Portréty – Pavel Miljukov (2017)

Přidal: Premek |

Duben 29, 2017

Před sto lety se Rusko zmítalo v revolučním zmatku. Carský režim padl, prozatímní vláda byla slabá a země navíc byla ve válce. Všichni si přáli její rychlý konec – až na ministra zahraničních věcí Pavla Miljukova, který snil o ruských vojácích na Bosporu, v evropské části Turecka a dokonce v Řecku. Osudům zapomenutého ruského ministra budou věnovány dnešní Portréty. Moderuje David Hertl. Technická spolupráce Jitka Procházková.

Hostem historik Jan Adamec. Ukázky čte David Schneider.

Natočeno 2017. Premiéra 27. 4. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

Lit.: Hertl, David: Pavel Nikolajevič Miljukov – ministr bez politické intuice. In web ČRo Plus, 27. 4. 2017 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Dalo by se dlouho vypočítávat, koho všeho neměli ruští bolševici rádi. Na prvních místech takového seznamu by byla politická strana konstitučních demokratů, „kadetů“. V jejich čele stál Pavel Miljukov.

Demokracii, ale rychle, prosím

V roce 1906 se britský novinář a spisovatel Donald Mackenzie Wallace vydal do Ruska a vedl řadu rozhovorů s místními politiky. Zaujalo ho, že členové ruské Konstitučně demokratické strany tak často hovoří o britské parlamentní demokracii s monarchou v čele jako o svém vzoru. Mackenzie Wallace si ale všiml, že „kadeti“ směrem k vládě nešetří zdrcující kritikou.

Životu Pavla Miljukova se věnuje další pořad z cyklu Portréty. Hostem je historik Jan Adamec.

Snažil se vysvětlit, že ve fungujícím parlamentním systému je nutné nejen kritizovat, ale také s vládou spolupracovat. Domníval se, že v takovém případě by se za osm, deset let mohlo podařit vytvořit v Rusku základy skutečné parlamentní demokracie. „Cože, osm nebo deset let? Tak dlouho čekat nemůžeme,“ řekl mu jeden z čelných představitelů konstitučních demokratů.

„My v Anglii jsme na to čekali několik staletí,“ pokrčil rameny Mackenzie Wallace a ukončil rozhovor. Oním netrpělivým demokratem byl Pavel Miljukov (1859-1943), vynikající ruský historik a univerzitní profesor, který měl za sebou řadu pobytů ve vyhnanství a současně i mnohá turné po světových univerzitách.

Signál k únorové revoluci

Do politického dění se Miljukov zapojil coby člen Konstitučně demokratické strany na jaře 1905 a později byl zvolen do Státní dumy. Byl skvělým řečníkem s fenomenální pamětí (ovládal aktivně osmnáct jazyků) a navíc se schopností srozumitelně vyložit složité otázky, zejména zahraničně politické. Konstituční demokraté žádali, aby monarchie zůstala v Rusku zachována, ale aby pravomoci cara byly výrazně omezeny ústavou a fungujícím parlamentním systémem.

Někteří historikové se domnívají, že pro únorový pád carského systému v Rusku v roce 1917 byl klíčový projev právě Pavla Miljukova před Státní dumou 1. listopadu 1916. Před schůzí vyhodnotil Miljukov politickou situaci v Rusku tak, že čas pro spolupráci s vládou vyprchal. Jelikož v jeho vlastní straně radikálové volali po vzpouře, rozhodl se chopit iniciativy. Sepsal si veškerá známá zneužití moci vládou, jedno po druhém odsoudil a každé ukončil otázkou: „Je to hloupost, nebo zrada?“

Jeho projev se raketově šířil v opisech po celém Rusku (zveřejnění v novinách bylo zakázáno). Skutečnost, že státník tak opatrný jako Miljukov otevřeně užil ve spojení s činností vlády slova „zrada“, podle historika Orlanda Figese ruské veřejnosti stačilo k vytvoření názoru, že to skutečně zrada je. To Miljukovovým cílem nebylo: „Má řeč získala pověst prorevolučního varovného signálu a to jsem nechtěl. Ale nálada, která v mé zemi převažovala, mým slovům posloužila jako megafon.“

Válka za každou cenu

Jako asi nejznámější politická postava v zemi měl Miljukov důvod vidět se jako ministerský předseda demokratického Ruska. Jenže už samotný konec carského režimu Miljukova trápil: nechtěl pád monarchie – a skutečnost, že nástupnictví na trůnu se zřekl i velkokníže Michail, způsobila, že Miljukov odmítl docházet na zasedání vlády. Ale jeho straničtí kolegové ho nakonec přemluvili: Miljukov se v březnu 1917 stal ministrem zahraničních věcí.

Jeho zahraničně-politická orientace byla jednoznačná: prosazoval absolutní dodržení ruských válečných závazků bez ohledu na oběti (Miljukovův nejmladší syn dobrovolně narukoval a v první světové válce padl). Zatímco se v Rusku šířily protiválečné nálady, masově podporované levicí, Miljukov hovořil před poslanci o dobytí Konstantinopole a černomořských průlivů. Levicový tisk jej proto přezdíval „Dardaneljskij“…

Miljukovova pozice ve vládě se zakrátko stala neudržitelnou a na přelomu dubna a května 1917 byl nucen podat demisi. Bylo evidentní, že zcela postrádal schopnost vycítit, co obyvatelé země skutečně chtějí. „Jeho hlavní chybou byl nedostatek politické intuice. Jakousi logickou dedukcí došel k určitému závěru a lpěl na něm i poté, kdy bylo všem jasné, že ho nelze uskutečnit,“ napsal historik Richard Pipes.

Po bolševickém puči na podzim 1917 se pokoušel vytvořit jednotnou protibolševickou frontu, nakonec ale na podzim 1918 odešel přes Rumunsko do Anglie, aby se nakonec usadil v Paříži. Byl aktivní v ruském exilovém hnutí. Jeho paměti byly „už“ v létě 1988 v Sovětském svazu vyňaty ze seznamu zakázaných knih – jde totiž o skutečně dobře napsanou práci.

Radiodokument