Vladimír Brabec, oběť komunismu (2017)

Přidal: Premek |

Září 4, 2017

Jan Fingerland. Odešel herec Vladimír Brabec, jehož tvář i hlas znaly nejméně tři generace diváků… Fejeton.

Natočeno 2017. Premiéra 4. 9. 2017 (ČRo Plus, 18:33 h.; 4 min.) v cyklu Názory a argumenty. K poslechu zde.

Lit.: Fingerland, Jan: Jan Fingerland: Vladimír Brabec, oběť komunismu. In web ČRo Plus, 4. 9. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Odešel herec Vladimír Brabec, jehož tvář i hlas znaly nejméně tři generace diváků. Herci za dějiny nemohou, netvoří je, jen je odrážejí.

Ale to není tak málo. Prostřednictvím jejich životních cest a rozhodnutí se setkáváme s velkou i trapnou stránkou své vlastní éry.

V jistém ohledu byl Brabec dítětem doby a snad i obětí komunistického režimu. Když přijímal roli majora Zemana, nevěděl, že jeho osobnost s touto rolí sroste tak těsně. Dostal za to dočasný blahobyt a snad i jakousi pofidérní nesmrtelnost, ale poznamenal ho až do konce života.

Oběť okolností

Jeho tvář je v očích diváka nejdříve tváří majora Zemana, pak až snad některé ze stovek jeho dalších filmových, televizních a divadelních rolí. Přitom poprvé stál Brabec před kamerou už v roce 1948 a naposledy letos, dlouhá léta strávil na prknech Národního divadla.

Ironií je, že role majora Zemana, bráno z morálně-politického hlediska, nebyla v seriálu zdaleka ta nejhorší. Někteří jeho kolegové hráli role, jimiž plivli na své předchozí úlohy, například když nejdřív oslavovali, a pak naopak špinili západní odboj. Jiní Brabcovi kolegové zesměšňovali oběti perzekucí 50. let nebo disidenty let sedmdesátých, v některých případech bývalé herce, se kterými se osobně znali.

Zeman byl ale jen jeden a také ostuda byla jen jedna. Paradoxní je i to, že Brabec vlastně v Zemanovi hrál dost špatně, bylo vidět, jak mu role nesedne a necítí se v ní dobře, zejména když měl být lidový nebo přátelský. Mnozí jeho spoluhráči, včetně těch s problematičtějšími úlohami, odvedli standardní a vlastně profesionálnější práci, i když to v případě 30 případů vlastně nestálo za to.

Mluvení z duše

A nebo stálo? Major Zeman je dílo unikátní. Postoj k němu, snad více než k jinému televiznímu dílu doby normalizace, přinejmenším indikuje náš postoj k tomu, co česká společnost po sovětské okupaci zažila a přežila. Má generace, údajně Husákovy děti, se dívala na Zemana s černým humorem – nebyli jsme ovšem vystaveni dilematům generace našich rodičů a prarodičů.

Mnozí z těch starších se u sledování majora Zemana tolik nebaví, pokud pro ně není milou připomínkou vlastního mládí. Zároveň se nelze zbavit dojmu, že obraz světa, který scénárista Jiří Procházka a režisér Jiří Sequens vytvářeli, mimořádně dobře pracoval s českými stereotypy, posiloval je a nově propojoval – a že i v tom spočívá stálá obliba zemanovské ságy.

Jde o myšlenkové šablony, které ještě i dnes formují postoj české společnosti ke světu a představují vítaný materiál pro politiky, třeba právě teď před volbami, parlamentními i prezidentskými.

Česká společnost ještě pořád chce malý, uspořádaný svět, pokud možno s jasnými hranicemi, pořád se trochu bojí Němců, nevěří bohatým lidem a nemá moc ráda církev. A ani my, Husákovy děti, si nemůžeme být jisti, zda naše obliba v cynických promluvách nemá kořeny v tomto televizním díle, jehož záměrem bylo vytvořit účinnou směs zábavy a lhaní.

Brabec ovšem nebyl o nic horší než většina Čechů, byl jedním z nás. Kdyby měl více štěstí nebo odvahy, kdyby se narodil jindy nebo jinde, vzpomínalo by se na něj jen jako na dobrého herce.

Nevinný viník

Vladimír Brabec za seriál hodně zaplatil – a doplatil na to, že v 70. letech už nebyli svědomím národa spisovatelé, ale herci. Byl jedním z mála, kdo se alespoň částečně omluvil za to, že se podílel na ohlupování lidí. Je charakteristické, že sám se nikdy nestal členem KSČ a podle svého pozdějšího tvrzení dokonce po roce 1968 uvažoval o emigraci. Jak by se asi jeho život vyvíjel pak?

Eseje, fejetony, přednášky