Příběhy 20. století – Příběh Františka Suchého 1/2 (2008)

Přidal: Premek |

Říjen 2, 2017

Připravil Mikuláš Kroupa.

Natočeno 2008. Premiéra 13. 4. a 20. 4. 2008 (ČRo Rádio Česko, 10:06 h.; 2 x 50 min.).

Lit.: Kroupa, Mikuláš: Příběh Františka Suchého – 1. díl. In web ČRo Rádio Česko, duben 2008 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: František Suchý prožil dětství v krematoriu, jeho otec byl od roku 1932 do padesátých let minulého století ředitelem této provozovny. Je příznačné, jak jsou si obě totality minulého století – nacizmus a komunismus – v některých ohledech podobné. Nacisté i komunisté se báli, aby se jejich oběti nestaly mučedníky a jejich místa odpočinku novými pietními místy, proto měl jak za nacistů, tak za komunistů ředitel krematoria přikázáno popel z ostatků popravených vyvážet na kompost v urnovém háji, seznamy popravených na Pankráci a zpopelňovaných ve Strašnicích nesměl zanášet do oficiálních dokumentů krematoria, jak nařizoval zákon.

Suchý tajně se svým synem seznamy opisoval a popel pietně ukládal na tajné místo, na kompost odvážel jen popílek z komína. Za nacistů jim to prošlo, za komunistů byla celá rodina zatčena a odsouzena. Jejich syn František měl zálibu ve zbraních. Byl a dodnes je sběratelem. V márnici měl od konce války ve schránce na urny schované desítky těžkých kulometů, pušek, granátů, pistolí, bajonetů a dýk.

Do kriminálu ho dostal americký agent CIC jistý Jaroslav Koudelka, kterému František pomáhal, schovával ho v garáži. StB Koudelku mučila a nakonec z něho brutálními výslechy dostala jména všech, kteří mu pomáhali. Když během domovní objevili u Suchých sklad zbraní, bylo jasné, že trest smrti Františka nemine. U soudu ale dostal „jen“ 25 let, Koudelka doživotí, oba rodiče po čtyřech letech odnětí svobody.

Prokurátor Suchému pak familiérně sdělil, že ho prý nejspíš zachránil komunista Slánský, proces s ním a jeho skupinou, kde padlo – jak je známo – jedenáct trestů smrti, probíhal ve stejnou dobu a soudce usoudil, že na smrt pošle jen ty, o kterých se v médiích mluví…

Vyprávění muže, který vydržel týden mučení v Bartolomějské ulici, někdejšího politického vězně Františka Suchého poslouchejte v premiéře v neděli 13. 4. 2008 od 10.06 a v repríze v sobotu 19. 4. 2007 od 13.06 hodin v dokumentárním cyklu Příběhy 20. století.

Rozhodli jsme se emigrovat z Československa – 2. díl

Celé české (respektive československé) dvacáté století je poznamenáno útěky z vlasti: po Mnichovu a po nacistické okupaci prchali ze země Židé, emigrovali lidé, kteří nechtěli žít v nesvobodě, kterým hrozilo zatčení a smrt, kteří chtěli bojovat proti Hitlerovi… Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 nastává další vlna útěků na Západ, totéž se opakuje po sovětské okupaci v srpnu 1968. Právě emigraci – zvláště té z časů komunismu – budou věnovány příští dva díly z cyklu Příběhy 20. století.

Pro základní informaci: podle odborných odhadů (přesná čísla k dispozici nejsou) opustilo Československo v letech 1948 – 1950 zhruba sto tisíc lidí. Do konce 60. let se počet uprchlíků zvýšil na půl miliónu. V letech 1968 – 1989 emigrovalo dalších zhruba dvě stě tisíc občanů.

Vztah komunistického režimu k emigrantům – vztah, který se až do roku 1989 nezměnil – výmluvně ukazuje báseň Marie Majerové z počátku 50. let:

„…kdys atlantický val, dnes atlantický pakt,
být špión, zběh a vrah a prodávat svůj stát -
hanební emigranti
… Nevědí, čí jsou, toho, kdo dá víc,
vrah z Koreje, vrah od Lidic,
ani co za to budou chtít,
únos anebo zavraždit -
hanební emigranti…“

Ze socialistického ráje se přece neutíká, nic lepšího neexistuje a už vůbec ne na prohnilém Západě – tohle je komunistická propaganda (v pořadu uslyšíte řadu jejích ukázek), ale český pohled na exil je všeobecně – a dodnes – velmi problematický. Především se předpokládá, že všichni emigranti se měli po útěku automaticky jako „čuníci v žitě“: jenomže většina z nich se na Západě etablovala díky vlastní práci a vlastnímu úsilí, nikoli díky milodarům.

Emigrantům se rovněž zazlívá, že „šli za lepším“ a nechali nás „hnít v bolševismu“, tvrdívá se, že „jim šlo stejně jen o to, ekonomicky si polepšit“ atd. Základní motivace většiny exulantů se zlehčuje – jako by nehrála žádnou roli touha po svobodě, po možnosti žít a pracovat po svém, bez opakované buzerace totalitního aparátu. Jako by snaha mít se lépe (tj. zajistit si lepší život v cizině, když si ho doma zajistit nemohu, protože například nesmím podnikat) nesouvisela se svobodou.

Politolog Ota Ulč (žijící sám v exilu) provedl před lety malý průzkum – oslovil řadu emigrantů a ptal se jich na důvody odchodu z vlasti. Potom napsal: „Většina tázaných uvedla, že jejich životní úroveň (doma) poněkud přesahovala tehdejší národní průměr. Vyjmenoval jsem 12 případných motivů k emigraci a požádal, aby je vyhodnotili na škále intenzity od nuly až po maximální desítku. Jako nejnižší (1,72 – 2,35) uvedli osobní potíže jako třeba rozvod, nedostatek bytu, nedostatek možnosti studovat. Nejvyšší intenzitu (8,18) zaznamenal motiv ´Představa, že by v tom systému měly žít mé děti.´ S vykřičníky, červeně podtrženo, a to i od osob bezdětných.“

V Příbězích 20. století, které tentokrát připravil Adam Drda, budou o své cestě do emigrace vyprávět například bývalí političtí vězni Luboš Jednorožec či Ota Rambousek, zubní lékařka Jana Dvořáková, spisovatelé Ivan Landsmann a Lubomír Martínek nebo novinář Hanuš Šnábl. Druhý díl vysílá Rádio Česko v repríze v sobotu 12. 4. 2008 od 13.06 hodin.

Lit.: Kroupa, Mikuláš: Příběh Františka Suchého – 2. díl. In web ČRo Rádio Česko, duben 2008 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Sbíráte zbraně a máte přátele? Pokud ano, buďte rádi, že žijete v dnešní době – ve svobodné zemi. Před víc než půl stoletím byste mohli být za to odsouzeni na 25 let kriminálu, vaše rodiče by dostali čtyři, za to, že vás neudali. Takto totiž komunisté v 50. letech minulého století zametli s Františkem Suchým, tenkrát pětadvacetiletým studentem techniky.

„Já toho nelituji. Protože co jsem tam prožil, co jsem ze sebe vytvořil, to bych nikdy nemohl tady na svobodě. Nikdy bych to nezískal. Stále cítím, že se liším od ostatních lidí, jsem jiný, poznamenaný tím, co jsem zažil,“ říká František Suchý, který prožil skoro 14 let svého života v komunistickém kriminálu, propuštěn byl téměř ve svých 40 letech.

Už nemohl mít se svojí ženou děti, adopci jim komunisté nepovolili. Přesto dnes nahlíží na své mládí jako na zkoušku, která ho prý změnila k dobrému. Příběh člověka, který byl v minulém století mučen, ponížen, izolován od všech radostí života, a přesto nezatrpknul, poslouchejte v dalším pokračování Příběhů 20. století, v premiéře v neděli 20. 4. 2008 od 10.06 a v repríze v sobotu 26. 4. 2008 od 13.06 hodin ve vysílání Českého rozhlasu Rádia Česko.

Příběh Františka Suchého

František Suchý prožil dětství v krematoriu, jeho otec byl od roku 1932 do padesátých let minulého století ředitelem této provozovny. Je příznačné, jak jsou si obě totality minulého století – nacizmus a komunismus – v některých ohledech podobné. Nacisté i komunisté se báli, aby se jejich oběti nestaly mučedníky a jejich místa odpočinku novými pietními místy, proto měl jak za nacistů, tak za komunistů ředitel krematoria přikázáno popel z ostatků popravených vyvážet na kompost v urnovém háji, seznamy popravených na Pankráci a zpopelňovaných ve Strašnicích nesměl zanášet do oficiálních dokumentů krematoria, jak nařizoval zákon.

Vyprávění muže, který vydržel týden mučení v Bartolomějské ulici, někdejšího politického vězně Františka Suchého poslouchejte v repríze v sobotu 19. 4. 2007 od 13.06 hodin v dokumentárním cyklu Příběhy 20. století.

Radiodokument