Řehoř, král podvodníků (2017)

Přidal: Premek |

Květen 22, 2017

60. díl z cyklu Historie českého zločinu. Elita mezi podvodníky. Mizí a zjevuje se v mnoha podobách a pod různými jmény. Je lapen, odsedí si dva roky ve vězení a znovu podvádí. Zejména půvabné ženy, klenotnické firmy, a dokonce i své příbuzné. Jmenuje se Antonín Řehoř a v patách mu byli ve 20. letech minulého století detektivové v Čechách, Německu i v Anglii. Příběh muže, který nám může připomínat podvodnické fígle i ze současnosti, zpracovala Jitka Škápíková. Odborná spolupráce emeritní policejní rada Miloš Vaněček.

Natočeno 2017. Premiéra 27. 5. 2017 (ČRo 2 Praha, 15:30 h.) v cyklu Historie českého zločinu. Repríza 31. 5. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 5. 9. 2020 (ČRo Plus, 13:05 h.).

Lit.: Taud, Rostislav – Škápíková, Jitka – Vaněček, Miloš: Řehoř, král podvodníků. Dopadl ho až Scotland Yard. Ale i jim vlastně unikl. In web ČRo, 31. 5. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Nešťastné ženy a vdovy nebyly jedinými oběťmi Antonína Řehoře. Kvůli jeho podivným transakcím s cennými papíry v Londýně si na něj došlápl i Scotland Yard.

Klenotník, ředitel Chicagofilmu, hoteliér v Buenos Aires, obchodní zástupce londýnské textilky, baron Raynmann z Einsensteinu, bývalý major rakouské armády a rytíř Řádu Marie Terezie… V jeho postavě se mísí skutečnost s vybájenými pohádkami senzacechtivých novinářů.

Antonín Řehoř vstoupil do dějin české kriminalistiky jako jeden z největších prvorepublikových podvodníků. Pocházel z chudých poměrů, z malé vesnice u Českých Budějovic. Jeho začátky nebyly slavné: drobné krádeže nebo podvody a nízké tresty.

Už v roce 1906 si za vykradení pokladny svého zaměstnavatele odseděl rok ve Vídni. Hned nato dostal šest měsíců v Lipsku, pak rok v Berlíně a další rok v Karlsruhe. Po návratu do Prahy dostal hned osm měsíců za vyloupení klenotnictví. Po propuštění začal okamžitě prodávat záhadný hasicí přístroj.

Ze zlodějíčka ředitel Chicagofilmu

Tvrdil, že je to úžasný vynález a vylákal od důvěřivců na půl milionu předválečných korun na to, aby mohl zahájit výrobu ve velkém. A zmizel v Americe. Tam to šlo nanovo: různá města, různé podvody. Trestní sazby po pár měsících. V roce 1922 dokonce v Saint Louis přepadl banku.

Po odsezení roku a půl a návratu do Prahy to „konečně“ rozjel ve velkém. Protože vystupoval vždy korektně, získal si důvěru vdovy po řediteli filmové půjčovny Chicagofilm a brzy firmě šéfoval. Nejdřív si vedl dobře. Uměl sehnat pro Prahu úspěšné kasovní trháky jako třeba film Tři mušketýři.

Napravený hříšník?

Ředitelování si ale dlouho neužil. Po dvou letech byl zatčen za podvod. Z majitelky Chicagofilmu vylákal 800 000, které skončily v jeho vlastní kapse. V únoru 1924 dostal dva roky. Po propuštění tvrdil, že se už napravil.

Když byl v roce 1927 na Národní třídě v Praze otevřen nový klenotnický obchod Jindřicha Pellera, všichni se divili, proč 25letý inženýr chemie podniká zrovna v klenotnictví. Taky na firmu brzo přišlo trestní oznámení dohromady od 40 věřitelů.

„Tajná“ konta ve všech pražských bankách

Podobizna Antonína Řehoře na výstřižku z dobového tisku. Podvedené ženy ho líčily jako „statného, krásného, s hlubokýma, krásnýma očima“. Ve skutečnosti byl obtloustlý, měl poďobaný nos a povislé tváře.

Obchodní zástupce firmy totiž bral od klenotníků do komisního prodeje cenné šperky. Zlato, platinu, brilianty ale obratem uložil do zastaváren a zástavní listy hned prodal dál. Tím podvodníkem byl Pellerův příbuzný Antonín Řehoř. Jenže po něm se slehla zem. Naposledy ho viděli 14. ledna 1929.

V jeho bytě našli seznam žen z celé republiky s připsanými poznámkami, kolik má která z nich věna. Ukázalo se, že Řehoř celou dobu odpovídal na inzeráty nešťastných žen a mámil z nich peníze. Konto si otevřel ve všech pražských bankách a peníze na ně uložil po malých částkách. Nikomu se to nezdálo divné.

Život neznámého barona v Londýně

Případu se chytily noviny (prohlédněte si výstřižky). Psaly zaručené zprávy o tom, že se Řehoř ubytoval na tři dny ve Vídni pod falešným jménem Josef Reiss a údajně má namířeno do Řecka. Jinde se psalo o Jižní Americe, v Buenos Aires že kupuje hotel. Kriminalisté byli bezradní.

Vyrovnání s věřiteli se ujal známý a velmi zkušený advokát JUDr. Jozífek. Na začátku dubna 1929 se v Taussigově restauraci Grand v Celetné ulici sešlo celkem 40 poškozených firem od nás a 30 ze zahraničí. Jozífek jim navrhl vyrovnání na 35 %, což všichni (neradi) museli přijmout.

Počátkem 30. let se Antonín Řehoř usadil v Londýně. Vedl přepychový život. Jako baron Raynmann z Einsensteinu, bývalý major rakouské armády a rytíř Řádu Marie Terezie, se ubytoval v nejdražším hotelu, pořádal snídaňové dýchánky a lidé z vyšší společnosti u něj byli jako doma.

Nastupuje Scotland Yard

A on dál tahal peníze z osamělých žen a vymýšlel prapodivné obchodní transakce. Dokonce nakrátko odjel do Čech. Jako zástupce textilní továrny chtěl do Londýna propašovat množství látek a zpeněžit je v zastavárnách. Jenže londýnské zastavárny po něm chtěly účet. Tehdy se o něj začal zajímat Scotland Yard.

V srpnu roku 1938 se Řehoř zodpovídal před policejním soudem v Bow Street, protože na něj přišlo udání kvůli neopatrné transakci s cennými papíry. Řehořův advokát žádal o dočasné propuštění na slouženou kauci. K tomu ale po zakročení Scotland Yardu nedošlo a jednání bylo odročeno.

Zachránila ho válka

Po devíti letech od podvodu s klenotnictvím přijde do Prahy žádost o zaslání fotografie hledaného Antonína Řehoře. Policejní ředitelství v Praze pak žádalo o Řehořovo vydání do Československa. K tomu ale nikdy nedošlo.

S nástupem fašismu a druhou světovou válkou zmizel Antonín Řehoř z hledáčku prvorepublikové policie a jeho další osudy nejsou známy. Pravděpodobně využil válečných zmatků a po propuštění v Anglii se v kterémkoliv ze států světa nejspíš objevil znovu jako šarmantní podvodník…

Účinkují: Vladimír Hrabal, Pavel Batěk, Petr Oliva, Eva Kodešová, Ivo Theimer, Tomáš Pavelka, Miroslav Hruška, Kateřina Fixová
Scénář: Jitka Škápíková a Miloš Vaněček
Režie: Jaroslav Kodeš
Zvuk: Petr Šplíchal

Radiodokument