Příběhy 20. století – Jan Beneš (2017)

Přidal: Premek |

Červen 5, 2017

Před deseti lety 1. června 2007 si vzal život jedenasedmdesátiletý spisovatel Jan Beneš. Byl oponentem komunistického režimu, politickým vězněm a exulantem. Také aktérem soudního procesu „Beneš-Tigrid-Zámečník“. Připravil Adam Drda.

Natočeno 2017. Premiéra 4. 6. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h). K poslechu zde.

Lit.: Drda, Adam: Politický vězeň „zlatých 60. let“. Spisovatel Jan Beneš a „jeho“ velký proces. In web ČRo Plus, 4. 6. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Před deseti lety, přesně 1. června 2007, si vzal život jedenasedmdesátiletý spisovatel Jan Beneš. Nebývá příliš často připomínán, zůstal ve stínu populárnějších a společensky stravitelnějších literárních vrstevníků, což je příznačné. A je to škoda.

Beneš nebyl „jen“ oponent komunistického režimu, politický vězeň a exulant, ale také výrazný autor a důležitý aktér pozoruhodného soudního procesu, který začal (a to je další, 50. výročí) v červenci 1967. Proces „Beneš-Tigrid-Zámečník“ patří k událostem, které potvrzují, že 60. léta v Československu byla sice dobou procitání a uvolnění, nicméně jsou-li líčena jako „zlatý věk“, je to – mírně řečeno – přehnané.

V Příbězích 20. století jsme se už osudu Jana Beneše věnovali – teď se při příležitosti výročí jeho smrti k tématu vracíme. Pro náš pořad a archiv sdružení Post Bellum s ním Martin Kroupa natočil jeden z posledních velkých rozhovorů.

Krádež spodků a podvracení bojové morálky

Jan Beneš se narodil v Praze 26. března 1936. Jeho otec, legionář a armádní důstojník Bohumil Beneš patřil k protinacistickým odbojářům, stejně jako děd z matčiny strany, jehož Němci popravili.

Budoucí spisovatel vystudoval střední umělecko-průmyslovou školu (hračkářský obor), chvíli pracoval jako výtvarník, ale už v roce 1958 byl během „výkonu“ vojenské služby zatčen a na dva roky uvězněn za krádež samopalu (nedovolené ozbrojování a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví). Později prohlásil, že trest dostal „za podvracení bojové morálky mužstva, nedovolené ozbrojování a krádež vojenských podvlékaček“.

Historik Petr Koura v časopise Paměť a dějiny o Benešovi píše: „Ačkoliv činy, za něž byl odsouzen, nespáchal (v kasárnách nebyl přítomen, i když měl službu), jeho čest mu nedovolila vyvázat se před soudem ze zodpovědnosti a uškodit tak svým spoluobviněným. Trest si odpykával jak ve věznicích (Ilava, Olomouc, Ruzyň), tak ve vězeňských táborech na Mostecku, kde pracoval jako horník v dolech.“

Když se Beneš vrátil z vězení, živil se jako kulisák v loutkovém divadle, odkud byl po dvou letech vyhozen pro „nedovolenou uměleckou činnost“. Spočívala v tom, že začal psát. V roce 1963 vydal první sbírku povídek Do vrabců jako když střelí (1963), následovaly knihy Situace (1963) a Disproporce (1969).

Benešův „vězeňský“ román Druhý dech byl v roce 1963 z rozhodnutí ideologického oddělení ÚV KSČ zakázán, poprvé vyšel anglicky v USA (1969), česky ve Švýcarsku (1974), u nás teprve po pádu komunismu. Petr Koura ve výše zmíněném textu cituje slova Grahama Greena, jehož Benešova próza nadchla: „Přečetl jsem si román Druhý dech s velkým požitkem. Každé vyprávění o pracovních táborech stojí nutně v Solženicynově stínu, ale pro mne je Druhý dech lepší knihou než Ivan Děnisovič.“

Případ „Tigrid-Beneš-Zámečník“

Ve druhé polovině 60. let se Jan Beneš (mimo jiné člen redakční rady časopisu Tvář) znovu ocitl ve vězení, především kvůli „udržování styků“ s exulantem Pavlem Tigridem (pro komunistické funkcionáře nepřítelem číslo jedna) a kvůli zasílání textů do jeho pařížského časopisu Svědectví.

Po letech k tomu řekl: „Odsouzen jsem byl za povracení republiky, které spočívalo ve sbírání podpisů pod petici za mimořádný sjezd spisovatelů (to bylo v roce 1965), kterou nakonec podepsalo 365 prozaiků a básníků. A pak také za to, že jsem tiskl v zahraničí bez povolení československých úřadů své literární a žurnalistické práce. Například zpráva o tom, že se na Václaváku objevilo Cinzano – což byla tehdy samozřejmě bomba, že jo, hle, kapitalismus se vrací! – byla hodnocena jako zpráva hospodářského charakteru ohrožující bezpečnost republiky.“

O co tedy šlo? Popsáno zjednodušeně a stručně, Jan Beneš byl divoká povaha a dvakrát si nelámal hlavu s konspirací. V roce 1965 se jeho kamarád, student FAMU Jan Zámečník, dostal na delší dobu do Paříže a Beneš přes něj posílal různé texty Pavlovi Tigridovi. Příliš to nemaskoval, a jelikož opatrný nebyl ani zkušenější Pavel Tigrid, Státní bezpečnost začala brzy sledovat Beneše i Zámečníka, kterého se jí podařilo dostat lstí zpátky do Prahy.

Oba byli zatčeni a tím odstartoval soudní proces, který měl podle plánu prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta Antonína Novotného demonstrativně odhalit „hlavního osnovatele nepřátelské činnosti proti ČSSR“ (tj. Tigrida) a potrestat jeho české přisluhovače. Případ se však KSČ i Státní bezpečnosti z různých důvodů vymkl z rukou.

Vyvolal mezinárodní pozornost a obžaloba pod tlakem překvalifikovala Benešovo obvinění z velezrady na podvracení republiky. Prokurátorem v procesu, který se konal v červenci 1967, se stal zločinec známý z procesů v 50. letech, Karel Čížek. Spisovatel nakonec dostal pět let natvrdo a vyobcovali ho ze Svazu spisovatelů (přičemž proti jeho vyloučení hlasovali prý jen dva lidé, Hela Volanská a Václav Havel).

Vítězství to však pro konzervativní komunistickou kliku nebylo: Zámečníka soud zprostil obvinění a jak píše Petr Koura: „Benešova kauza zásadním způsobem působila na radikalizaci veřejného mínění v Československu. V jejím důsledku též prokazatelně došlo k odvolání Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, což byl začátek pádu tohoto komunistického politika. Nástup tzv. reformního procesu přináší Benešovi svobodu – 22. března 1968 mu Antonín Novotný uděluje milost, což je zároveň poslední akt jeho prezidentského úřadování.“

Učitel špionů

Rok po sovětské okupaci odešel Jan Beneš s manželkou do emigrace. Jeho děti byly zadržovány v Československu – a s rodiči se shledaly teprve po deseti letech. Beneš žil v USA, kde se živil nejdřív jako dělník, později přednášel na různých univerzitách a učil také češtinu, dějepis a zeměpis na armádní škole Defense Language Institut v Monterey v Kalifornii, kde mimo jiné sepisovatl učebnice pro americké zpravodajské důstojníky.

Vydal další knihy, mimo jiné prózu Zelenou nahoru (1977). V Československu se mezitím Jana Beneše chopili televizní propagandisté a vytvořili podle něj postavu básníka-ničemy Daneše, kterou v Třiceti případech majora Zemana zahrál Petr Štěpánek.

Domů se Beneš vrátil na počátku 90. let – jako aktivní antikomunista, „amerikanofil“ a zároveň „vlastenec československý“. K tomu říkal (v roce 2001 v rozhovoru pro Lidové noviny): „Je velký rozdíl mezi vlastenectvím a nacionalismem. Nacionalismus je jeskyně, na jejímž konci čeká český neandrtálec s klackem.“ Vyjít s Janem Benešem nebylo jednoduché: byl aktivní a zároveň konfliktní člověk, čas od času ve svatém zápalu dělal problematické věci, nicméně vždycky byl důvod si ho vážit.

Radiodokument