Páteční večer – Dušan Hamšík – spisovatel a bezmoc (2016)

Přidal: Premek |

Září 29, 2016

Talentovaný spisovatel Dušan Hamšík vydal do roku 1968 knížku o atentátu na Heydricha a odvážnou analýzu posledních dnů Adolfa Hitlera s názvem Génius průměrnosti. Ale stačilo, aby se v roce 1968 stal na několik měsíců šéfredaktorem Literárních listů. Normalizátoři československé literatury mu toto angažmá neodpustili. Jeho životní příběh přiblíží posluchačům pátečního večera na Vltavě David Hertl s historikem Eduardem Burgetem.

Natočeno 2016. Premiéra 30. 9. 2016 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.). K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Spisovatel a bezmoc. In web ČRo 3 Vltava, 30. 9. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Před rokem 1968 výtečný reportér a skvělý spisovatel – po roce 1968 jeden ze „zakázaných“ a nakonec spolupracovník Státní bezpečnosti. To byl osud Dušana Hamšíka.

Příběh spisovatele, který byl autorem prvních českých knížek literatury faktu a vůbec prvním z těch, kteří u nás otevřeli téma nacistických zločinců, je dokladem, že léta Husákových „plných hrnců“ nebyla jen dobou masové stavby sídlišť, škodovky do každé rodiny, levných novomanželských půjček a populační exploze. Odvrácenou stranou tohoto „cukru“ pro ty, kteří se režimu nevzpouzeli a pomáhali mu třeba jen tím, že mlčeli, byl i „bič“ na ty, kteří byli aktivní v letech 1967 až 1969 a nebo později. A právě do této kategorie se tak trochu ne úplně vlastní vinou zařadil i spisovatel Dušan Hamšík.

Patří k paradoxům doby, že šlo o výrazně levicového intelektuála, který do komunistické strany vstupoval s nadšením ještě před maturitou na gymnáziu. Coby redaktor se přes Mladou frontu a Květy dostal v roce 1958 do Obrany lidu a Československého vojáka, kde působil do roku 1967. Tehdy i napsal knížky, při kterých naplno využil svých znalostí historie, orientace ve vojenské problematice a schopnosti pečlivě vyhledávat v archivech: Bomba pro Heydricha (1963) a Génius průměrnosti (1967); ta byla věnována Hitlerovi. Ve své době se staly bestsellery – a dočkaly se vydání i po roce 1990.

Na konci šedesátých let se Hamšík stal součástí demokratizačního procesu. Od února do dubna 1968 vedl Literární listy, které výrazně rozšiřovaly omezený prostor pro svobodu tisku. Podle Ivana Klímy ale výběr Hamšíka na post šéfredaktora neznamenal, že by mezi spisovateli byl tím nejprogresivnějším: „Věděli jsme, že jde o člověka, který byl dlouhodobě spojen s armádou – a bude asi přijatelný pro komunistické představitele, zatímco my v redakci si budeme moci psát podle svého. Tak to i bylo.“ Na jaře 1968 odešel Hamšík na Univerzitu Karlovu přednášet budoucím novinářům. Tam jej zastihl nástup normalizace a v roce 1970 vyhazov.

Následující léta prožil Hamšík v těžko vysvětlitelném rozdvojení: i když byl formálně ve svobodném povolání, nesměl nikde pod svým jménem publikovat. Využíval proto velkorysosti přátel a publikoval pod jejich jménem. Málo se ví, že knížku vzpomínek legendárního brankáře Ivo Viktora (Můj dres číslo 1) napsal ve skutečnosti Hamšík. Spolupracoval i s Karlem Kachyňou na Zlatých úhořích, Smrti krásných srnců nebo Vlaku dětství a naděje. A psal i pro Jaroslava Dietla, kterému vypracovával rozsáhlé rešerše pro chystané seriály. Publikoval také v samizdatu, byť velmi omezeně. O rozdvojenosti doby svědčí, že člověk, který nesměl publikovat, byl zároveň pozván k podpisu nechvalně známé „anticharty“; jeho jméno bylo dokonce publikováno v Rudém právu…

Kolem Hamšíka, který se marně ucházel o možnost vydat knížku pod svým jménem, začala na počátku sedmdesátých let kroužit Státní bezpečnost. Nejprve jej sledovala a prověřovala, později zařadila mezi kandidáty tajné spolupráce – a nakonec se bez formálního závazku stal jejím agentem. Měl přinášet informace o činnosti spisovatelů kolem Ivana Klímy a Ludvíka Vaculíka. Hamšíkovy zprávy se dochovaly i ve složkách historiků Václava Kurala nebo Jana Křena, o jejichž názorech Státní bezpečnost informoval.

Spisovatelka Eva Kantůrková, která v padesátých letech pracovala s Hamšíkem v Mladé frontě, je přesvědčena, že Hamšík nic zásadního Státní bezpečnosti nevyzradil; navíc se domnívá, že Hamšík do svých zpráv (za sedm let jich předal 108) psal pouze na to, na čem se s přáteli – disidenty dohodl. Ať tak či onak, Státní bezpečnost jeho zprávy hodnotila slovem „seriozní“ a čas od času mu za ně i platila. Vydání knížky Havárie na sklonku dne (1983), skvěle napsané fiktivní reportáže, sice Hamšíka vrátilo do oficiální literatury, na jeho osobní situaci se ale změnilo málo. Vleklá životní krize jej nakonec přivedla k rozhodnutí dobrovolně ukončit život. Předávkoval se léky 22. listopadu 1985, nedlouho po pětapadesátých narozeninách.

Složitý životní příběh spisovatele, bojujícího s totalitní mocí, připomenou posluchačům jeho syn Ivan Hamšík, první manželka Libuše Schneiderová, spisovatel Ivan Klíma, literární kritik Vladimír Karfík, historik Jan Gebhart a další.

Radiodokument