Nejsou malé děti (2016)

Přidal: Premek |

Leden 3, 2017

Petr Žantovský. Fejeton. Na ministerstvu vnitra by měl působit speciální útvar, výsledkem jehož činnosti bude nový druh internetové cenzury.

Natočeno 2016. Premiéra 27. 12. 2016 (ČRo Plus, 18:33 h) v cyklu Názory a argumenty. K poslechu zde.

Lit.: Žantovský, Petr: Petr Žantovský: Nejsou malé děti. In web ČRo Plus, 27. 12. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: K následující analogii mě přivedla četba svatoštěpánského komentáře Bohumila Pečinky, jenž jinak vcelku uvážlivě vyhodnotil tradiční vánoční projev prezidenta Zemana.

Pečinka se zastavil u té pasáže, kde hlava státu vyjadřuje odmítavý postoj k tomu, aby několik aktivistů z tzv. neziskové organizace na ministerstvu vnitra rozjíždělo speciální útvar, výsledkem jehož činnosti, připusťme, že třeba ne tím prvotním cílem, ale možným a pravděpodobným efektem, bude nový druh internetové cenzury.

Tento útvar staví na dosavadních aktivitách organizace, která se údajně specializuje na odhalování kremelské propagandy v českém webovém prostoru. Inu, proti tomu by nebylo co namítat, kdyby jediným smyslem takových snah nebylo jen vypočítávání a nálepkování politicky nekorektních, nehodících se a údajně nepřátelských mediálních či prostě názorových aktivit.

Nebo jinak: ani to by nakonec nevadilo a mohlo by usnadnit orientaci v nepřehledném internetovém prostředí, kdyby tato jedna snaha byla vyvážena stejně aktivní a energickou vůli dešifrovat také protipólně stojící mediální zdroje, jejichž dobře čitelným obsahem je zase propaganda protiruská.

Nemusíme si nic namlouvat, panuje jistý, módně řečeno hybridní druh studené války mezi západem a východem, a v takové situaci má propaganda na obou stranách plné ruce práce. Jednak chce přesvědčit vlastní stoupence o svatosti své věci, jednak se snaží podrýt morálku v táboře protilehlém, což se činí zpravidla tím, že se zpochybňují tamní lídři a jejich úmysly či metody.

„Klučíci“ nejsou folklórem

Propaganda je stará jako lidstvo samo, přinejmenším od dob, kdy se začali jedinci sdružovat v tlupy, organizovat, hierarchizovat, stavět ve své čelo vůdce a šamany, kteří byli postaveni před úkol uchránit své vůdcovství před nepřítelem zvenčí i konkurentem zevnitř. Nad tím nemá smysl se podivovat a pohoršovat. To patří k politice.

V našich poměrech však, a na to upozornil prezident Zeman ve svém vánočním projevu, k tomu přistupuje podivný propletenec státní instituce – ministerstva vnitra – a neziskovky, jejíž zájmy jsou zcela nejasné a zdaleka nemusí odpovídat záměrům státu, jenž si ji najímá do svých služeb. To už přestává být standardní demokratický postup, a proti tomu protestoval prezident.

Ještě další rovinu této úvaze dal Bohumil Pečinka konstatováním, že v případě oněch na vnitru usazených neziskovkářů jde, o „potřeštěné klučíky, co si hrají na cenzory“. Při četbě těchto slov jsem si vzpomněl na neblaze slavný projev Miroslava Štěpána z listopadu 1989, kdy prohlásil cosi v tom smyslu, že mu nebudou rozkazovat děti. Řekl to však ve fabrice plné dospělých a hodně naštvaných dělníků, kteří mu hned dali jasně najevo, že nejsou malé děti.

Stejně tak ti „klučíci“ nejsou jen jakýmsi okrajovým folklórem, který přejde jako chřipka a zmizí v propadlišti vnitráckých šanonů. Bane, tohle by se nemělo podceňovat. Tady se regulérně předává jistá významná část rozhodovacích pravomocí státu do rukou lidem, o nichž vlastně nic nevíme. Jen to, že to opravdu nejsou malé děti.

Eseje, fejetony, přednášky