Prázdniny na doživotí (2017)

Přidal: Premek |

Červen 6, 2017

Franziska Dorau. Jak se v Thajsku starají o evropské pacienty s demencí. Dokument o německých a švýcarských pacientech, kteří mají Alzheimerovu chorobu a léčí se v pečovatelském domě ve vesnici Faham. Autorka dokumentu sleduje všední rytmus dne v pečovatelském domě, ale také motivace rodinných příslušníků, které vedly k umístění rodičů do tak vzdálených míst. Z angličtiny vybrala a přeložila Viola Ježková. Technická spolupráce Milan Křivohlavý a Roman Špála. Režie české verze Viola Ježková.

V českém znění účinkují Irena Pulicarová, Alena Zemančíková, Eva Čechová, Michal Čunderle, Viola Ježková, Olga Cieslarová, Marika Pecháčková, Markéta Kaňková a Václav Trojan.

Natočeno 2017. Premiéra 7. 6. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.) v cyklu Rakouský rok a Radiodokument. K poslechu zde.

Lit.: Schusterová, Kamila: Prázdniny na doživotí. Jak v Thajsku pečují o evropské pacienty s demencí. In web ČRo 3 Vltava, 8. červen 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Dokument o německých a švýcarských pacientech, kteří mají Alzheimerovu chorobu a léčí se v pečovatelském domě ve vesnici Faham. Autorka dokumentu sleduje všední rytmus dne v pečovatelském domě, ale také motivace rodinných příslušníků, které vedly k umístění rodičů do tak vzdálených míst.

Jak jsem si vybrala toto téma?

O domě s pečovatelskou službou v Thajsku jsem se poprvé dověděla z letáku, který ležel v mojí poštovní schránce. Obyčejně letákům nevěnuji pozornost, ale tento měl pro mě zajímavý náboj. Byla jsem šokována skutečností, že existují lidé, kteří jsou ochotni odeslat svoje staré a desorientované příbuzné na druhý konec světa, nejenom do cizí země, ale i do velmi odlišné kultury. Zároveň způsob péče, jakási „politika péče, kterou leták popisoval, vypadala opravdu dobře. Poměr mezi pacientem a pečujícím byl s Evropou nesrovnatelný, sliboval tři pečující na jednoho pacienta, a taky zdůrazňoval velmi pozitivní vztah thajských pečovatelek k starým lidem, což se mi zdálo poměrně uvěřitelné.

Neméně poutavým byl další detail, který leták zmiňoval, šlo o příběh matky Martina Woodtliho, která byla schopna přenést své vzpomínky z předchozího života ve Švýcarsku do nového prostředí. Stávalo se jí, že rozpoznávala místa svého dětství na místech v Chiang Mai. To byl velmi zajímavý moment i z vědeckého hlediska, proto jsem se o tom chtěla dozvědět víc.

Příběh vykazoval mnoho ambivalence, proto mi přišlo dobré pokusit se vytvořit o tom feature (anglický ekvivalent pro autorský audiodokument).

Cesta a natáčení

Nejdříve ze všeho jsem kontaktovala Martina Woodtliho, zdali by bylo možné v jeho pečovatelském domě natáčet. Jeho reakce byla pozitivní, kontaktoval příbuzné pacientů ohledně jejich souhlasu, a když všichni souhlasili, domluvili jsme se, že přijedu na týden a budu tam natáčet.

Předtím, než jsem odjela do Thajska, jsem se ve Vídni sešla s několika neurology a experty v oblasti ošetřovatelství. Tyto lidi jsem v dokumentu nevystupují, ačkoliv měli mnoho zajímavých poznatků, ve výsledném tvaru jsem preferovala živé scény a atmosféry.

V Chiang Mai jsem chtěla strávit čas Vánoc, protože tehdy tam mělo být na návštěvě i dost příbuzných. Plánovaný dokument měl určitě zprostředkovat i jejich perspektivu.

V prosinci 2011 jsem odletěla do Thajska. Téměř všech sedm dní jsem strávila výhradně v prostoru Baan Kamlangchay, sousedství domků, kde pacienti žijí. Skoro celou dobu jsem natáčela. Pro tvorbu dokumentu to byla naprosto ideální situace, možnost trávit veškerý čas na jednom místě, s lidmi o kterých natáčím.

Byla jsem s nimi doma, procházela se s pečovatelkami i pacienty po ulicích, jedla jsem s nimi, odpočívala jsem s nimi v zahradě, doprovázela jsem je v jejich programu.

Jak jsem postupovala?

Tímto způsobem jsem nasbírala hodiny a hodiny materiálu, z něhož se bohužel některé zajímavé epizody, jako například návštěva parku pro slony, do výsledného dokumentu nevešly.

Mým záměrem bylo nasbírat co nejvíce živých scén, myslím si totiž, že živé scény jsou to, co odlišuje dokument od ostatních žánrů. Mám za to, že scéna je něco, co má sílu se skutečně do posluchače otisknout.

Další nedílnou součástí mého záměru byly rozhovory. Jak ovšem dělat rozhovory s pacienty v různých stádiích demence? Naštěstí jsem potkala Elisabeth a Viktora, dva pacienty, kteří byli schopni mluvit. Všichni ostatní byli již v neverbálním stádiu demence. Kdybych nepotkala Elisabeth a Viktora, dokument by vypadal úplně jinak. Ale i natáčení s nimi mělo svá specifika. A tak jsem se každý den opakovaně představila a řekla jsem jim, že natáčím rádiodokument o nich a o tomto domově. Oba si vždy mysleli, že jsem ošetřovatelka.

Důležité ale bylo, že mě poznávali po emocionální, citové stránce. Ačkoliv zapomínali, co tam přesně dělám, důvěřovali mi. Někteří pacienti v neverbálním stádiu reagovali na mikrofon s velikou zvědavostí, chtěli se ho dotýkat, ale když jsem si je chtěla vyfotografovat, silně to odmítli. Byla jsem ráda, že mým nástrojem je mikrofon, nikoliv kamera.

S ošetřovatelkami jsem se také spřátelila, strávila jsem s nimi poměrně dost času, takže když jsem s nimi dělala rozhovor o jejich rodinném zázemí i pracovní pozici, bylo to v přátelském a otevřeném duchu.

Martin Woodtli, zakladatel domu Baan Kamlangchay, mi hned první den ukázal, kde co je a následné dny mi pomáhal s organizačními věcmi. Rozhovor s ním jsem dělala až úplně poslední den, a tehdy mi vyprávěl příběh svých rodičů. Čili, dlouhou dobu pro mne představoval organizační pomoc a až na samém konci mého pobytu se stal někým se silným a hlubokým osobním příběhem. Tuto skutečnost jsem zachovala i ve struktuře dokumentu, jako charakter se objevuje až v poslední třetině, do té doby je prostě průvodcem. Myslím, že je to překvapivé i pro posluchače.

Nejobtížnější bylo najít příbuzné, kteří by byli ochotni sdílet své zkušenosti i motivace. Na vánoční oslavy bohužel přijela jen jedna starší dáma a ta se natáčení účastnit nechtěla. Takže mi nakonec pomohl opět Martin. Našel příbuzné ve Švýcarsku, kteří byli ochotni se mnou mluvit. A tak jsem v lednu letěla do Švýcarska za Christiane a Jaqueline. Tato prostorová vzdálenost se nakonec ukázala pro dokument jako velmi dobrá, lépe vystihovala pravou podstatu vztahů, protože oni se skutečně nevídají, žijí odděleně na jiných kontinentech.

Formální struktura dokumentu

Ve výsledném tvaru jsem se pokusila vytvořit konstantní pohyb mezi blízkostí (close up), intimitou a panoramatem, fakty a politickou dimenzí celé situace. Doufala jsem, že skrze osobní příběhy mohu zároveň, v obecnější rovině, zobrazit globální problémy péče o zdraví. Etické otázky, které s tímto tématem souvisí, tak nabývaly na váze.

Proč vyprávím příběh v první osobě singuláru?

Nechtěla jsem se v dokumentu udělat neviditelnou. Šlo o můj výzkum, investigativu, od počátku jsem si potřebovala skrze natáčení vytvořit nějaký postoj, nebyla jsem neutrální pozorovatel, byla jsem do toho emocionálně vtažena. Příběh, který vyprávím, je mým subjektivním hlediskem, proto jsem chtěla, aby to posluchač celou dobu věděl a dostal otevřenou možnost si spolu se mnou pokládat otázky a hledat odpovědi.

Autorka: Franziska Dorau Původní název dokumentu: Life´s Holiday – über die Pflege europäischer Demenzkranker in Thailand, 2012 Z angličtiny vybrala a přeložila Viola Ježková.

Radiodokument