Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Kontrarozvědko, všechno nejlepší!

Přidal: Premek |

Říjen 24, 2017

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 44/2017)

K třicátému výročí vzniku Sboru národní bezpečnosti vznikl v televizní dramaturgii olbřímí spektákl nazvaný Třicet případů majora Zemana. Dodnes diskutovaný propagandistický seriál s Vladimírem Brabcem v titulní roli přirozeně zcela zastínil podobný projekt, vzniknuvší v Československém rozhlase…

V roce 1975 připravilo plzeňské studio ve spolupráci s pražskou dramaturgií cyklus šesti rozhlasových her, které oslavovaly práci československé kontrarozvědky. Základní rámec příběhů tvořil zájezd ROH, na němž se v polovině sedmdesátých let potkávají dva vášniví šachisté – bývalý plukovník kontrarozvědky Kříž a redaktor Ševčík. Oba v sobě najdou přátelské zalíbení a starší z nich vypráví během pobytu šest detektivně-špionážních příběhů z let 1945-1975.

Neumětelskými autory tohoto cyklu byli Miloslav Vydra, Václav Červený a Jaroslav Čížek a rutinně jej zrežíroval Josef Hajdučík.

První příběh československé kontrarozvědky – Akce Marabu – začíná hned v roce 1945. V obnovené republice řádí verwolfové (samozřejmě ve spolupráci se západními mocnostmi), lidovečtí žurnalisté pracují proti progresivním silám (tj. komunistům) a uprostřed všeho toho musí vznikající kontrarozvědka likvidovat nekalé živly. Nemluvě o tom, že jednoho z hlavních organizátorů reakčních sil, bývalého důstojníka abwehru Klausnitze, potká plukovník Kříž v republice ještě jednou – v roce 1968, kdy reakce opět začala zvedat hlavu…

Další příběh Jedenáct letních dnů přivádí posluchače do roku 1952 a řeší případ teroru na vesnici z počátků zemědělské kolektivizace.

Ze začátku šedesátých let pochází případ Kroky v tichu, v němž plukovník Kříž (a také poručík Černý zvaný Bručoun) vyřeší případ vraždy a špionážní akce v podniku uranového průmyslu.

Do téhož období spadá i případ Objekt ve čtverci K-27, v němž Kříž a jeho spolupracovníci maří distribuci protistátních tiskovin létajících na území ČSR pomocí balónů… Autor neopomněl – vedle skutečných případů explozí plynem plněných balónů – připomenout i evidentní lež, že propagační balón zavinil havárii letadla. Nechyběl ani protřelý agent Koubek, který v závěru hry pro zlato zavraždí i vlastní milenku.

V další rozhlasové hře Vzorek P-1633 vypravuje plukovník Kříž příběh z poloviny šedesátých let, v němž mohl posluchač sledovat pátrání v případu průmyslové špionáže v továrně na umělé hmoty.

Až do začátku sedmdesátých let spadá Akce Salome. Západoněmecká zpravodajská služba se tu znovu pokusila obnovit špionážní síť, která byla po roce 1968 zpřetrhána československou kontrarozvědkou. Šofér Miller, který byl navštívit v NSR svou matku (!), je během výjezdu do zahraničí zpracováván západníky pro protistátní činnost, avšak zachová se jako pravý vlasti syn a po návratu spolupracuje s místními orgány, čímž se podaří zmařit obnovení špionážní sítě na Karlovarsku.

Cyklus her oslavujících třicet let práce naší kontrarozvědky skýtal posluchačům mnoho velmi životných dialogů. Nad partií šachu se plukovník ve výslužbě Kříž pouští před redaktorem Ševčíkem do této velmi přirozené diskuse: „Jistě ale víte, že po druhé světové válce, po svržení amerických pum na Hirošimu a Nagasaki se americké vládnoucí kruhy domnívaly, že mohou z pozice síly diktovat svou politiku celému světu. V roce 1949 americký atomový monopol skončil, protože na území Sovětského svazu byl úspěšně proveden pokusný výbuch jaderné zbraně.“ Do tohoto monologu zasahuje redaktor pouze poučeným mručením.

Hlavní postavu plukovníka Kříže ztvárnil ve všech hrách Vladimír Šmeral. Protože měl autor těchto řádek k dispozici jen nahrávku hry Kroky v tichu, lze jen těžko usuzovat, jak asi zněl hlas notně unaveného dvaasedmdesátníka v retrospektivě z roku 1945, v níž měl být začínajícím rozvědčíkem… Hned v několika rolích se objeví herec a komik Bohumil Bezouška, který alespoň na chvíli oživí atmosféru hry téměř přirozeně znějícím dialogem. Na posluchače ovšem muselo působit poněkud zmatečně, když v několika hrách ztvárnil kapitána Vališe, Křížova blízkého spolupracovníka, a v další agenta německé zpravodajské služby Šnajdra. O zbytek rolí se rozdělili členové plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla, z nichž stojí za to jmenovat Viktora Vrabce v nevděčné postavě přizvukovače, redaktora Ševčíka.

Bůh ví, jak se při práci na tomto cyklu tvářila dramaturgyně Jaroslava Strejčková, která o patnáct let dříve pracovala na progresivních textech určených režiséru Jiřímu Horčičkovi. Texty, které lektorovala v první polovině roku 1975, jsou naprosto diletantské a literárně bezcenné. Musela dbát spíše o ideovou čistotu: ve hře Objekt ve čtverci K-27 například nemohl přivolat Veřejnou bezpečnost na pomoc popálenému chlapci farář, ale pouze učitel (farář je v textu přeškrtnut).

Na vysílání samozřejmě zareagoval recenzent Rudého práva Vladimír Hrouda. Vyzvedl význam „reportážních her“ jako součást Měsíce socialistické kultury a pochválil autory, že jejich hry „mají vše, co patří k dobrodružným a kriminálním námětům, zároveň však nesou sebou silné rysy společenského vývoje naší země“. Podle jeho tvrzení byl šestidílný cyklus jen „dílčím průřezem činností bezpečnostních orgánů“ a rozhlas prý plánuje jednou měsíčně uvést další pořady seznamující posluchače s „náročnou prací čs. kontrarozvědky v současnosti“. Z herců chválí samozřejmě Vladimíra Šmerala, který k postavě „přistupoval velmi odpovědně“ a z jehož „projevu cítíme jak pracovní zaujetí, tak silný lidský podtext“.