Osudové ženy – Ema Destinnová (2017)

Přidal: Premek |

Duben 12, 2017

Šestý díl cyklu nazvaného „Osudové ženy“. Každý týden vám nabízíme portréty femmes fatales, žen, které ovlivňovaly politický i kulturní život. Tento díl připravila a slovem provází Magda Wdowyczynová. Autorem dokudramat je Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš.

Účinkují Sabina Remundová, Igor Bareš, Tereza Richtrová a Viktor Dvořák. Hostem byla historička umění Michaela Košťálová.

Natočeno 2017. Premiéra 14. 4. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). Repríza 28. 7. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 16. 7. 2022 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).

Alternativní verze názvu: Ema Destinová

Lit.: Wdowyczynová, Magda: Byla i v protirakouském odboji. Obklopená davy, zemřela doma osamělá, nepochopená. Osudové ženy: Ema Destinnová. In web ČRo 2 Praha, 14. 4. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Uznávali ji v cizině. Miloval ji císař Vilém II. i Caruso. Doma se k ní vděčně ale nechovali. A přes spoustu ctitelů lásku nepoznala.

„Jsem takový ubohý tvor, kterého v životě málokdo hladil, málokdo líbal… a který vždy tak žíznil po čisté, upřímné a nesobecké lásce,“ napsala Ema Destinnová (1878─1930) v dopise příteli Bedřichu Spurnému. Dnes se už skoro neví, že i na počátku její operní kariéry stálo fiasko.

Odmítnutí v Národním divadle

Ředitel Národního divadla Šubert ji nevybíravě odmítl, když se u něj v 19 letech ucházela o místo (1897). „Byla na jedné straně ráda. Protože jí to otevřelo cestu do světa. Ale taky byla velká vlastenka. A to, že nemůže hrát na půdě vlastního divadla, ji velmi rmoutilo. Šlo to s ní celý život,“ říká historička umění Michaela Košťálová.

V roce 1898 Destinnovou angažovalo věhlasná berlínská Dvorní opera. Hned na začátku zpívala třeba Agátu ve Weberově Čarostřelci, svoji oblíbenou Carmen nebo Mařenku z Prodané nevěsty. Jejím uměním byl okouzlený dokonce i císař Vilém II. Vrcholem pro ni bylo působení v Metropolitní opeře (1908–1916).

Miloval ji třeba Caruso

Tam pracovala s Toscaninim, Puccinim i Carusem. I když o ni všichni tři usilovali, zachovávala si profesionální odstup. Navíc za cizince by se prý jako vlastenka nikdy neprovdala.

„Caruso k ní měl nejvřelejší vztah. Hodněkrát se taky říkalo, že Caruso a Ema jsou božská dvojice a byli by i božská manželská dvojice. Caruso ji skutečně velmi miloval. Ale Destinnová si ho vážila jen jako umělce a přítele,“ popisuje Košťálová.

Vlastenka v odboji

Destinnová byla ale taky až do roku 1916 jako vlastenka v protirakouském odboji. „Spekuluje se, že když převážela tajné informace, byla zadržena na hranicích. Byl to ale trestný čin, za který tenkrát hrozil i trest smrti. Přežila jen díky přímluvě císaře Viléma,“ upřesňuje historička umění.

Destinnovou pak hlídali a internovali v jejím zámku ve Stráži nad Nežárkou. Věnovala se zvelebování zámku, sběratelství umění a psaní beletrie. Její velká pěvecká kariéra skončila, zbývaly jí už jen příležitostné nabídky. V roce 1923 se vdala za pilota Josefa Halsbacha.

Vzala si prvního, koho potkala

„Ono to bylo trochu zoufalství. Destinnová trpěla ke konci života velkými zdravotními obtížemi a podlehla depresi, že něco promeškala. Dalo by se říci, že se provdala za prvního Čecha, kterého potkala,“ vysvětluje Košťálová.

V této době byla pěvkyně v tíživé finanční situaci, způsobené zejména investicemi do rekonstrukce zámku ve Stráži. Zemřela po mrtvici v lednu 1930. Co z ní dělá osudovou ženu našich dějin?

Nedoceněná vlastenka

„Není to zdaleka jen její umění. Ale hlavně její vlastenectví, kterým výrazně zasáhla do naší historie. Udělala malé české zemičce brilantní reklamu všude po světě. Za hranicemi prosazovala Smetanu a další. Nejhorší na tom je, že naše země se jí nedokázala adekvátně revanšovat, když to potřebovala,“ myslí si Košťálová.

„Vždy byla svá. Šla za svým názorem, i když věděla, že by na to mohla doplatit. A doplatila. Šla za Masarykovým heslem Pravda vítězí. U ní to nebyla fráze. Ona podle toho skutečně žila.“ Vždyť taky „destiny“ znamená v angličtině osud nebo úděl.

Radiodokument