Příběhy 20. století – Magdalena Horetzká (2017)

Přidal: Premek |

Srpen 1, 2017

Připravil Adam Drda.

Hovoří Magdalena Horetzká.

Natočeno 2017. Premiéra 30. 7. 2017 (ČRo Plus, 20:10 h). K poslechu zde.

Lit.: -adr- (= Drda, Adam): Lidi, vy to nevidíte? Vždyť nás vezou na smrt! Příběh Magdaleny Horetzké. In web ČRo Plus, 30. 7. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Zbytečně utíkáš, zbytečně se bráníš, svému osudu se neubráníš – tak přeložila Magdalena Horetzká jednu z písní maďarské zpěvačky, hvězdy 30. let Katalin Karády. Ten text si vybrala jako motto svého příběhu.

Magdalena pochází ze slovenské židovské rodiny, přežila Osvětim a další nacistické lágry; Katalin Karády byla v roce 1944 zatčena a vězněna, po válce dostala za pomoc Židům ocenění Spravedlivý mezi národy.

Magdalena Horetzká se narodila 18. prosince 1922 ve slovenské obci Šurany. Maminka Gizella Horetzká byla švadlena, otec Zikmund pracoval ve mlýně jako účetní. Doma mluvili slovensky, maďarsky, německy.

Vychodila židovskou obecnou školu a měšťanku, z obchodní školy v Nitře ji po roce 1939 pro židovský původ vyloučili. Když roku 1942 začaly transporty Židů ze Slovenska, šli do nich mezi prvními příbuzní paní Horetzké.

Tou dobou Magdalena onemocněla smrtelnou Simmondsovou nemocí (onemocnění části mozku). Přes známé a rodinu se dostala do Maďarska, kde ji lékaři zachránili život. Její případ byl v té době jedním z devíti na světě, u nichž se náročná operace zdařila. Nedlouho poté však Magdalenu legitimovali četníci, když šla na kontrolu do budapešťské nemocnice – a jako Židovku ji vypověděli ze země.

Zpěvačka a herečka Katalin Karády, kterou si Magdalena Horetzká oblíbila, byla maďarská hvězda 30. let. Koncem války ji zatklo a mučilo gestapo kvůli špionáži – přežila, a protože před zatčením pomáhala smrtelně ohroženým židovským rodinám, dostala po válce ocenění Spravedlivý mezi národy. Katalin Karády byla nežádoucí i pro komunistický režim: roku 1951 odešla z Maďarska do exilu, žila v Brazílii a zemřela roku 1990 v New Yorku.

„Naložili nás do policejního vozu a odvezli do věznice v Mošoni. Nevím přesně, jak dlouho jsme tam byli. Po jednom hodném hlídači jsme poslaly lístek domů. V Šuranech naproti našemu domu bydlel kožešník pan Dvorský, kterého maminka požádala, aby nám pomohl. Tento pán vzal doklady své manželky a dcery, takže moje teta byla jako jeho manželka a já jako jeho dcera. A tak jsme se přes kontroly dostaly do Nových Zámků. Doma v Šuranech jsem se měla každý den hlásit na četnické stanici.“

Z katakomb v Komárnu do Osvětimi

V dubnu roku 1944 zřídili Němci v Šuranech ghetto, kam musela i Magdalenina rodina. Po dvou měsících nucených polních prací a života v přeplněných bytech byla i s rodiči odvezena do Komárna, do vojenských podzemních kasáren.

„Z těch katakomb nás odvedli na nádraží v Komárně, kde už stály dobytčí vagony… Mysleli jsme, že nás vezou na práci. Můj otec dostal po cestě ve vagonu nervový šok a začal křičet: ,Lidi, vždyť nás vezou na smrt! Vy to nevidíte, vždyť nás vezou na smrt!‘ Němci dělali všechno za šera. Ještě za šera vlak zastavil, otevřely se dveře vagonu a postavy v pruhovaných šatech nás za řevu: ,Rychle, rychle, rychle!!!‘ vyhnaly z vagonů. Byli jsme v Osvětimi-Birkenau. Chtěli jsme jako rodina zůstat pospolu, ale byl tam takový zmatek, že jsem se držela jen sestřenice Julie. A ztratila jsem ostatní. To bylo naposled, co jsem viděla své rodiče.“

Magdalenin popis osvětimského vyhlazovacího tábora, všudypřítomné krutosti, hladu a kouřících komínů krematorií se v ničem neliší od vzpomínek jiných přeživších.

„Naproti našemu appelplatzu byly ostnaté dráty a za nimi muži, kteří neměli šatstvo. Už z nich byly jen kostry. Viděly jsme tam také takové žebřiňáky, na které nakládali mrtvé, a když je na ten vůz házeli, znělo to, jako když spadne kus dřeva na zem. A odváželi je. Jedna žena se ze zoufalství vrhla na ty dráty, nabité elektřinou.“

Na paži vytetovali Magdaleně Horetzké číslo A 21702. Pak ji, spolu se sestřenicí Julií, odvezli do pracovního tábora Krakov-Plašov: „Kamenolom. Hrozný lágr. Jediné štěstí, že tam nebyla plynová komora. Bydlely jsme v dřevěných barácích, které byly plné blech, myší a krys. V kamenolomu jsme nosily kamenné kvádry, jeden kvádr vždy po dvou. Nebo jsme kopaly zem. Bezvýznamná práce, jen trýznění.“

V Plašově se Julie a Magdalena rozdělily: Julie onemocněla, Magdalena jí nosila jídlo, ale záhy ji odvezli zpět do Osvětimi: „Zase nám ostříhali vlasy, které mezitím dorostly. Vyhnali nás ven na mráz, musely jsme se postavit do kruhu. A začala selekce. Vybírání: kdo bude žít a koho pošlou do plynu. Obcházel nás lékař-vrah Mengele. Myslela jsem si, že je konec, že si určitě všimne mých jizev po operaci. Děvčatům se ale podařilo mne částečně zakrýt, Mengele ty jizvy neviděl.“

Cesta do Sudet – tábor Ober Altstadt

Za nějaký čas zařadili Magdalenu do dalšího transportu. Cílem se stal pracovní tábor v českých Sudetech Ober Altstadt – Horní Staré Město poblíž Trutnova. Vězeňkyně posílali do místní textilky.

„V továrně jsem pracovala u stroje, kde se za chodu musely navazovat nitě a dolévat olej do stroje. Pracovala jsem od dvou hodin odpoledne do dvou do noci. Dohlížela na nás také jedna esesačka, která nebyla špatná. Byla z toho města a později jsme se dozvěděly, že byla bez práce a někdo jí nabídl, aby se dala k SS. Nosila vězňům z domova obvazy a jídlo, věděla, že ji neudáme. Měla spory s jedním esesákem, kterého jsme potkaly již v Plašově. Byl krutý, neustále se oháněl revolverem a pořád nás někam hnal jak dobytek.“

V Horním Starém Městě se Magdalena nakazila skvrnitým tyfem. Byla přeřazena na nemocniční blok, kde se o ni starala ruská lékařka, která jí sehnala potřebné léky. Když se blížila Rudá armáda, nahnali dozorci vězeňkyně několik kilometrů přes kopec a les k Trutnovu na kopání zákopů.

„Kromě zákopů nás také někdy vzali na třídění brambor. Když jsme se pak z této práce vracely, esesačky nás kontrolovaly, jestli nějaké brambory nekrademe. Protože jsem byla velmi vyhublá, až mi vyčnívala žebra, tak si jednou při prohlídce esesačka myslela, že mám brambory schované pod blůzou. Hned jsem dostala ránu do hlavy a v krvi jsem ležela na zemi, bez brambor.“

Lágr osvobodili sovětští vojáci. Magdalena Horetzká vážila 29 kilogramů. Když se za několik týdnů vrátila na Slovensko, zjistila, že nikdo z příbuzných nepřežil. V domě, kde bydlela před válkou, žil nový majitel, rodinný majetek lidé rozkradli. Vrátila se jen sestřenice Julie, spolu se odstěhovaly do Budapešti, a v roce 1947 odjela Magdalena za kamarádkou do Karlových Varů, kde prožila většinu života. Zemřela letos, ve věku nedožitých 95 let.

Radiodokument