Ještě zní… (1988, 2012)

Přidal: Přemek |

Duben 16, 2009

Miroslav Horníček. Vyznání z lásky k F. Šrámkovi.

Účinkují Miroslav Horníček a Jaromír Hanzlík.

Natočeno 1988 při představení v Divadle Viola. Rozhlasová premiéra 14. 1. 2012 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v pořadu RozHraní – Poklady z rozhlasového archívu u příležitosti 135. výročí narození Fráni Šrámka.

Vydal Radioservis v roce 2012 (1 CD, CR0634-2, EAN 8590236063426, celkový čas 80 min.).

Obsah: 1. Prolog (Tomáš Černý, Jaromír Hanzlík) 4:53 – 2. Úvod večera – Jak se zrodil nápad 4:23 – 3. Vřes (sb. Splav), Curriculum vitae (sb. Života bído, přec tě mám rád), Pane, kupte hada (sb. Ještě zní), Příběh (sb. Života bído, přec tě mám rád) 3:57 – 4. O prvním setkání s poezií 6:32 – 5. Vězeň (sb. Splav), Čtrnáctiletý (sb. Splav) 2:14 – 6. O vlastních cestách k poezii, Stíny (sb. Splav) 7:08 – 7. Jen ještě letos (sb. Splav), Kdybych byl pastevcem koní (sb. Splav) 2:38 – 8. O Šrámkově Splavu, o přístupu k recitaci 4:09 – 9. O povinné školní četbě poezie 13:16 – 10. Svatba (sb. Života bído, přec tě mám rád), Podzimního deštivého dne (sb. Splav) 14:18 – 11. O poezii napříč érami, dobami a epochami 3:15 – 12. Raport (sb. Života bído, přec tě mám rád), Voják v poli (sb. Splav) 4:10 – 13. O osobním setkání s básníkem Jaroslavem Seifertem 1:50 – 14. Herecká setkání s Fráňou Šrámkem 5:28 – 15. Pohřbím ji v neděli (sb. Života bído, přec tě mám rád), Prosinec (sb. Splav), Soud (sb. Ještě zní) 7:33 – 16. Závěr – přípitek poezii, Les (sb. Splav), Hospoda (sb. Ještě zní) 4:03.

Lit.: Škápíková, Jitka: Rozhovor s Jaromírem Hanzlíkem. In Týdeník Rozhlas 43/2012 (rozhovor). – Cit.: (…) V poetické vinárně Viola jste se po deset let scházeli s Miroslavem Horníčkem a společně rozmlouvali o životě a o poezii Fráni Šrámka v pořadu Ještě zní, jehož unikátní archivní záznam právě vydává Radioservis na CD. Jak se to seběhlo?

Tak to se musíme vrátit o řadu let zpátky. Když mi byly tři roky, rodiče se rozvedli a máma si vzala herce Vladimíra Hrubého, což byl výrazný figurkář, nikdy nehrál velké role. Byl v angažmá u E. F. Buriana a odtud odešel k panu Werichovi do Divadla satiry, později Divadla ABC. Jako kluk jsem tam za ním chodil a viděl jsem ta slavná představení s předscénami Werich – Horníček. Tam jsem se poznal s panem Horníčkem a jeho synem Honzou. Velmi intenzivně jsme se kamarádili a docházel jsem do rodiny Horníčků, až do okamžiku, kdy Honza nešťastnou náhodou opustil tenhle svět. Po pár letech si mě Mirek vybral do Violy. Byly to úžasné večery, protože stát na jevišti vedle Horníčka byla zkušenost k nezaplacení. Nikdy jsem předem nevěděl, co řekne, na co přijde. Večery se odvíjely podle jeho okamžité nálady. Byl neuvěřitelně pohotový, inteligentní, chytrý, měl skvělý smysl humor. Zkrátka byla s ním úžasná sranda. Snažil jsem se od něj pochytit, co se dalo. Jenže s darem improvizace se člověk musí narodit. Zpětně mu za ty večery děkuju. (…)

Pozn.: Záznam jednoho večera v poetické vinárně Viola (1988) zachycuje setkání dvou osobností našeho divadla, jejichž vyprávění vás přesvědčí, že za určitých okolností se i obyčejné může stát nevšedním. Že prosté bývá moudré a že humorné může být vkusné. Jaromír Hanzlík a Miroslav Horníček si povídají o životě a poezii, říkají verše, vzpomínají na zážitky z jeviště či na svá setkání s básníky – v čítankách i tváří v tvář. Publikum se baví a vy jste zváni také.

Texty k premiéře v Divadle Viole 1. 7. 1981

Nevím, kolik mi bylo let, když jsem potkal poprvé Fráňu Šrámka. Přišel, abych tak řekl, zevnitř. Na rozdíl od mnoha básníků, které jsem poznal jinými cestami, objevil se kdysi Fráňa Šrámek po mém boku na nějaké lesní pěšině a patrně v červnu. Říkal přesně a naléhavě to, co já prožíval, ale na rozdíl ode mne to věděl líp. Proto přichází básník, aby pro nás a za nás vyslovil to, co v nás je zmatkem, pouhopouhým pocitem a nevýslovným nátlakem. Pak jsem hrál v jeho Létě Skalníka – dnešní diváci ať mi toto přiznání prominou, ale mně bylo dvaadvacet let, což znamená, že jsem ještě z ničeho neměl rozum, ale že citů a pocitů a pomyšlení bylo ve mně víc než dost. A režíroval jsem pásmo jeho veršů pod názvem V lukách je vlání. Byla válka, kolem nás duněly výbuchy náletů a my jsme na každé sedadlo v hledišti položili kopretinu. Otrhali jsme za tím účelem jednu louku za mou rodnou Plzní, ale snad nám to obě – louka i Plzeň – prominou. Když jsem se o mnoho let později dozvěděl, že Fráňa Šrámek zemřel, pocítil jsem cosi jako ohrožení. Země i její lidé mohou být ohrožení mnoha způsoby – od zbraní po smog a lidskou tupost, ale já myslím, že odchod básníka je ohrožením nejvyšším. Zůstávají však jeho básně. Zůstávají. Komu? Básník neumírá svým tělem, ale nezájmem čtenářů. Tato smrt ještě Šrámkovi nehrozí a dlouho hrozit nebude. Setkávám se s Jaromírem Hanzlíkem, abychom každý za sebe vyslovili svůj vztah k tomuto básníkovi. Mezi námi leží třicet let. Ale co to je proti oné něžné věčnosti, která se klene nad těmito básněmi? Nevím, kolik mi bylo, když jsem Šrámka potkal poprvé. Dnes je mi třiašedesát a skloněn nad studánkou jeho živé vody hledám tu s jakousi zmatenou nadějí cosi jako ozvěnu svých mladých let.

Miroslav Horníček

Přiznávám, že před lety jsem se snažil dívkám plést hlavy Šrámkovými verši. Omlouvám se jim dnes, že jsem ty verše vydával za své. Přiznávám, že jsem si kdysi předsevzal, že nebudu nahlas recitovat verše, protože to neumím, a také proto, že recitovat veřejně jsem se vždycky styděl. Omlouvám se proto i vám, vážení diváci, že dnes toto předsevzetí poruším. Vezměte to, prosím, jako mé vyznání lásky k Fráňovi Šrámkovi. Miroslavu Horníčkovi děkuji, že se vyznává se mnou, i když recituje líp.

Jaromír Hanzlík

Mluvené slovo na zvukových nosičích