Srdcovky Zdeňka Junáka 1/?? (2016-2024)

Přidal: Premek |

Říjen 25, 2017

Připravili Josef Veselý, Zdeněk Junák, Jaroslav Kravka a Hana Ondryášová. Krásné písničky, něžný humor a láskyplné vzkazy. Uvádí Zdeněk Junák. Obsahuje pořad Deníček Josefa Veselého.

Připravilo Brno. Premiéra 1. dílu 19. 5. 2016 (ČRo Brno, 9:00 h.; 56 min).

Knižně vyšly výbory kratších textů napsaných pro tento pořad, například výběr „nejlepších humoristických historek“ My kluci z Brna, které napsal Jaroslav Kravka (Radioservis, 2024) nebo kniha a audiokniha 50 moravských pověstí (Radioservis, 2023).

Lit.: -hon- (= Ondryášová, Hana): Srdcovky Zdeňka Junáka. In web ČRo Brno, květen 2016 (anotace). – Cit.: Krásné písničky, něžný humor a láskyplné vzkazy. To všechno nabízí každý všední den po 9. hodině pořad Srdcovky Zdeňka Junáka.

„V pořadu pouštím výhradně písničky od srdce, ať už je to v lidovém tónu anebo jiném žánru. A převážně jsou samozřejmě české,“ zdůrazňuje průvodce pořadem Zdeněk Junák.

Český je i humor, ať už jde o klasické scénky anebo vyprávění legendárních bavičů. V pořadu se objevují takové hvězdy jako například Bolek Polívka, Vladimír Menšík anebo Jiřina Bohdalová. (…)

Nezapomeňte, že Srdcovky Zdeňka Junáka vyřizují výhradně vzkazy z lásky, k výročí sňatku anebo jako poděkování lidem s dobrým srdcem. K narozeninovým gratulacím jsou určeny naše pořady Morava, krásná zem a Blahopřání s písničkou.

Lit.: -hon- (= Ondryášová, Hana): Čertovské pověsti ze všech koutů našeho kraje. In web ČRo Brno, 22. 10. 2017 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Ač v našich dobách čerti vylézají z pekla tak maximálně na Mikuláše, podle pověstí se zdá, že v dobách našich předků se poměrně běžně vyskytovali v moravských luzích a hájích. Tu žili v Blučině u Brna, tu se potulovali podzemím Moravského krasu a samozřejmě se zjevovali na zavolání. Minulý týden Zdeněk Junák ve svých Srdcovkách pět takových pověstí připomněl.

Dobře čerta pohostit se mu vyplatilo

V Blučině nedaleko Brna prý kdysi žil čert a s místními skvěle vycházel. V oblibě ho měli zvláště vinaři. Ty poctivé totiž čert obdarovával praktickým dárkem – pekelnou sírou. A ty nepoctivé, pravda, odnášel rovnou do pekla. Není divu, že si ho vinaři předcházeli.

Když byl pekelník spokojený, zasířil jim sudy, sklípek a ještě jim trochu nechal na víno, kdyby bylo potřeba. Jednou tak přišel k jednomu z nejvyhlášenějších vinařů. A rovnou přiznal, že si jde spravit chuť. Den předtím totiž u souseda koštoval víno, které bylo snad horší než močůvka.

Vinař neřekl ani slovo a nalil čertovi pohárek. Pak další a další, až vypil čert celý soudek. A jak se po něm pěkně motal, domotal se až do presshausu. Tam uviděl krb a komín a tak si řekl, že to vezme domů do pekla zkratkou. Jenže se netrefil, prorazil strop i střechu a zbyla po něm jen díra. Druhý den se přišel čert omluvit.

Protože ale díry opravovat neuměl, slíbil vinaři, že mu bude až do konce věků sířit jeho sklep bez nároku na odměnu. Ale ta díra ve stropě, co ji tam tehdy čert udělal, ta je i přes nesčetné opravy vidět pořád.

Posmívat se čertovi se nevyplácí

Chalupník Honek ze Svratky byl chudý, rodinný rozpočet mu ale aspoň občas vylepšila práce na tkalcovském stavu. Jednou ho žena poslala do Rybného se suknem.

Chalupník naložil na trakař štůsky plátna a vydal se na cestu. Ta vedla i okolo jakési hradní ruiny a právě tam Honek najednou narazil na truhlu plnou zlaťáků. Chalupník se na chvíli zarazil, okamžitě se však vzpamatoval. „Jsem boháč!“, křičel samou radostí, rychle vyházel plátno z trakaře a namísto něho naložil truhlu. A hurá zpátky domů směr Svratka.

Z bohatství se ale radoval předčasně. Zčistajasna se zvedl vítr, až se stromy k zemi ohýbaly. Chalupník se rozhlíží, co se to zase děje. A tu vidí čerta jet na koze, ale obráceně. Hlavou směrem k ocasu. A protože byl Honek posměváček a byl díky nalezenému pokladu v dobrém rozmaru, začal se čertovi vysmívat. Ukazoval na něj prstem a smál se, až se za břicho popadal.

Vtom se čert zašklebil, luskl prsty, v nebi to zahřmělo a trakač i s truhlou plnou zlatých penízků zmizel. A tak neměl Honek nic. Ani poklad, ani sukno, které tak lehkovážně sám zahodil, a vlastně neměl ani ten trakač.

Studnu ani čert nezvládl vykopat

Ve Velkém Meziříčí se vypráví, že tam kdysi stával hrad a vedle něj osamocený velký balvan, ve kterém bylo otištěno čertovské kopyto. Kámen už v místě nenajdete, ale pověst se tam traduje dodnes. Jak se tedy vše semlelo?

Kdysi došla v hradní studni voda. Bylo jasné, že je potřeba vyhloubit novou. Jak ale poznat to správné místo ke kopání? Majiteli panství to vrtalo v hlavě natolik, že nakonec zvolal: „To snad ví jen pán pekel.“

V tu ránu se před ním objevil čert. Když prý mu majitel hradu upíše svou duši, prý studnu vykope dřív, než kněz přečte při ranní mši evangelium. Čert se opravdu činil a do rána měl studnu vykopanou tak hluboko, že tomu nebylo v širokém okolí rovno.

Navzdory tomu v ní ale nebyla voda. To čerta tak rozčílilo, že vztekle kopl do jednoho z kamenů, které předtím tak pracně doloval ze země. Kámen s otiskem čertova kopyta tam prý pak ležel ještě dlouhou dobu, než se rozpadl. Nový zdroj vody tedy tenkrát na hradě nedostali. Snad ale místnímu pánovi aspoň později došlo, že mu zůstalo něco mnohem cennějšího – jeho vlastní duše.

Kohout spasil kostelníkovu duši

I ve Sloupu na Blanensku mají velký kámen přezdívaný Čertův. A k němu samozřejmě i pověst, která vysvětluje, kde se kámen vzal. To bylo tak.

Sloupský kostelník chodil rád do podzemních jeskyň, miloval projížďky lodičkou po hladině podzemního jezera. Jednou se loďka převrhla a kostelník se začal topit. V tom se před ním zjevil čert a slíbil, že ho zachrání, pokud mu ovšem upíše svou duši.

Kostelník tak vlastně ani neměl na výběr. Duši upsal a doufal, že čert zapomene. Ten se ale po stanovené lhůtě o kostelníkovu duši přihlásil.

Smrtelníkovi se ovšem do pekla nechtělo a tak vymyslel na čerta lest. Nařídil mu, aby až z Krkonoš přinesl obří balvan, a to dřív než kohout zakokrhá.

Čert se do úkolu pustil, předtím totiž pochytal a zabil všechny místní kohouty. Tedy myslel si to. Jednoho si totiž kostelník schoval doma v truhle. A tak čert sázku prohrál a balvanem zlostně mrštil o zem. A tento Čertův kámen stojí u Sloupu dodnes.

Potrestaný karbaník

Jistý Jiřík z Orlovic na Vyškovsku nebyl žádný svatoušek, rád si zašel za chlapama na partičku karet. Jeho žena pro tuto vášeň moc pochopení neměla, a tak si musel Jiřík vždycky vymyslet dobrý důvod, jak se ve správný čas dostat na chvíli z chalupy.

Jednou se z domu se vyplížil pod záminkou, že jde vyvenčit psa. Toho ale uvázal u plotu hospody a on sám se vevnitř věnoval se hře. Nejdříve mu to šlo docela dobře, pak se ale štěstí obrátilo a Jiřík prohrál, všechno, co měl u sebe.

Nakonec mu nezbylo, než si pěkně od plic zandávat. „Aby mě čert vzal,“ zaklel snad třikrát. Jak se tak Jiří vrací domů, najednou cítí, že nejde sám. Slyší funění a řinčení řetězu. „Je to jasné, přivolal jsem na sebe čerta,“ prolétlo vyděšenému karbaníkovi hlavou. A tak postupně přidával do kroku.

Do dveří svého domu už vlétl rychlostí dělové koule. Ale čert za ním. Jiřík i v botách skočil do postele a strachy začal řvát: „Čerte, vem si napřed raději mou ženu!“ Rámus samozřejmě manželku probudil. Zapálila světlo a co nevidí?

Vedle ní v posteli se krčí vyděšený manžel a uprostřed místnosti stojí jejich zadýchaný pes s utrženým řetězem a dvěma plaňkami z plotu kolem krku. Teprve poté Jiří poznal, co je to peklo.