Páteční večer – Brno jednoho deštivého dne… (2016)

Přidal: Premek |

Prosinec 6, 2016

Pokus o rozhlasovou skicu brněnské meziválečné umělecké generace, která svou tvorbou poznamenala českou kulturu. Kompozice, jejíž inspirátory byli Jiří Mahen, Rudolf Těsnohlídek, Lev Blatný, Leoš Janáček, ale především brněnský Devětsil, který mezi roky 1923 – 1928 výrazně ovlivňoval nejenom brněnské kulturní dění, ale také budoval živé kontakty mezi českou kulturou a avantgardní kulturou tehdejší Evropy. Rozhlasovou kompozici připravil a uvádí Jan Tůma.

V pořadu účinkují Josef Somr, Pavel Rímský, Ivan Řezáč, ale také Petr Ingerle, spoluautor a kurátor výstavy „Brněnský Devětsil a multimediální přesahy umělecké avantgardy“.

Natočeno 2016. Premiéra 9. 12. 2016 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h).

Lit.: Tůma, Jan: Po stopách brněnského Devětsilu. In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2016 (článek).- Cit.: Brněnská výseč slavného příběhu, který se odehrával mezi dvacátým a třicátým rokem dvacátého století a který do historie československé kultury vstoupil jako meziválečná avantgarda. V roce 1924 vznikla v Brně odnož pražského Devětsilu, která následující čtyři roky výrazně ovlivňovala nejenom tehdejší brněnský kulturní život, ale měla výrazný evropský přesah.

Právě brněnský Devětsil vydával jedinou tehdejší mezinárodní kulturní revue s názvem Pásmo, která prezentovala takové osobnosti, jako byl Charles Vidrac, Georges Duhamel, René Arcos a Man Ray, ale také tvorbu členů brněnského Devětsilu – Františka Halase, Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala, literárního vědce Bedřicha Václavka, který Artuše Černíka (inspirátora vzniku skupiny) seznámil s Jiřím Mahenem.

Brněnský Devětsil ovšem nebyl jenom literatura, mezi jeho členy patřili také malíř Eduard Stavinoha, architekt Jaromír Krejcar, žák Josipa Plečnika, architekt a scénograf Bedřich Feuerstein, průkopník nové hudby, vizionářský skladatel, malíř a scénograf Miroslav Ponc, architekt, typograf, designér Zdeněk Rossmann a mnozí další.

Pozoruhodné na tom relativně krátkém úseku působení brněnské skupiny bylo to, že měla výrazné přesahy do oblasti filmu. Poznamenala také tvorbu režiséra Jindřicha Honzla, který působil v brněnském Národním divadle od roku 1928, tedy v době, kdy už brněnský Devětsil svojí oficiální činnost končil.

Zachytit skicou toto fascinující období brněnské kultury znamenalo také připomenout působení minimálně dalších dvou literárních velikánů, kteří sice nebyli členy Devětsilu, ale byli jím – soudě podle zachované korespondence – respektováni, totiž Rudolfa Těsnohlídka a Jiřího Mahena.

Na konci roku 2014 byla uspořádána v Moravské galerii výstava připomínající tuto pozoruhodnou kapitolu meziválečné historie mého rodného města. Expozice v Pražákově paláci, kterou připravil Petr Ingerle a Lucie Česálková měla název „Brněnský Devětsil a multimediální přesahy umělecké avantgardy“, ve mně vyvolala zpátky k životu všechny ty tiché, opuštěné a mnohdy i zapomenuté hlasy básníků, malířů a architektů.

(…) Ozvěnu těchto osobností najdeme v mnoha dnes už bývalých kavárnách moravské metropole. Třeba v kavárně Bellevue, proslavené verši Jiřího Wolkera, kterou na rohu Joštovy ulice ještě před první světovou válkou v roce 1913 otevřel slavný brněnský kavárník Antonín Uřídil a kam chodil nejenom Wolker, ale také Janáček, Mahen, a o půl století později Skácel a Mikulášek.

Kultura byla duší Akademické kavárny na Obilném trhu naproti Filosofické fakulty Masarykovy univerzity, kde se potkávaly významné osobnosti brněnského intelektuálního života. Stejně tak spoluvytvářela kolorit patrové kavárny Savoy, kterou ve čtyřpatrové budově Thonet Hofu vytvořil architekt Jiří Kumpošt.

A můžeme jít Brnem dál – třeba do kavárny v hotelu Avion na České ulici – toto slavné architektonické dílo českého funkcionalismu vytvořil architekt Bohuslav Fuchs. Nebo do slavné Brichtovy kavárny jenom o kus dál, kde kromě stop Mahenových, Gelnarových, Těsnohlídkových, bychom našli stopy bratří Čapků z dob, kdy jezdívali do brněnské redakce Lidových novin.

Návštěvu těchto míst a příběhy osobností, které jsou s nimi spojeny, nabízí pořad Brno jednoho deštivého dne.

Jiří Wolker: Tvář za sklem

Kavárna „Bellevue“ je říše
stavěná z hudby, tepla a plyše,
z oken má vysoké průhledné hranice,
které ji dělí od zmrzlé ulice.

Dnes jako jindy páni si za stoly sedli,
důstojní páni a vznešené dámy
ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy
a v teple, hudbě a v plyši
noviny na oči posadili si,
aby přes tyto brejle z papíru viděli,
že svět je veselý, protože sami jsou veselí
v kavárně „Bellevue“.

Když tu tak seděli teple a ctihodně
s rukama vyžehlenýma,
tu stalo se, stalo,-ne zcela náhodně,-
že na okna sklenného tenounkou hranici
přitisk tvář člověk, který stál v ulici,
výrostek zpola a zpola muž
a pohledem ostrým a chladným jak nůž
prořízl okno a vbod se v tu nádheru,
v číše a valčík, v zrcadla pro milenky,
v břicha a teplo,fraky a peněženky,
a zůstal v nich trčeti čepelí,
i když ty oči dvě zmizely.

Tentokrát se stoly staly
náhrobky mramorovými,
pohřební šťastlivci se usmívali
mrtvolně mezi nimi,
sklepníci v šatech smutečních
z šedého kouře věnce nosili,
před okny žila ulice, bída a sníh,
za okny civěly mohyly
v kavárně „Bellevue“.