poglajen příjmení, využil k tomu příjmení svojí matky za svobodna – Kolakovič. Bude to ale jen první změna jména, kterou musel podstoupit. V dalších letech se stane vlastníkem několika osobních dokladů na různá jména, což později povede k domněnkám, že byl tajným agentem.

Z Balkánu na Slovensku

Když mu na Balkánu hrozilo vydání gestapu, odešel přes Maďarsko na Slovensko, kam dorazil v září 1943. Slovensko si nevybral náhodou: v řadě nacisty ovládaných zemí bylo Slovensko státem, kde pořád bylo možné přežívat v relativně svobodnějších poměrech. Kolakovič také snil, že se vydá do Sovětského svazu, kde chtěl znovu šířit křesťanství. Jeho záměrem bylo dokonce pohovořit se Stalinem a přesvědčit ho, aby navázal kontakty s Vatikánem. K takovému rozhovoru měl Kolakovič údajně požehnání od samotného papeže Pia XII.

Kolakovič věřil, že ruský národ je ve své podstatě hluboce zbožný a že ani dlouhodobá ateistická výchova neměla na jeho víru trvalejší vliv. Zatím ale na Slovensku organizoval kroužky takzvané „Rodiny“, laického sdružení katolíků, přesvědčených, že církev není jen hierarchicky uspořádaná instituce, ale společenství všech pokřtěných. Kolakovič kritizoval monopol kléru na teologii a pořádal různé přednáškové cykly, letní tábory a srazy katolické mládeže.

Sen o velké cestě

Na podzim 1944 využil Kolakovič Slovenského národního povstání a přesunul se do Bánské Bystrice, kde chtěl být blíž sovětským partyzánským jednotkám. I s jejich pomocí se mu podařilo v květnu 1945 do Sovětského svazu skutečně odletět. Historikové si dodnes nejsou jisti, co se s Kolakovičem v Sovětském svazu dělo. Sám později vyprávěl, že se mu podařilo jednat s Anastázem Mikojanem, ovšem bez většího úspěchu. Když byl později vyslýchán v Praze na policii, prohlásil Kolakovič, že se dostal nejdál do ukrajinského města Černovice, kde byl zadržen tajnou policií NKVD a na podzim 1945 vrácen do Košic.

Co se skutečně v Sovětském svazu dělo, zůstává dodnes otázkou. Po návratu do Československa působil Kolakovič v Praze, kde se pokoušel zakládat další kroužky Rodiny; v pražských poměrech dostalo toto sdružení poněkud intelektuálnější charakter. Na počátku roku 1946 byl zatčen a vyslýchán v souvislosti s údajným „neoľuďáckým spiknutím“ na Slovensku. Jakákoli souvislost ale nebyla prokázána. Po propuštění dál působil mezi mladými katolíky v Praze, byl už ale trvale sledován. Kolakovičovy myšlenky ovlivnily například Josefa Berana, Štěpána Trochou, Adolfa Kajpra, Alexandera Heidlera nebo Antonína Mandla.

V létě 1946 se mu podařilo vycestovat z Československa, využil k tomu repatriace Belgičanů, na jejichž seznam se dostal. Místa jeho dalšího pobytu nejsou přesně známa. Na přelomu 40. a 50. let měl působit v Číně a na Tchajvanu, později v USA. Podle některých pramenů se účastnil jednání II. vatikánského koncilu a měl se setkat dokonce i s Matkou Terezou. Někdy v 70. letech pobýval údajně ve Vídni, odkud měl nechat pozdravovat slovenské členy bývalé Rodiny. Zemřel nejspíš v Paříži, prameny se ale opět rozcházejí v tom, kdy to přesně bylo. Nejčastěji jsou uváděny roky 1981 nebo 1990.

Radiodokument