Návraty Jana Kačera (2016)

Přidal: Premek |

Září 29, 2016

Šárka Skaláková. Bilance životní a profesní pouti uznávaného umělce, literáta a společensky respektované osobnosti. Kvůli nároku na nezávislé a pravdivé divadlo poznal i odvrácenou tvář úspěchu, ale své vize se nikdy nevzdal. Dokument k 80letému životnímu jubileu Jana Kačera odkazuje také k výjimečné umělecké generaci 60. let.

Natočeno 2016. Premiéra 2. 10. 2016 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.). Repríza 23. 7. 2017 (ČRo 2 Praha, 22:00 h). K poslechu zde.

Lit.: Skaláková, Šárka: Návraty Jana Kačera. Dokument k jubileu jedné z největších současných osobností. In web ČRo 2 Praha, 23. 7. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Určující momenty umělcova života a jeho návraty k lidem (které miluje) a věcem (v nichž vidí smysl). Dobře ví, že nevstoupí dvakrát do stejné řeky, ale přesto se vrací. Věren vizi a cílům, které si kdysi vytyčil, vždycky volí tu těžší cestu.

Skutečné umění musí být nezávislé, aby mohlo zobrazovat pravdivou podstatu. Lidé ji poznají instinktivně a táhnou za ní s nečekanou silou. Proto je takové umění nebezpečím pro každou moc. Režisér a herec Jan Kačer začínal v 60. letech jako protagonista právě tohoto druhu umění. Tehdy divadlo fungovalo i jako důležitý zdroj pravd, které se nesměly vyslovovat.

Návrat do Prahy

Mezi přední scény s touto filosofií patřil pražský Činoherní klub. Jeho nejvýraznější aktéry rozprášil na počátku 70. let politický režim, potlačující názorovou svobodu. Jana Kačera odkázal z Prahy do nuceného ústraní v Ostravě, kde pracoval ve Státním divadle. Po deseti letech se vrátil už do jiné řeky. Mnozí z někdejších pražských kolegů ho mezi sebe nepřijali.

Klasické činoherní divadlo nadto stále víc doplácelo na rozvoj audiovizuálních technologií. Nepřestalo být nositelem základních pravd, ale lidé je přestávali hledat nebo je hledali jinde. Jednoduchost konzumace replikovaného umění v pohodlí domovů ubírala divadlům diváky.

„Za půl roku, co jsem Jana Kačera sledovala, mě mnoho naučil. Přestože mi k mé práci nic neřekl a na nic se neptal. Možná právě proto. Doporučil mi natáčení věcí, o kterých věděl, že mají smysl. Umožnil mi nahlédnout do zákulisí své práce a rodinného zázemí. Věnoval mi důvěru. Byla pro mě čest s ním pracovat.“
Šárka Skaláková

„Černá“ léta

Mnohé scény se tak snažily přiblížit masové zábavě a populistickým tématům, aby obstály v konkurenci zejména s televizí. Jan Kačer však odmítal rezignovat na ambiciózní divadlo náročných témat. Bylo jeho životní volbou.

Už jako mladý absolvent režie stmelil stejně naladěné umělce a dokázali zdánlivě nemožné: Přitáhnout dřinou otupělé obyvatele „černé Ostravy“ zpět do Divadla Petra Bezruče. Nebo později přimět obyvatele centristické Prahy, aby stáli noční fronty na lístky do neznámého divadélka Činoherní klub.

Filmový hrdina

Na úspěch umělec zapomíná těžko a Jan Kačer byl více než úspěšný. Byl zván k divadelním režiím do zahraničí, hostoval v Národním divadle v Praze a přitažlivý zjev v kombinaci s inteligencí a senzitivním talentem z něj udělaly filmovou hvězdu evropského formátu. Na výsluní popularity se dostal rolí partyzána ve filmu Smrt si říká Engelchen režisérské dvojice Kádár–Klos z roku 1963.

V zámoří nevešel ve známost jen díky hermeticky uzavřené politice tehdejšího východního bloku. Filmaři v něm už na začátku cítili cosi znepokojivého. Jeho nejlepší role byly z rodu hrdinů, v nichž se perou démoni s touhou po dobru. Z takových je Armin von Heide ve skvělém filmu režiséra Vláčila Údolí včel nebo na divadle Raskolnikov v dramatizaci Zločinu a trestu v Činoherním klubu.

Návrat k divadelní režii

Navzdory těmto úspěchům bylo v Janu Kačerovi něco, co mu nedovolilo, aby těžil jen z vrozené přitažlivosti a hereckého talentu. Nezříkal se herectví, ale vždy znovu dával přednost obtížnější a méně oslavované cestě divadelního režiséra. Zpětně se ukazuje, že volba náročnější cesty je pro něj příznačná.

Chtěl-li být věrný ideálu umělecké pravdivosti, nemohl se vzdát názorové nezávislosti a sloužit mocným. Důsledky na sebe nenechaly čekat a byly pro něj bolestné. Ať to bylo nepsané vyloučení z řad protežovaných umělců v 70. a 80. letech a s ním související odtržení od milované rodiny a tvůrčího týmu, či pozdější odmítání ze strany některých bývalých kolegů, kteří se mezitím dostali na výsluní.

Návrat k živému umění

Jan Kačer ke knihám sbíral materiál celý život. Dává v nich nahlédnout do svého soukromí i do života jedné výjimečné umělecké generace, z níž vzešel. Stylistickým mistrovstvím, citem pro jazyk a hloubkou výpovědi se řadí k našim nejlepším spisovatelům.

Po změně společensko-politické situace v roce 1989 zamířil Jan Kačer do Národního divadla. V tomto oficiálním svatostánku českého divadelnictví setrval 25 let. Na prahu osmdesátky dobrovolně odešel, aby se znovu vrátil ke svým začátkům. Tak jako kdysi, upřednostnil před společenskou prestiží malý kolektiv, stmelený přátelskými vazbami a ideou divadelní pravdivosti.

Mohl volit lehčí cestu, užívat si společenského respektu, televizní popularity a zaslouženého odpočinku. Neudělal to. S manželkou Ninou Divíškovou, přáteli herci a kamarádem Vlastimilem Venclíkem začal pořádat klubové večery v podkroví Malostranské besedy. Stranou pozornosti zde provozují autentické živé umění, které má smysl. Diváci, kteří zavítají, se vracejí.

Návrat do Činoherního klubu

Stejně jako staří mistři bojových umění dospívají k dokonalosti bolestí a poučením z proher, ani Jana Kačera nezlomily utržené rány a zralý věk. Naopak vybrousily jeho moudrost. Po 40 letech zaklepal s pokorou na dveře Činoherního klubu a přinesl svoji první divadelní hru Svatba pozdního léta. S ní se vrátil do divadla svých začátků jako autor a hostující herec.

Doba, kdy zde stávaly noční fronty na lístky, minula. Mladé generace si volí idoly podle vlastních zákonitostí. Ale jméno Činoherního klubu je zárukou kvality i po 50 letech. Stejně jako jméno jeho někdejšího spoluzakladatele Jana Kačera. Ve společnosti je respektován jako osobnost, jejíž slovo má váhu, je uznávaným režisérem, hercem i literátem.

Radiodokument