Každému svého hada (2003)
Boris Vian. Rajská groteska. Překlad a rozhlasová úprava Patrik Ouředník. Hudba Miroslav Kořínek. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Hana Kofránková.
Osoby a obsazení: Bůh (Jiří Lábus), Adam (Jan Jiráň), Eva (Jaroslava Kretschmerová), had (Petr Vacek), Gabriel (Pavel Nový), andělé (Marek Eben, Jiřina Mencáková, Markéta Plánková, Barbora Popelková, Jana Sováková, Petr Vršek, Daniel Šváb a Miroslav Kořínek).
Premiéra 11. 3. 2003 (Vltava, 21:30 – 22:05; 32min.). Repríza 7. 10. 2010 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Hra pro tento večer; 18. 6. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra.
Lit.: Pekárek, Hynek: Boris Vian: Každému svého hada. In web ČRo 3 Vltava, 7. říjen 2010 (anotace + rozhovor s překladatelem). – Cit.: Boris Vian byl legendární spisovatel, jazzový muzikant a vynalézavý skandalista. Boris Vian byl však také dramatik. V této úloze vám ho představí Český rozhlas 3 – Vltava ve čtvrtek 7. října ve 20.00 hodin. Ve hře Každému svého hada podal Vian po svém biblickou příhodu o Adamovi a Evě a vyhnání z ráje. V inscenaci Hany Kofránkové uslyšíte populární herce pražské Ypsilonky, mimo jiné Marka Ebena, Jaroslavu Kretschmerovou a Petra Vacka. Hra byla natočena v roce 2003.
Rozhovor s překladatelem hry Patrikem Ouředníkem
S aktovkou Borise Viana se jako překladatel setkáváte již podruhé. V roce 1981 jste ji vydal pod názvem Adam, Eva a třetí sex ve „vranovském“ výboru v Jazzové sekci. Nový překlad s názvem Každému svého hada je překladem jedné z verzí této hry. Čím se verze od sebe odlišují a je vůbec běžné, že Vian psal svoje dramatické práce ve více verzích?
S tímhle Vianovým textem se vlastně setkávám potřetí: vyšel už předtím v cyklostylovaném samizdatu, který jsem v neuvěřitelném nákladu 100 výtisků vydal v roce 1978. Co se týče originálu, existuje ve třech verzích, což je u Viana vzácné. Každému svého hada je v pořadí první; Vian pak postupně text osekal, vyrušil zpívané pasáže a obecně kabaretní polohu.
Pamatuji se, že když váš výbor v Jazzové sekci vyšel, šel z ruky do ruky. Vian byl tehdy pro nás, kteří jsme v letech normalizačního bezčasí prožívali studentská léta, autorem, kterým se dnes módně říká kultovní. Po dvaceti letech nejspíš Viana každý čteme zase trochu jinak – už proto, že vymizel opojný pocit z trhání zakázaného ovoce. Objevujete vy dnes ve zralejším věku ve Vianovi něco nového, nebo v něm stále nacházíte stejné hodnoty jako předtím?
Kultovním autorem bývají spisovatelé u puberťáků – a co jiného jsme byli než zastydlí puberťáci, co jiného člověk vůbec mohl být, pokud se nechtěl ruče normalizovat? Kultovním autorem se Vian nicméně může stát kdykoli a kdekoli. Všichni jeho románoví hrdinové – Colin, Wolf, Angel atd. – sdílejí tutéž neschopnost přistoupit na kódy a normy života v dospělosti, jinými slovy nemožnost normalizovat svůj život. Což se puberťákům bude vždycky líbit. To, co jim uniká, je ironie, s jakou Vian pojímá ve svých knihách narcisismus adolescence – a fakt, že to, co vnímají jako kritiku dospělosti, je prostě kritika společnosti jako takové. Infantilnost, již Vian povyšuje na svébytnou poetiku, je dvousečnou zbraní: může být obranou a únikem před světem dospělých – viz Pěna dní –, ale také mechanismem, který dotyčný svět dospělých uvádí do chodu – viz Svačinka generálů. Za druhé se Vianova poetika neodehrává pouze na rovině „úniku před světem“. Je rovněž – a dle mého především – reakcí na scientismus 20. století. Jazykové a metaforické hrátky, natolik přítomné a hojné, že nás svádějí k tomu, posuzovat je samy o sobě, jsou hybnými pákami mechanismu, který pozvolna vytváří paralelní svět: okenní tabulky rostou, elektrické zvonky kousají do prstů, člověk zapouští kořeny, místnosti se smrskávají, zdi se přibližují, deky se láskyplně tulí ke spáči, z lidských těl klíčí pušky atd. Pozor: to není surrealismus, jak se nám snaží namluvit autoři popisek v Nových knihách a všelicí ti kritikové, kteří žijí v domnění, že Psohlavce napsal André Breton. S Vianem romanopiscem se pohybujeme v žánru zvaném antiutopie, či přesněji řečeno dystopie – přičemž racionalita vianovského dysfunkčního světa je neprůstřelná.
Jak čtou Viana Francouzi? Je pro ně stále bouřlivákem a skandalistou, nebo už je moderním klasikem?
Moderním klasikem je Vian zcela jistě, což nikterak nevylučuje vnímat ho jako bouřliváka. To jen v českých luzích a hájích si člověk musí vybrat, klasik, nebo bouřlivák.
V Čechách se Vianovy hry inscenují zřídka. A co ve Francii? Je Vian dramatik stejně oblíbený jako Vian romanopisec?
Mám dojem, že Vianovy hry jsou na programu dost pravidelně, přinejmenším Budovatelé říše.
V České republice se veřejnoprávní rozhlas musí v posledních letech vyrovnávat s upadajícím zájmem posluchačů. Citelně se to dotýká právě kulturního vysílání. Máte povědomí o tom, jaké je postavení obdobného typu vysílání ve Francii? A – vím, že jste pravidelným posluchačem France-Culture – čím by se podle vás mohla naše stanice od francouzských kolegů inspirovat?
Státních stanic je ve Francii osm nebo devět; čtyři z nich jsou tradičně vnímány jako ilustrace francouzského pojetí veřejného rozhlasu. Kulturní pořady jsou ve větší nebo menší míře zastoupeny všude; France-Culture je jim zasvěcena cele. Sledovanost je tuším okolo půl druhého procenta. S tím, že to, co zpravidla nazýváme „intelektuální náročností“, je – přinejmenším u jistého počtu pořadů – nesrovnatelné s jakoukoli jinou francouzskou stanicí a tím méně s Českým rozhlasem. Což není kritika Českého rozhlasu, toliko konstatování. Nevím, zdali ve světě existuje jiná rozhlasová stanice, která by po dva týdny vysílala Derridovy přednášky či sérii rozhovorů s Lévi-Straussem, Ricoeura nebo Sloterdijka atd. Nevím, kolik by se jinde ve světě našlo posluchačů, kteří by nadšeně zavyli při pohledu na rozhlasový program nabízející dvouhodinový pořad o urbanistice na přelomu 18. a 19. století nebo tříhodinový seriál o epistemologii pojmu oběti v moderní antropologii. To 1,5 % představuje nějakých 600 000 posluchačů. Kladou se tudíž dvě otázky: bylo-li by možné předpokládat úměrný ekvivalent v Česku – tedy 100 000 pravidelných posluchačů „náročných“ pořadů –; a stojí-li českému ministerstvu kultury za to, zabývat se nějakými 100 000 podivíny. Osobně pochybuji o prvém i druhém. Takže nevím, zda a jak by vás mohli francouzští kolegové inspirovat. Naopak bych věděl, jak by své kolegy mohli inspirovat francouzští ministři kultury a ostatní veřejní kulturní aktéři: chceme-li dospět k jisté úrovni kulturnosti u tzv. průměrných posluchačů – čili občanů –, je nezbytné doplácet na ony podivíny. K tomu lze dojít poměrně jednoduchou úvahou o tom, co je to průměr – a kam ho míníme situovat. Vemte si televizní ekvivalent France-Culture, tedy Arte – i ta je výsledkem politické vůle, i tu sledují pravidelně pouhá 3 % diváků. Což působí velmi skromně, a podobná čísla vám budou s nadšením a ironií citovat křupani, pro něž je sledovanost výlučným kritériem společenské smysluplnosti. Jenomže zase: chceme-li mít průměr, musíme napřed někam umístit laťku. Francie je v tomhle ohledu tradičně voluntaristická – a mně je srdečně jedno, zda tak činí z ješitnosti, kulturní arogance nebo politického pragmatismu. Mě zajímá ten Derrida a Lévi-Strauss.
Děkuji za rozhovor.
Lit.: Velíšek, Martin: Boris Vian: Každému svého hada. Rajská groteska s herci pražské Ypsilonky. In web ČRo 3 Vltava, 18. červen 2019 (článek). – Cit.: Svérázný biblický apokryf o prvotním hříchu a vyhnání z ráje. Stvořitel, Adam, Eva, jablko a had v rajské grotesce francouzského spisovatele a hudebníka, od jehož smrti uplyne letos v červnu 60 let. S herci pražského Studia Ypsilon natočila v roce 2003 režisérka Hana Kofránková. Účinkují Jiří Lábus, Marek Eben, Jaroslava Kretschmerová, Jan Jiráň, Petr Vacek či Pavel Nový. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.
Boris Vian, spisovatel, překladatel, publicista, jazzový hudebník, zpěvák a herec, muž mnoha talentů, pro jejichž uplatnění mu srdeční choroba vyměřila necelých 40 let. Snad proto byl jeho tvůrčí život tak hektický a nekonvenční. Vedle prozaických prací, z nichž se do srdcí čtenářů zapsala především Pěna dní, se Vian věnoval také dramatické tvorbě. I v ní odvážně zabrousil do mnoha žánrů – od skečů, kabaretních scének, vaudevillů, absurdních hříček až k satirám s válečnou tematikou nebo tragédii.
Nejčastějším Vianovým poznávacím znamením je ovšem absurdní humor. To platí i pro aktovku, kterou překladatel Patrik Ouředník přeložil do češtiny pod názvem Každému svého hada. Rajskou grotesku se zpěvy, ve které se znovu hraje o jablko ze zapovězeného stromu poznání a prvotní hřích, nastudovala v roce 2003 režisérka Hana Kofránková. Opřela se přitom o poetiku pražského Studia Ypsilon, hudbu napsal Miroslav Kořínek, účinkují Jiří Lábus, Marek Eben, Jaroslava Kretschmerová, Jan Jiráň, Petr Vacek či Pavel Nový.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Napište komentář k článku