Amundsen za pět korun (2006?)

Přidal: Premek |

Květen 16, 2017

Karel Moudrý. Fejeton.

Natočeno 2006 (?). Premiéra 9. 1. 2006 (ČRo Leonardo).

Lit.: Moudrý, Karel: Amundsen za pět korun. In web ČRo Leonardo, leden 2006 (text fejetonu). – Cit.: Nikdy jsem příliš nechápal, proč se o slavných lidech píše v den výročí narození nebo úmrtí. Ani jedno, ani druhé není obzvláštní osobní zásluha, čin hodný obdivu. V žádné rubrice „Výročí“, nenajdeme úvodní větu: „Slavný dramatik Tenaten, právě před sto lety, vstal z postele, pil kávu a okouněl z terasy na přírodu.“ My čtenáři, pozvaní k oslavám, bychom si mohli pomyslet, že velikán při tom okounění připadl na námět své další hry, která později otřese světovými jevišti, nebo vynalezl umyvadlo.

Jestliže dnes vzpomínám velikána, tak za a) proto, že v bedně před antikvariátem na Vinohradské třídě ležela smutně knížka „Amundsen – poslední Viking“ a na té bedně stálo také: 5 korun. Za b) proto, že je zima, takže se monografie hodila k roční době a vůbec, bylo mi líto hrdiny za pět korun. Do rozhlasové budovy jsem dorazil s pocitem, že bych měl u vchodu vztyčit vlajku na důkaz dobytí kýženého pólu, ale nejsem si jist, zda se to smí. Rovněž si nejsem jist, že dvě stanice cesty tramvají, kterou netáhli psi a mezi cestujícími se nevyskytoval lední medvěd, jsou dostatečným důvodem k tomu, aby lidstvo nikdy nezapomnělo na mou obětavost, hrdinství a průkopnický čin cestovatelství a vědy. A to i přesto, že jsem si vezl monografii o muži, který se vymykal z bezejmenného okolí tak silně, že – jak jinak – byl ctěn a slaven a pronásledován a hanoben, což spolu jaksi záhadně souvisí.

Například rozhodně nepatřil k oněm velikánům, kteří právě na terase, u koflíku s kávou, vymýšlejí hrdinská a patetická hesla, jako by právě dobývali nepřátelské zákopy nebo vztyčovali templářskou vlajku nad pokořeným hradem. Žil tak dobrodružně jako málokdo, a to z vlastního rozhodnutí. A přesto řekl, jen tak mimochodem, že věda stojí vždy nad dobrodružstvím, protože hrdinství považoval jen za přirozenou součást údělu.

Kdyby jižní pól ležel u Pardubic, dojel by tam lokálkou a namísto exotických Eskymáků by potkával bodré sousedy u piva nebo u perníku. Nešlo mu o to, stát se Tarzanem ledových plání, nýbrž o poznání.

A osud tomu chtěl, že se stal tvůrcem nebo přinejmenším spolutvůrcem lidských vzestupů, pádů i tragédií. Zvítězil v dramatickém souboji s Angličanem Robertem Scottem, když dorazil jako první k jižnímu pólu, a zanechal vyčerpané Scottově výpravě svou vlajku jako symbol ztráty všech nadějí a ne nadarmo zařadil Stefan Zweig právě kapitolu o této výpravě do knihy „Hvězdné hodiny lidstva“. Robert Scott a jeho muži, pronásledovaní téměř neskutečnou shodou nepříznivých okolností, podlehli soupeři a posléze krutosti ledových krajin. Ten příběh končí podobně neskutečným okamžikem smíření. Robert Scott, a to byl jeho poslední čin na tomto světě, přeškrtl věnování na deníku Mé ženě a napsal Mé vdově. Ostatně jeden z členů výpravy se prý ve vteřině smrti zvěčnělé mrazem usmíval.

Podobně dramatický byl i Amundsenův vztah i soupeření s Italem, jehož jméno je také dodnes v dost živém povědomí lidstva: Umberto Nobile. Když ztroskotala jeho vzducholoď Italia, zorganizoval Amundsen záchrannou výpravu. Odletěl s posádkou, která spolu se zásobami přetížila stroj, a od té chvíle o „posledním Vikingovi“ už vlastně není zpráv. Byl nalezen jen barel se stopami, které svědčí o tom, že posádka se pokoušela opravit ztroskotané letadlo, které muselo nouzově přistát. A tady končí poslední stopa.

A jak už to na tom našem světě tak chodí, pomlouvaný, ve jménu vědy a poznání zadlužený a zatrpklý Amundsen, obviněný i těsně před odletem z toho, že letí zachránit muže, s nímž ho rozdělily hluboké spory o budoucnost vzducholodí a budoucnost letadel, se rázem, jakmile zahynul, stal adorovaným hrdinou.

Umberto Nobile, zachráněný ledoborcem Krasin, mohl jeho památce alespoň zasalutovat. Osobní spory, jak řekl Roald Amundsen, končí ve chvíli ohrožení života.

Všechno, co říkám, činím vlastně z jiného důvodu, maje na mysli jinou oblast lidského bádání. Amundsenův životopis by měli číst rodiče jako doplněk o psychologii dítěte. Roaldovi rodiče chtěli mít ze synka spořádaného občana poklidného a zajištěného povolání. Kluk utíkal do přístavů a na paluby lodí.

Tím nemá být řečeno, že dítko, které mlátí do televizoru kladivem, se pokouší v návalu geniality rozbít atom, má tím být řečeno, že když dítě blouzní o korábech a výpravách do neznáma, nebývá dobře je nutit, aby se šlo vyučit dámským krejčím.

Ano, rodičové, dítě je také člověk.

Eseje, fejetony, přednášky