Příběhy 20. století – Zuzana Růžičková (2017)

Přidal: Premek |

Říjen 8, 2017

Připravil Adam Drda.

Natočeno 2017. Premiéra 8. 10. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Lit.: Drda, Adam: Po návratu z lágrů moje učitelka klavíru zaplakala, měla jsem úplně zničené ruce. Příběh cembalistky Zuzany Růžičkové-Kalabisové. In web ČRo Plus, 8. 10. 2017 (článek). – Cit.: Dne 27. září 2017 zemřela ve věku 90 let česká cembalistka, klavíristka a hudební pedagožka Zuzana Růžičková provdaná Kalabisová. Byla hudebnicí evropského či spíše světového formátu, interpretkou J. S. Bacha – to je věc všeobecně známá.

Měla však také za sebou neobyčejně těžkou zkušenost z období nacismu, přežila ghetto v Terezíně, pobyt ve vyhlazovacím centru v Osvětimi-Birkenau, deportaci do Bergen Belsenu. Natočili jsme se Zuzanou Růžičkovou několikahodinový rozhovor – a jeho část uslyšíte v Příbězích 20. století.

Zuzana Růžičková se narodila 14. ledna 1927 v židovské obchodnické rodině v Plzni. Studovala gymnázium, ale po nacistické okupaci musela ze školy odejít. Už tehdy se učila na klavír.

„Muziku jsem milovala od narození. Babička byla milovníkem oper, brala nás, děti, na představení. Byla jsem ale hodně nemocná a poměrně pozdě jsem začala s výukou na hudební nástroj. Pamatuju si na Vánoce, kdy jsem hrála druhým rokem na klavír, a moje paní profesorka mi s velkou úctou pod stromeček položila dvě vázané knihy Temperovaného klavíru a řekla mi: ´Tohle jednou budete hrát.´

Byla to ale vzdělaná paní profesorka, takže věděla, že Bach ve skutečnosti pro klavír nic nenapsal. Takže mě postavila před volbu, jestli budu hrát na cembalo, nebo na varhany. Varhany pro mě nepadaly v úvahu, protože jsou fyzicky náročné a cvičila bych na ně ve studeném prostředí. Já jsem byla dítě slabé a nemocné, takže volba padla na cembalo,“ vzpomínala Zuzana Růžičková v rozhovoru, který poskytla o svých devadesátinách Radničním novinám Prahy 3, kde žila.

Stovky zázraků

Z gymnázia měla Zuzana Růžičková přejít na studium cembala do Paříže, ale kvůli nacistické okupaci se její život vyvíjel docela jinak. Na celou její rodinu dopadly protižidovské zákony, v lednu 1942 byla deportována do ghetta Terezín, kde ji zemřel otec – a v prosinci 1943 do rodinného tábora terezínských Židů v Osvětimi Birkenau.

„Osvětim byla úplné peklo. Tam už byly plynové komory, dýchaly jsme kouř z mrtvých těl. Podařilo se mi přežít jen díky stovce zázraků. Nám dětem tenkrát velice pomohl Fredy Hirsch, který prosadil, abychom měly v táboře zvláštní dětský blok“.

Fredy Hirsch, židovský vychovatel, vymohl v Osvětimi pro děti zvláštní barák, kde se v mezích možností učily, měly lepší jídlo, žily přes den ve větším teple, měly i v osvětimských podmínkách určitý řád. „Mně už bylo patnáct a působila jsem jako pomocná vychovatelka. Tou mě právě určil Fredy,“ vzpomínala Zuzana Růžičková.

Většina lidí z tzv. rodinného tábora zahynula v osvětimských plynových komorách (více k tématu například zde). Zuzana Růžičková s maminkou však prošly selekcí a byly deportovány na práci do Hamburku.

V roce 1945 se spolu s dalšími židovskými vězni dostaly do koncentračního tábora Bergen Belsen: „Uklízeli jsme mrtvá těla a dávali je na hromady ke spálení, protože tam vypuknul skvrnitý tyfus. Ale už jsme slyšeli zbraně spojenců. Když nás 15. dubna 1945 osvobodili Britové, našli přes 30 tisíc mrtvých.“

Zuzana Růžičková s maminkou se vrátily do Československa zhruba za tři měsíce po osvobození. Z jejich širší rodiny nepřežil holocaust skoro nikdo. Na klavír ani cembalo Zuzana po návratu nemohla hrát.

„Když jsem poprvé přišla ke své učitelce klavíru, ta nade mnou zaplakala, protože moje ruce vypadaly hrozně. V Hamburku jsem pracovala na stavbách, v zimě jsme dělaly lidské řetězy a házeli jsme cihly z vybombardovaných domů. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že bez hudby žít nedokážu. V Plzni jsem nastoupila do hudební školy a začala úplně od začátku. Všichni viděli, že jsem skutečná hudebnice, tak mi pomáhali, jak mohli.“

Radiodokument