Portréty – Bedřich Placák (2016)

Přidal: Premek |

Leden 5, 2017

Doživotní partyzán. Tak nazvali autoři dnešní pořad z cyklu Portréty. Věnují ho Bedřichu Placákovi – významnému českému chirurgovi, který měl za sebou bojové zkušenosti ze Slovenského národního povstání i z Koreje a v roce 1981 se stal mluvčím Charty 77. Připravil David Hertl.

Hovoří publicista Pavel Hlavatý.

Natočeno 2016. Premiéra 5. 1. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h) v cyklu (77) k 40. výročí výzvy Charta 77. K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Bedřich Placák, doživotní partyzán. In web ČRo Plus, 5. 1. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Postavit se v roce 1981 do čela Charty 77 a stát se jedním ze tří mluvčích vyžadovalo velký kus odvahy. Řada signatářů Charty 77 byla ve vězení, další čelili tvrdému pronásledování. Bedřich Placák, bývalý partyzán, odvahu měl.

Z nemocnice až k partyzánům

Narodil se v únoru 1914 ve Vídni, kde byl jeho otec úředníkem hulánského pluku; dětství prožil v Litoměřicích. Následovalo studium medicíny v Brně a později v Praze ve 30. letech minulého století. Bedřicha Placáka formovala nejen svobodná republika, ale také ozvěny složitých vztahů mezi Čechy a Němci a později i nacistická okupace. Právě ta do jeho života zasáhla významně: na podzim 1939 měl ukončit studia medicíny, ale vysoké školy byly uzavřeny. Placákovi se podařilo získat práci v pražské nemocnici na Vinohradech.

Dvakrát se z Protektorátu pokusil odejít za hranice bojovat proti nacismu, podařilo se mu to až v létě 1944, kdy byl na dovolené v Hlinsku a dozvěděl se o vypuknutí Slovenského národního povstání. Odcestoval do Uherského Hradiště a shodou náhod se mu podařilo dostat se k partyzánům v oblasti Bílých Karpat na pomezí Slovenska a Moravy. Působil v takzvané II. Stalinově partyzánské brigádě, která se pod vedením Miloše Uhra rychle rozrůstala a v závěru války měla na dva tisíce bojovníků.

Zpátky do armády

Do nemocnice na Vinohradech se Placák podle vzpomínek lékaře Vladimíra Beneše vrátil po konci války „v uniformě, přes rameno samopal, v kapsách náboje“. Ještě v roce 1945 vstoupil do KSČ. Podle Placákova syna byla důvodem válečná zkušenost, účast v povstání a zážitek z osvobození Rudou armádou.

Vladimír Beneš vzpomínal, že Placák se v té době stal „přední osobou stranické organizace v nemocnici na Vinohradech. Jeho činnost byla neblahá a odneslo ji několik dobrých lékařů.“ Kriticky se o Placákově působení vyjadřovala také Zdena Salivarová: „Nejprve drsný a rozhodný komunista, který se nezastavil před žádnou represí a na Vinohradech způsobil mnohá propuštění některých dobrých, zkušených lékařů.“ Toto období skončilo únorem 1948, kdy se Placák rozhodl věnovat pouze lékařství.

Od března 1948 byl v rámci vládního úkolu na pomoc válkou poničenému jugoslávskému zdravotnictví pověřen funkcí vedoucího chirurgického oddělení nemocnice v Mostaru v Hercegovině, odkud se vrátil v létě 1948. V roce 1951 byl Placák znovu povolán do armády, působil ve vojenské nemocnici ve Střešovicích a v letech1953 a1954 byl náčelníkem nejprve Polní pohyblivé chirurgické nemocnice v Koreji a později civilní nemocnice.

Rozvraceč kolektivu pracujících

Po návratu z mise v Koreji se mohl definitivně věnovat své práci. V letech 1956 až 1970 byl primářem chirurgického oddělení Ústřední vojenské nemocnice. Rozvinul kardiochirurgii, jako první provedl v roce 1957 operaci chlopenní vady v této nemocnici a v roce 1960 jako první v Praze provedl operaci na otevřeném srdci v mimotělním oběhu. V roce 1968 byl jmenován profesorem v oboru chirurgie.

Když o rok později, v létě 1969 na oslavách Slovenského národního povstání veřejně prohlásil, že žádný národ se nemůže smířit s násilnou okupací, byl to konec jeho kariéry: byl vyloučen z KSČ, degradován na vojína a vyhozen z nemocnice ve Střešovicích. Našel si podřadnou práci v nemocnici v Českých Budějovicích, se kterou se ale musel rozloučit poté, co v březnu 1977 podepsal Chartu 77. Podle vedení nemocnice „hrozilo nebezpečí, že by mohl rozvrátit kolektiv spolupracovníků“ – a tak byl zaměstnán již jen jako lesní dělník či zřízenec, jako kopáč tunelu metra nebo noční hlídač v pražské Loretě.

Těžká léta Charty

V roce 1981 byl Placák mluvčím Charty 77. Společně s ním se funkce ujali Václav Malý a Jaroslav Šabata. Sledování Státní bezpečnosti bylo od té doby ještě intenzivnější, Bedřich Placák byl vyhozen i z Lorety a neustále předváděn k výslechům a „objasněním“.

Rok 1981 byl pro uvadající Husákův režim zdánlivě úspěšným: v Praze byla dokončena stavba Paláce kultury, ve kterém se konal 16. sjezd Komunistické strany Československa. Za další dva měsíce se konaly volby; voliči si mohli vybírat z jediné kandidátky, předem schválené na sekretariátech KSČ – tato kandidátka dostala 99,95 procenta hlasů. A v televizi začal třináctidílný seriál Okres na severu, oslavná óda na obyčejného okresního tajemníka KSČ.

Charta 77 v tomto roce tradičně upozorňovala na nedodržování lidských práv v Československu, kromě toho vydala dva důležité dokumenty: v květnu 1981 „O stavu životního prostředí v Československu“ a v listopadu „O míru a mírovém hnutí“.

Hrdina, který za to zaplatil

Po roce 1989 se Placák dočkal rehabilitace a povýšení na generála. V roce 1992 vyšla podruhé Placákova vzpomínková kniha Partyzáni bez legend (první vydání bylo v samizdatu v roce 1988), v březnu 1993 Bedřich Placák zemřel. Až po jeho smrti (1997) se čtenáři dočkali Placákových velmi rozsáhlých memoárů (Paměti lékaře). Obšírný text je pozoruhodný ani ne tak tím, co v něm Placák říká, jako spíš tím, co neříká. Prakticky nereflektoval politické procesy 50. let, nevšímá si ani té části opozice70. a 80. let, která stála mimo Chartu 77.

Už citovaný lékař Vladimír Beneš o Placákovi napsal: „Byl to člověk odvážný a zásadový, ale vždycky to byly zásady jeho. Zásady ostatních neuznával. Přes můj nesouhlas s některými jeho názory a činy jsem přesvědčen, že byl hrdina. Zaplatil za to.“ A novinář Jiří Peňás po přečtení Placákových pamětí konstatoval: „Člověk, který žije eticky plnohodnotný život, má právo na své omyly a může se na čas ocitnout i na „špatné“ straně. Paradoxně jej tam může přivést velmi cenná a v Čechách vzácná vlastnost: absence životní vychytralosti.“

Radiodokument