Portréty – Pavel Landovský (2016)

Přidal: Premek |

Říjen 15, 2016

V neděli 11. září uplyne 80 let od narození Pavla Landovského. I když ho pro údajný nedostatek talentu několikrát nepřijali ke studiu herectví, na přelomu 60. a 70. let minulého století byl jednou z nejvýraznějších hereckých osobností Činoherního klubu. Připravil David Hertl.

Natočeno 2016. Premiéra 8. 9. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Pavel Landovský: Člověk nesmí dělat míň, než může. In web ČRo Plus, září 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Skvělý vypravěč, velký prožívač života, strhující osobnost – tak charakterizoval herec a režisér Jan Kačer svého vrstevníka Pavla Landovského. Je to výstižnější, než titulky bulváru, donekonečna hlásající cosi o „nespoutaném živlu“.

Hvězda filmového plátna i divadelních prken

Pro mnohé byl Landovský (1936-2014) jen skvělým filmovým hercem. Objevil se už v oscarových Ostře sledovaných vlacích (1966), výrazná role přišla s komedií Svatba jako řemen (1967). O dva roky později zazářil v titulní roli filmu Utrpení mladého Boháčka, kde přesvědčivě zahrál mladého muže, kterého chce maminka oženit.

Landovského coby politickou osobnost představí další pořad z cyklu Portréty. Unikátní materiály Státní bezpečnosti (například z legendární honičky Landovského se Státní bezpečností v lednu 1977) přinese do studia historik Petr Blažek. Autorem pořadu je David Hertl.

Nezapomenutelným se stal jeho major Terazky v Černých baronech (1992). Další skvělý „vojenský“ výkon předvedl ve Vratných láhvích (2006), kde si extrovertní Landovský zahrál mlčenlivého vysloužilého lampasáka. Jenže filmové role jsou jen částí Landovského tvorby. Tento původně vyučený nástrojař prožil herecké začátky na scénách v Klatovech, Šumperku a Pardubicích, aby se v roce 1965 stal na jedenáct let členem Činoherního klubu v Praze.

Mezi jeho nejznámější role patřil Hejtman v Gogolově Revizorovi nebo Václav Václav z Podivného odpoledne dr. Zvonka Burkeho od Ladislava Smočka. A to není vše: trochu zapomenut je Landovský coby autor divadelních a rozhlasových her. Jeho Hodinový hoteliér byl sice napsán už koncem šedesátých let, ale například v sibiřském Omsku jej od roku 1999 hráli nepřetržitě devět roků.

My ti dáme utrpení!

Právě na konci šedesátých let vnesl Landovský do českého herectví něco nového: občanský postoj. Nesouhlas se srpnovou okupací v roce 1968 byl pro něj samozřejmostí, méně samozřejmá byla Landovského účast na demonstracích 21. srpna 1969. „To mě třískali takovým dlouhým pendrekem a říkali: ‚My ti dáme Utrpení mladýho Boháčka, teď uvidíš, co je to utrpení!‘ To už byly kurvy komunistický, zrádci a sebranka z ulice, která tloukla – mě tloukli strašně, protože mě poznali. Takovou bílou hadicí, bílým pendrekem, asi metr dlouhým.“

Sedmdesátá léta přinesla Landovskému nucený ústup ze slávy, za který mohl vedle hercova odporu k normalizaci i zvyk říkat, co si myslí. Z pohledu nových mocipánů mu neprospělo ani dlouholeté přátelství s Václavem Havlem. To, že jej Činoherní klub udržel na jevišti do roku 1976, byl vlastně malý zázrak, za kterým stálo odvážné vedení této scény. Potom byl ale zcela bez příjmů – a pomáhali mu přátelé. Například psal týden co týden v druhé polovině 70. let scénáře pro legendární normalizační rozhlasový seriál Jak se máte, Vondrovi, a to pod jmény dramatiků Alexe Königsmarka a Karla Steigerwalda.

Až tragikomický nádech má skutečnost, že Landovský připravoval do tohoto rozhlasového seriálu dialogy pro představitelku hlavní role Jiřinu Švorcovou, která mu jako předsedkyně Svazu dramatických umělců krátce předtím znemožnila práci ve všech tuzemských divadlech. Podle jiné verze Švorcová o tom, že na psaní scénářů se podílí i Landovský, měla vědět, ale nijak nezasáhla.

Byl u kořenů herectví

Další perzekuce Landovského ze strany Husákova režimu začala, když podepsal Chartu 77. Státní bezpečnost se na vzpurného herce zaměřila v rámci akce Asanace, kdy se vyhrůžkami uvězněním, fyzickým násilím a dalším šikanováním snažila, aby si vytipovaní disidenti sami podali žádost o vystěhování do ciziny. Mezi lidmi zahrnutými do této akce byli Milan Hlavsa, Jaroslav Hutka, Svatopluk Karásek,Václav Malý nebo Karol Sidon.

Společně s Václavem Havlem a Jaroslavem Koukalem byl Landovský na osm týdnů bezdůvodně zadržen pro údajné výtržnictví; tento nezákonný pobyt ve vazbě byl podle Havla jedním z impulsů pro vznik Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Na rozdíl od Václava Havla se Landovský nakonec rozhodl pro exil, do Rakouska odešel v roce 1978. O rok později se stal členem slavného vídeňského Burgtheatru, kde působil do roku 1996.

„Nehrál, co mu nabízeli. Jemu nabízeli, co on hrál. Byl především občan a v tomto smyslu byl u kořenů herectví,“ řekl už dříve Jan Kačer, který Landovského považuje za politického herce, který celoživotně usiloval o svobodu, rozlet, autenticitu: „Nakonec byl donucen emigrovat a protrpěl si své, což vytěžil i jako spisovatel, povídkář a hlavně jako strhující osobnost,“ dodal.

Sám Landovský tvrdil, že jeho politický postoj vlastně nebyl nějakým hrdinstvím: „Člověk nemá v životě dělat víc, než může. Ale nesmí a nemá dělat méně, než může. Já jsem se proti komunistickému režimu vzbouřil. Kdyby to udělal instalatér nebo klempíř s manželkou a dětmi, řekl bych mu – jdi od toho, nedělej to. Ale když se spisovatel, který přece má na to, aby vzdoroval, posere v prvním momentě, kdy na něj udeří – tak on je ten viník. Já jsem šel, kam až jsem mohl. Hrozné je, že řada lidí neudělala ani to, co mohla.“

Radiodokument