Dobrá vůle – Matěj (2016)

Přidal: Premek |

Prosinec 13, 2016

Připravila Tereza Reková. Matějova rodina žije s Matějem a Matěj žije s autismem. V čem je tenhle život jiný?Matěj má absolutní hudební sluch, fenomenální paměť, studuje na pečovatele a rád navštěvuje kavárny. Se svými čtyřmi bratry se doma občas dohaduje, ale mají se rádi. Svou sestru Alžbětu inspiroval k napsání divadelní hry a básnické sbírky, za niž byla nominována na Magnesiu Literu. Do jaké míry jeho nemoc, z osmdesáti procent způsobená nešťastným porodem, ovlivňuje běžný život celé rodiny i jejich vztahy se širším okolím? Dramaturgie a režie pořadu Lenka Svobodová. Mistr zvuku Roman Špála.

Natočeno 2016. Premiéra 25. 12. 2016 (ČRo 2 Praha, 16:04 h). Repríza 1. 5. 2018 (ČRo 2 Praha, 16:04 h).

První místo v kategorii Dokument Prix Bohemia Radio 2017. 1. cena Vládního výboru pro zdravotně postižené občany (prosinec 2017).

Účast na IFC Stockholm 2017. Dokument reprezentoval ČR na Hearsay International Audio Arts Festival (duben 2019).

Lit.: Reková, Tereza: Když jsem v roce 2015 jela poprvé na International Feature Conference do polského Lublinu, cítila jsem se jako Alenka v říši divů. In Facebook, 8. 5. 2017 (status). – Cit.: (…) Elita světového rozhlasového dokumentu na jednom místě! Všichni ti lidi z BBC a z Ameriky a z Německa a prostě odevšad si pouštěli svoje pořady a pak o nich diskutovali a já tiše poslouchala a říkala si: ,,Kéž bych byla aspoň za nehet tak dobrá, jako oni.“ Přesně o dva roky později se na IFC 2017 ve Stockholmu pouští můj pořad MATĚJ za Česko. Je to pořád začátek cesty… Ale můžeš všechno, co chceš!

Lit.: Reková, Tereza: Matěj. Detailní vhled do života člověka s autismem. In web ČRo 2 Praha, 25. 12. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Matěj má absolutní hudební sluch, fenomenální paměť, studuje na pečovatele a rád navštěvuje kavárny. Se svými čtyřmi bratry se běžně dohaduje o tom, kdo prostře stůl, a svou sestru inspiroval k napsání divadelní hry a básnické sbírky. No a vedle toho trpí rozsáhlým autismem s rysy Aspergerova syndromu.

„My s maminkou říkáme, že lidé, kteří mají poruchu autistického spektra, žijí jakoby ve svém světě, ale vždycky se pro ně najde nějaká oblast, kde projevují šikovnost a v čem jsou zdatní. Například u mě je to vyprávění pohádek nebo hudba a zpěv, jak jsem na to zvyklý.“

S těmito slovy mě Matěj usadí do křesla u počítače. Z YouTube si pustí znělku Mumínků a začne si notovat společně se zpěvákem. Následuje finská polka od skupiny Loituma a spousta dalších melodií, ať už z filmů nebo z Matějovy oblíbené počítačové hry Mafie. Ty filmové doplňuje i o patřičné filmové hlášky.

Literárním hrdinou sestry Alžběty

Matěj pochází ze šesti sourozenců – má čtyři bratry a sestru Alžbětu. Ohledně toho, že jsou dva bratři mladší, má Matěj jasno: „Ti mě už ve věku nedoženou.“ Sestra Alžběta je dramaturgyní brněnského divadla Polárka a spisovatelkou.

Za svou debutovou básnickou sbírku Zřetelně nevyprávíš, ve které se tematicky věnovala i Matějovi, byla nominovaná na cenu Magnesia Litera 2015 a Cenu Jiřího Ortena. Po dobu několika měsíců o Matějovi také publikovala v internetovém Zápisníku Martina Reinera. O bratrovi napsala i divadelní hru Autista, aneb moje zatracené nervy. Uvedli ji na prknech Slováckého divadla v Uherském hradišti.

Chlap, co občas potřebuje utěšit

„Matěj je dospělý chlap. Je větší než já, holí se, nohu má asi o pět čísel větší než já. A přitom ho někdy úplná banalita, třeba zatržený nehet, rozpláče. A najednou před vámi sedí plačící děťátko, které je jenom nešťastné. Potřebuje prostě pohladit a uklidnit,“ popisuje Petra Michalová, Matějova maminka.

„Je to hrozně zvláštní rodičovství. Mám pocit, že se v člověku zavrtá mnohem hloub a udělá tam mnohem hlubší změny než u zdravých dětí.“ A zatímco Matějova maminka mluví, Matěj netrpělivě čeká u počítače, aby mi zazpíval Uhlířovu a Svěrákovu píseň Ať smolařům je hej.

Lit.: Slováková, Andrea: Andrea Slováková, autorka připravované knihy *Co je nového ve filmové vědě*, přidává krátký komentář přímo z dění na Prix Bohemia Radio. In Facebook Nová beseda, 24. 3. 2017 (zpráva). – Cit.: ,,Hlavní cenu si odnesla mladá autorka Tereza Reková, kterou porota ocenila za její z velké blízkosti, ale bez zbytečných emocí, intuitivně, ale i asertivně natočený dokument o výjimečném autistickém chlapci, rovněž ale ocenila její dokumentaristické nadání i ve druhém jejím soutěžním dokumentu Překročit hranice, v němž se vydala na hraniční přechod uprchlíků na balkánské cestě a zkoumala tamní situaci. Tématu uprchlíků ze Sýrie a dalších zemí byla tematicky věnována největší část přihlášených 33 dokumentů. Dokumenty však byly i stylisticky rozrůzněné a například dokument Velký plán (2. cena) je částečně inscenované situační dílo zabývající se sexuálním životem a osamělostí seniorů, které autorka Brit Jenses uchopila s nesmírným nadhledem a citlivým humorem.“

Lit.: Slováková, Andrea: Dokumentární přemýšlení ve zvukových kompozicích. In web DokRevue, 30. 3. 2017 (článek). – Cit.: Dramaturgyně ji.hlavské sekce experimentálních filmů ve svém dalším blogu reflektuje radiodokumenty ze 33. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio, kde zasedla v porotě pro žánr dokumentu.
Rozhlasový dokument je celosvětově etablovaný žánr, v České republice se však v produkci místních rádií rozvíjí až v posledních přibližně šesti letech a ze všech stanic jej produkují prakticky jen kanály Českého rozhlasu. Vedle dramatické tvorby a reportáže se radiodokument stal samostatnou kategorií i pro festival Prix Bohemia Radio. S kolegy z dokumentární poroty jsme měli nejdříve, pro typické festivalové poroty nekonvenční, kurátorskou roli, kdy jsme ze 33 přihlášených děl vybrali těch 8, která byla na festivalu prezentována publiku a posuzována také zahraniční částí naší poroty (všechny pořady byly při projekcích tlumočeny do sluchátek). Upřímně mě potěšilo, jak tematicky i stylisticky různorodé přihlášené (a pak záměrně i námi vybrané) dokumenty byly.

V porotě jsme hodně diskutovali o pozici autora a vypravěče. Různé tendence výstižně pojmenovala Agnieszka Czyżewska Jacquemet, významná polská autorka rozhlasových dokumentů, ve vztahu k odlišným tradicím rozhlasového dokumentu: Německý přístup vševědoucího průvodce, anglosaský způsob participujícího (často i režírujícího či inscenujícího) subjektivního narátora a východoevropský vypravěč-pozorovatel ze (zdánlivě) nezaujaté pozice. V českém rozhlasovém dokumentu převládá také pozorovatel, avšak mě osobně nejvíc zaujala právě ta díla, kde byl autor aktivním subjektem vevnitř zaznamenávaného dění.

Stylistická variabilita prezentovaných děl zahrnovala i nekonvenční kompoziční postupy a také různou míru inscenace ze strany režisérky či režiséra. Ve výběru byl i dokument Alexe Švamberka Akce K hraničící s radioartem, který silné výpovědi pamětníků o korejském válečném konfliktu komponoval do zvukově-hudebních koláží a vytvářel intuitivní mapu nezapomenutých otřesných zážitků. Do ticha pak vstupovala pouze matka autora, vzpomínající na manžela odcházejícího do této oblasti, ale také na politické okolnosti jeho odchodu ukazující na postoj tehdejší totalitní československé společnosti k zapojení do korejské války. Melodický obraz dějin otevřel i naléhavou otázku vyrovnání se se starými angažmá vojáků v době komunistického režimu (za zmíněnou účast v Koreji mnozí nebyli ani oceněni jakožto veteráni). Autor připravil dokument, který vycházel z multimediální živé performance, avšak i v této zkrácené podobě podává objevnou výpověď takovými prostředky, které neútočí pouze na emoce posluchače, ale pracuje s vyjadřovacími prostředky tak, aby posílil vrstevnatost auditivního zážitku.

Odvaha autorů zakomponovat i nekonvenční postupy je pro rozvoj žánru zásadní. Na jedné straně je zde, jelikož rozhlasový dokument jako systematicky pěstovaný žánr má v Českém rozhlase tradici krátkou, snaha vůbec dostát standardům kvalitní rozhlasové dokumentaristiky, naplnit technické a formální požadavky a také dramaturgické, tematické a vypravěčské postupy žánru. (…)

Rychlost zevrubné a analytické reakce na zásadní aktuální témata je velkou předností rozhlasového dokumentu. V přihlášených dílech i ve finálním výběru bylo několik opravdu silných (příběhy a postavami) a obsahem (a zvolenými perspektivami) významných dokumentů o uprchlické krizi. Zvláště bych vyzvedla práci talentované autorky Terezy Rekové, která se například ve svém díle Překročit hranice, kdy se vydala na hraniční přechod balkánské uprchlické cesty, kde působili i další čeští dobrovolníci, sama stává postavou vyprávění, se svými vnitřními konflikty, váháním a nejasnostmi, a i po absolvování hraniční zkušenosti pro ni stále zůstávají mnohé otázky nezodpovězené.

Tereza Reková získala i hlavní cenu za svůj dokument Matěj, který porota ocenila jako z velké blízkosti, ale bez zbytečných emocí, intuitivně, ale i asertivně natočené dílo o vnitřním světě autistického chlapce i o jeho setkávání s tím vnějším. (…)

Lit.: Poliaková, Martina: Silné autorky a silné příběhy. In web Alarm (A2arm), 31. 3. 2017 (recenze festivalu). – Cit.: Rozhlasová tvorba nabízí, co současným českým filmům, jimž je věnováno daleko více pozornosti, mnohdy chybí: kvalitní scénáře se silnými příběhy a dobrou produkci.

Rádio je intimní médium, které s sebou můžeme vzít prakticky kamkoli. Zároveň poskytuje prostor pro naši představivost. Rozhlasová tvorba je v současnosti daleko přístupnější běžnému posluchači, v každém mobilu nebo tabletu. Lidé už nejsou při jejím poslechu vázáni na konkrétní čas a místo, a to s sebou nese i tlak na proměnu rozhlasové tvorby. Rozhlasový dokument nebo drama už dávno nejsou pouze artové formáty pro náročné posluchače, což však nutně neznamená, že by ztrácely hloubku či kvalitu.

Chodíme na filmy a dokumenty do kina, jezdíme za nimi na festivaly, vyhledáváme veřejná promítání, protože nám přináší potěšení společně zhlédnout film a pak o něm hodiny diskutovat, ale u rozhlasové tvorby tomu tak stále není.

Tento trend jsme mohli pozorovat na 33. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio v Olomouci. Festival, pohybující se na okraji zájmu veřejnosti i médií, popularizuje veřejnoprávní tvorbu zemí střední Evropy, zejména visegrádské čtyřky. Zároveň má představit veřejnoprávní média jako instituce, které vytvářejí a šíří kulturní hodnoty. Mezinárodní ambice byla letos oficiálně podpořena zařazením zahraničních příspěvků do kategorie reportáž. Ve zbylých dvou kategoriích – dokument a drama – soutěžila (už ze zadání) pouze díla české produkce.

Chodit do kina na rozhlasový dokument

V divadelním sále, v nejvyšším patře Uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci, sedí na židlích v improvizovaném hledišti asi padesát lidí. Další se tísní na schodech a mlčí, pozorně poslouchají. Na pódiu stojí reproduktor a z něj se ozývá dokonalý zvuk, díky kterému lidé v sále slyší perfektně každý nádech, každé vrznutí nebo pohyb, jenž zanechal ve zvukovém záznamu charakteristickou stopu. Na prázdném jevišti najednou ožívají postavy, ulice, domy, pracovní stoly, na kterých se píše dopis, nebo šatní skříně, do nichž kdosi vkládá čerstvě vyprané oblečení. Diváci sedí a poslouchají, ale každý zároveň tvoří svou vlastní verzi příběhu, který se odehrává na pomyslném jevišti, kdesi v reproduktoru.

Zatímco jsme zvyklí chodit na filmy a dokumenty do kina, jezdit za nimi na festivaly, vyhledáváme veřejná promítání, protože nám přináší potěšení společně zhlédnout film a pak o něm hodiny diskutovat, u rozhlasové tvorby tomu tak stále není. Přitom v současné české veřejnoprávní produkci vznikají kvalitní rozhlasové dokumenty a dramata, které se těm filmovým vyrovnají. Ukazují to minimálně dva nejúspěšnější dokumenty přehlídky i jejich autorky. Vítězka z kategorie dokument a absolventka rozhlasové tvorby JAMU Tereza Reková i v Česku působící dánská rozhlasová dokumentaristka Brit Jensen patří mezi významné a výrazné tvůrkyně, které si zaslouží naši pozornost.

Touha staré ženy po lásce a svět autisty

(…) Rozhlasový dokument Dobrá vůle – Matěj od Terezy Rekové zvítězil jak u studentské poroty soutěžní kategorie dokument, tak u poroty hlavní. Vypráví příběh mladého muže s poruchou autistického spektra. Není to ale příběh nemocného člověka nebo vyprávění o složité situaci, v níž se v důsledku Matějovy poruchy ocitla jeho rozvětvená rodina, i když obojí tušíme.

Matěje sledujeme při řešení každodenních situací a díky tomu pomalu chápeme, v čem jeho odlišnost spočívá. Stojí před námi osobnost, kterou nezpochybňuje nálepka postižení; Matěj nás sám provází tím, jak vnímá svět člověk s poruchou autistického spektra. Dokumentaristka se nevyhýbá situacím, které vedou Matěje k vyhroceným reakcím. Prožíváme je s ním a máme tak možnost slyšet i to, čemu se zpravidla vyhýbáme. Tereza Reková s Matějem a jeho rodinou odkrývá společenské tabu a mění pohled na to, co znamená být matkou, sestrou nebo bratrem autisty.

Uši jsou oči, které nejde zavřít

Oba oceněné dokumenty pochází od silných autorských osobností. Ty zaujímají vůči tématu konstruktivistický postoj, nebojí se angažovat. Chvílemi máme pocit, že posloucháme rozhlasovou inscenaci, chvílemi zase reportáž. Ale stále jde o dokumenty, kterými nás provádějí sebevědomé vypravěčky. Nejsou to nezúčastněné pozorovatelky, které předstírají, že nemají na vývoj příběhu vliv. Naopak, jsou to spoluhrdinky příběhu, a tím dosahují autentičnosti, která hraničí s pravdivostí.

Oba dokumenty nám také otevřeně a bez ostychu ukazují společenské situace, před kterými máme tendenci zavírat oči. Pohled na ně je nám nepříjemný, a proto se jimi nechceme zabývat. Jensen i Reková svým asertivním přístupem k tématu i problému ohledávají hranice naší normality a posouvají je dál. Je to žena v pokročilém věku s romantickými a sexuálními tužbami, je to mladý muž s poruchou autistického spektra, proti kterým stojí naše obavy z osamění a strach z neporozumění, a selhávají.

V neposlední řadě je třeba zmínit sofistikované zacházení se zvukovým detailem a propracovanou dramaturgii, díky nimž je posluchačova pozornost doslova připoutána ke zvukové stopě. Takové dokumenty podle mého názoru uspějí i v současné rychlé době.

Rozhlasová tvorba musí přilákat více pozornosti

Už na uvedených příkladech je vidět, že festival má potenciál zaujmout širší veřejnost. A tady narážíme na největší paradox. Zatímco o Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě nebo Filmové škole v Uherském Hradišti ví každý, Prix Bohemia Radio v Olomouci stále bojuje o přízeň návštěvníků. K plnému rozvinutí potenciálu a k ocenění práce autorů by stálo za to zamyslet se nad tím, jak udělat z Prix Bohemia Radio jednu z událostí, kterou musíte navštívit, pokud se považujete za skutečného diváka – tedy vlastně posluchače.

Lit.: Hanáčková, Andrea: „Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy Rekové. In web DokRevue, 5. 9. 2019 (článek). – Cit.: (…) Reková až na výjimky točí v dlouhém časovém horizontu a metodu popisuje jako pracnou, ale pro sebe zatím jedinou možnou: „Já se svými respondenty jednám otevřeně a na nic si nehraji a totéž chci od nich. Proto s nimi trávím hodně času, potkávám se s nimi pravidelně půl roku, nebo někdy i rok. Mám-li někomu proniknout do života a má-li být dokument upřímný, musíme si věřit a navázat přátelské vztahy. Proto většinou natočím zhruba 20 až 30 hodin – a pak valnou většinu vyhodím a použiju jen výsledných 25 minut, do kterých dostanu to podstatné. Ale těch 25 minut je rozmanitých, natočených na různých místech, v různých situacích, nesou různé emoce. Starší kolegové mi někdy říkají, že časem pochopím, že takto pracovat dlouhodobě nemůžu, jenže já to právě takto dělat chci. Chci, aby mé dokumenty byly upřímné.“

Popsaným způsobem vznikal oceňovaný dokument Matěj, portrét mladého muzikanta trpícího poruchou autistického spektra. Reková si při práci na tomto dokumentu osahala možnosti a meze autorské performance, řešila řadu etických otázek a rozhodla se tematizovat vlastní chyby při setkání s autismem. Jakkoli stojí Matěj, jeho sestra, matka a další sourozenci v centru pozornosti, postavou se stává i autorka osahávající vágní hranice předpokládané normality života. Výrazný střih stavící na situacích, autorská narace téměř výhradně v komunikaci se sociálními herci a dynamické užití diegetické hudby potvrzují to, jak Reková vnímá český dokument v porovnání se stovkami nonfikčních pořadů, které v posledních letech vyslechla: „Myslím, že český dokument je specifický svou syrovostí. Hodně točíme venku, snažíme se zachytit scény, situace, atmosféry. Z českých dokumentů bývá cítit v dobrém slova smyslu „zvuková špína“, živočišnost. Nejde o sofistikované zvukové obrazy dotvořené ve studiu, jsme s našimi respondenty opravdu v jejich přirozeném prostředí. Ve světě dnes vůbec nejsou výjimkou rozhovory natáčené ve studiu a doplněné zvukovým prostředím (soundscape), které ale není autentické, je vyrobené uměle. Otevřou se dveře, proletí letadlo, rozbije se zrcadlo. Vše ve špičkové zvukové kvalitě s dobrým efektem a skvěle nasnímanou hudbou. Ale jsou to studiové kompozice, život se z toho vytrácí. Jsem odchovaná syrovým zvukem, ta sofistikovanost mi připadá sterilní.“

S dokumentem Matěj uspěla Reková doma i v zahraničí. V Česku s ním vyhrála Prix Bohemia Radio i AudioReport, zněl ve Stockholmu (International Feature Conference 2017), v Berlíně (Prix Europa 2017) a v New Yorku (On Air Festival). O rok dřív takto dokumentaristka cestovala s filmovým dokumentem Na pomezí ticha a tmy (Maykop Festival, StarDoc Film Festival, Barcelona Planet Film Festival). (…)

Radiodokument