Cesta do (ne)bezpečí (2016)

Přidal: Premek |

Leden 3, 2017

Lukáš Jelínek. Fejeton.

Natočeno 2016. Premiéra 27. 12. 2016 (ČRo Plus, 18:33 h.) v cyklu Názory a argumenty.

Lit.: Jelínek, Lukáš: Lukáš Jelínek: Cesta do (ne)bezpečí. In web ČRo Plus, 27. 12. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Od filozofů víme, že zlo je nezastupitelné – bez něj by nebylo ani dobro. Po staletí se traduje, že nejvíc si ceníme toho, co si sami vybojujeme. A starý loterijní slogan praví, že kdo nehraje, nevyhraje. Přesto mne podobné vyjádření Miloše Zemana tahá za uši.

Prezident lidem o Vánocích popřál „nebezpečný život“. Dál přání citujme doslova: „Život plný rizik, plný bitev a pozor – teď přijde to nejdůležitější, plný vítězství. Protože když nevedete žádné bitvy, tak nemůžete vyhrát.“

Slyšet od politiků motivační věty, to je namístě. Podobně před časem pronesla německá kancléřka Angela Merkelová pověstné „Zvládneme to!“ Rovněž jí šlo o pozitivní poselství obyvatelstvu.

Jenže Miloše Zemana si spojujeme s doslovným výkladem bojovnosti. Víme, že by rád vlítl na tzv. Islámský stát, že fandí vyzbrojování občanů, včetně své střílející choti, a někdejší dotaz na možné odvolání premiéra Sobotky v něm evokoval představu kalašnikova.

Prostě máme hlavu státu, která ráda ukazuje svaly. A to přesto, že jedna pohádka vedle druhé nás i o letošních vánocích poučovala, že správný vladař musí mít hlavně za ušima.

Jenže prezident v tom není sám. Drtivá většina politiků si hraje na siláky – a doufá, že jim to voliči zbaští. Ještě tím nejmenším bylo, když ministr vnitra Milan Chovanec kontroloval po berlínském teroristickém útoku policisty v českých ulicích. Málokdo si to mohl vykládat jako symbolické nasazování vlastního života, spíš šlo o demonstraci politického odhodlání dohlédnout na ozbrojené složky, aby nic nezanedbaly.

Rozdat kvéry nebo rozlousknout tvrdý oříšek?

Chovancovi kolegové si vystačili se slovy, vesměs nikterak nápaditými. Opět svoje schytaly „elity“, „Brusel“, „migrační romantismus“ i „politická korektnost“. A to jsem zůstal jen u reprezentantů demokratického spektra. I v něm se navíc začal šířit nápad, aby na domácí dění víc dohlížela armáda.

No a vrcholem kreativity je výzva k ozbrojování občanů. Jeden Uherský Brod nám nestačil. Ani časté zprávy z USA, kde se střílí už i ve školách. Zatímco Evropská unie v rámci utahování kohoutků teroristům trvá na přísné regulaci a registraci zbraní, u nás zažívá boom představa, že když na dav zaútočí terorista, jistě se v něm najde někdo s bouchačkou, kdo jeho rejdům zatne tipec. Hotová kovbojka. Možná úměra mezi rozšířením střelných zbraní a počtem rozsévání kulek v afektu či amoku, nikoho moc netrápí.

Ministerstvo vnitra má dokonce za lubem zanést právo lidí ozbrojovat se přímo do ústavy. Šlo by sice jen o deklaraci – ale zato velmi silnou. Zaznamenané reakce poslanců odleva doprava jsou vesměs na škále od „mám velkou radost“ po „zaplať pánbůh.“ Prostě čím víc tu bude zbraní, tím víc se máme cítit bezpečněji. A pak že Kocourkov neexistuje!

Mají-li politici podobné představy obhájit, hovoří zpravidla o nutnosti „izraelizace“ tuzemské společnosti. Máme se prý naučit žít v ohrožení, předcházet mu i umět rychle reagovat. S tím jdou ruku v ruce náklady na armádu a policii, větší pravomoci tajným službám, omezování svobody na úkor bezpečnosti.

České sympatie k Izraeli jsou historicky odůvodnitelné. Přesto nejsme ostrůvkem demokracie uprostřed despocií, nemáme-li za ně Kaczynského Polsko či Ficovo Slovensko. A mnozí z těch, co se Izraelem zaštiťují, si tamní poměry představují dost komiksově.

Stěžejním předpokladem stability a bezpečnosti je dobře šlapající stát, v němž funguje sociální systém, školství, zdravotnictví, veškerá infrastruktura. Takový stát umí nejlépe reagovat na krizové situace. Zde všechno běží s českou důsledností tak na 70 procent. Co nedotáhneme, to okecáme. Rozdat kvéry je ale snazší než rozlousknout tento tvrdý oříšek.

Eseje, fejetony, přednášky